Co
o
nás
již
nevíte
Čo
o
nás
už
neviete
Rozdělením
Československa
zmizela
téměř
ze
dne
na
den
obsedantní
představa
Slováků
vymezovat
se
vůči
Čechům
a
otevřela
se
jim
cesta
k
sebepoznání.
Mám
dojem,
že
Slovensko
se
dozvědělo
za
dva
roky
o
sobě
více
než
za
posledních
sedmdesát
let.
Paradoxně
však
tato
nová
zkušenost
není
už
nahlédnutelná
českýma
očima
a
obávám
se,
že
kdyby
byla,
nevzbudila
by
nostalgii
po
společném
státě.
Kdo
však
doufal,
že
slovenská
samostatnost
spontánně
probudí
ve
společnosti
její
autentickou
povahu,
ať
je
jakákoliv,
musí
být
zklamán.
Nejvýraznějším
rysem
nové
slovenské
skutečnosti
je
totiž
právě
absence
autenticity
a
všudypřítomná
karikatura
toho,
co
tady
už
jednou
bylo,
a
také
toho,
co
by
mělo
jednou
být.
Jako
by
dnešní
Slovensko
zrychleně
přecházelo
vlastními
dějinami
tohoto
století
a
opakuje
si
je
jako
špatný
žák,
jemuž
se
to
v
hlavě
popletlo
a
míchá
páté
přes
deváté.
Nevkusná
koláž
Nejtypičtějším
příkladem
takové
zmatenosti
je
způsob,
jakým
dnešní
vláda
hledá
smysl
své
stále
koncentrovanější
moci.
Když
byla
konečně
v
prosinci
jmenována,
nechala
si
požehnat
katolickým
biskupem
v
restaurované
kapličce
vládního
paláce.
Jak
známo,
členové
vlády
až
na
jednoho
z
ministrů
byli
všichni
členy
někdejší
Komunistické
strany
Slovenska
a
raději
si
nepředstavuji,
jak
asi
přijímali
tělo
Ježíšovo.
Symbolický
odkaz
má
však
svůj
hluboký,
přestože
zkarikovaný
smysl.
Má
jím
být
historické
spojení
komunistů
a
církve,
tedy
dvou
tradičních
nositelů
moci,
kteří
stáli
posledních
padesát
let
proti
sobě.
Tato
postmoderní
koláž
je
jistě
nevkusná,
ale
zato
vysoce
účinná.
Vládní
koalice
je
totiž
postavena
právě
na
subjektech,
které
získaly
hlasy
svých
voličů
díky
rétorice,
jež
připomínala
jazyk
obou
totalitních
režimů.
Toto
komunisticko-luďácké
vyrovnání,
jak
tomu
říká
jeden
můj
přítel,
se
promítá
do
veřejného
života
především
jako
antiintelektuální
a
kolektivistická
ideologie,
která
sice
nemá
pevné
kontury,
ale
přesně
ví,
kdo
je
její
nepřítel.
Neautentická
opozice
Tím
je
celá
opozice,
která
sice
dnes
na
Slovensku
představuje
alternativu
poválečného
evropanství,
ale
které
rovněž
chybí
autenticita,
nemluvě
o
tradici.
Strana
demokratické
levice
ví,
čím
by
ráda
byla,
kdyby
jí
to
její
voliči
dovolili.
Demokratická
unie,
jakýsi
sběrný
tábor
těch,
kteří
postupně
opustili
HZDS,
si
říká
liberální,
ale
mám
pocit,
že
pojem
liberalismu
odvozují
od
libovolnosti,
přesněji
řečeno
bezzásadovosti.
Křesťanští
demokraté
se
poctivě
snaží
vypadat
jako
CDU,
ale
občas
jim
dojdou
síly
a
potom
připomínají
spíše
vesnické
faráře.
Maďarské
strany
by
možná
chtěly
být
něčím
jiným,
než
jsou,
totiž
redukcí
na
své
maďarství.
Neschopnost
opozičních
stran
vzdorovat
své
vlastní
lenosti,
neschopnost
utvářet
se
rychleji
do
autentické
podoby
ohrožuje
jejich
existenci
víc,
než
pokusy
vládní
koalice
vytlačit
je
na
okraj
politiky.
Slovensko
nemá
tradici
opozičního
vzdoru
vůči
diktátorským
tendencím
a
tyto
strany
by
měly
dnes
tuto
tradici
zakládat.
Jenže
být
v
opozici
je
pracné.
A
vyžaduje
to
sebedůvěru
a
věrnost
jistým
hodnotám.
V
nejbližší
době
se
může
stát,
že
Demokratická
unie
bude
vyloučena
z
parlamentu.
Jsem
si
jist,
že
cílem
HZDS
není
jen
praktická
mocenská
výhoda,
již
tímto
krokem
získá,
ale
že
je
to
především
ponížení
opozice.
Vladimír
Mečiar
dobře
ví,
že
pro
zajištění
své
budoucnosti
potřebuje
opozici
zlomit
v
její
sebeúctě
a
důstojnosti.
Tuto
důstojnost
může
Demokratická
unie
(a
s
ní
celá
opozice)
ale
ztratit
i
v
případě,
že
jí
bude
pohrdavě
udělena
milost.
Schopnost
sebeúcty
je
na
Slovensku
rovněž
bez
tradice.
Slovenská
politika
je
autentická
jenom
v
tom
smyslu,
že
věrně
odráží
zmatenost
svých
voličů,
je
rozpolcena
v
základních
otázkách
o
svobodě
a
rovnosti,
chybí
jakýkoli
společenský
konsensus.
O
demokracii
v
takové
situaci
všeobecně
platí,
že
bývá
velice
křehká.
Z
českého
pohledu
by
se
tedy
snad
mohlo
jevit,
že
na
Slovensku
je
o
vzrušení
postaráno,
že
nejde
o
nic
menšího
než
o
souboj
mezi
minulostí
a
budoucností.
Musím
říci,
že
nejzajímavější
zkušenost
z
tohoto
souboje,
který
na
Slovensku
trvá
už
několik
let,
je
občas
až
ubíjející
nuda.
Tento
souboj
se
totiž
vůbec
nepodobá
onomu
zápasu
s
říší
zla,
kdysi
ovládající
šestinu
světa,
zápasu
s
monumentální
utopickou
vizí,
ale
je
to
jen
zoufale
provinční
karikatura
toho,
co
bylo
a
možná
jednou
bude.
Moderní
diktatury
byly
založeny
především
na
zlomení
odporu
terorem,
až
potom
žily
z
apatie
a
nudné
rutiny.
Postmoderní
diktatuře,
která
se
usazuje
na
Slovensku,
zůstala
už
jenom
tato
nuda.
Odpor
proti
nudě
A
přesto,
nejenom
proto,
aby
můj
závěr
vyzněl
povinně
optimisticky,
je
zajímavé,
s
jakou
vervou
se
stovky
novinářů,
intelektuálů,
desítky
nevládních
organizací
a
mnoho
jedinců,
kteří
je
podporují
například
tím,
že
kupují
svobodný
tisk,
stavějí
na
odpor
této
nudě.
Pokud
panuje
na
Slovensku
autentická
skutečnost,
tito
lidé
v
ní
už
žijí.
Foto
Martin
Přibyl
-
LN