Rodina
jako
depo
pro
muže
(NLN
4.
2.
1995)
Konzervativní
názor
vychází
z
důrazu
na
odpovědnost
člověka
za
vlastní
osud
i
za
své
blízké
a
odmítá
ono
příslovečné
"vodění
za
ručičku".
Řešení
problémů
spojených
se
současnou
krizí
rodiny
leží
mimo
oblast
působení
státu.
Na
druhé
straně
stát
v
této
věci
nedokáže
být
neutrální,
musí
mít
nějakou
definici
rodiny,
podle
které
pak
orientuje
svou
politiku
daňovou,
ekonomickou,
školskou
apod.
Z
této
definice
a
z
politické
orientace
se
pak
odvíjí
i
míra
jeho
intervencí,
pokud
mají
být
koherentní.
Právem
proto
poukazuje
paní
Berková
na
rozpor
mezi
rétorikou
našich
vládních
úředníků,
hovořících
o
vlastní
odpovědnosti
rodin,
a
mírou
zdanění,
která
odpovídá
spíše
filozofii
sociálního
státu.
Na
druhou
stranu
nemohu
souhlasit
s
Alexandrou
Berkovou
v
tom,
že
by
věcný
přístup,
soustředěný
na
konkrétní
politické
nástroje,
jimiž
může
společnost
pomoci
autonomii
rodiny
-
ať
už
jde
o
příznivější
daňovou
politiku,
dostupnost
hypotéčních
úvěrů,
vzdělávací
vouchery
nebo
cokoli
dalšího
-
byl
protikladem
důrazu
na
osobní
morálku.
Jak
ukazuje
vývoj
posledních
dvaceti
let,
jsou
to
právě
změny
mravních
postojů,
které
se
staly
spouštěcím
mechanismem
růstu
sociálního
státu.
(...)
Mluví-li
dnes
někteří
z
nás
o
tradiční
rodině,
míní
tím
především
prostředí,
které
spoléhá
samo
na
sebe:
společenství
lidí,
kteří
se
dokáží
postarat
jeden
o
druhého,
rozdělit
si
odpovědnost
a
role
tak,
jak
je
postupně
život
přináší.
Model,
o
němž
se
zmiňuje
paní
Berková,
je
poměrně
pozdní
a
odráží
situaci
industrializované
společnosti,
kde
otec
pracuje
mimo
rodinu
na
úkolech,
které
s
ním
rodina
nesdílí.
V
postindustriální
společnosti
máme
možnost
se
zamyslet
nad
tím,
co
lze
obnovit
z
modelů
starších,
tj.
těch,
v
nichž
je
domov
místem
práce,
vzdělávání
a
řady
dalších
činností,
jež
industrializace
odsunula
mimo
rodinu,
a
tak
vlastně
odstartovala
její
postupný
rozpad.
Je
jisté,
že
zdaleka
ne
všechno
minulé
se
dá
dnes
obnovit.
Nemáme-li
však
dnes
ještě
představu
o
možnostech
rekonstrukce
rodiny,
resp.
o
možnostech
přehodnocení
hranice
mezi
sférou
soukromého
a
veřejného,
víme
už
poměrně
dost
o
neblahých
důsledcích
antimodelu
posledních
dvaceti
let,
kdy
se
ve
vyspělých
zemích
lidé
odříkají
tradičních
pevných
vazeb
ve
prospěch
krátkodobých
neformálních
vztahů.
Nakonec
tu
totiž
stojí
osamocený
člověk,
jehož
jediným
trvalým
partnerem
je
stát.
Důsledkem
tohoto
vývoje
ve
sféře
finanční
jsou
stále
stoupající
náklady
na
sociální
programy,
a
tedy
i
stále
vyšší
míra
zdanění,
menší
prostor
pro
vlastní
odpovědnost
a
-
což
je
totéž
-
pro
svobodu.
Chceme-li
tedy
docílit
změn
v
rodinné
politice
našeho
státu,
změn,
které
by
podpořily
nebo
alespoň
nepenalizovaly
rodinné
vazby,
nemůžeme
obejít
otázku,
jak
by
měla
rodina
vypadat,
co
je
v
této
oblasti
dobré
(odpovědné)
a
co
je
špatné
(neodpovědné).
Politika
bez
hodnot
je
iluze.