Trojí
klika
Toto
Zákampí
píšu
se
značným
zpožděním
jako
odpověď
na
dopis,
který
mi
kdysi
poslal
pan
Josef
Eger
z
Karlových
Var.
Byl
to
moc
pěkný
dopis,
autor
se
v
něm
vyznal
ze
svého
středoevropanství
a
také
z
odporu
k
nacionalismu.
Mimo
jiné
mi
dal
za
pravdu
v
tom,
že
vyvracím
pověry
týkající
se
německých
vlivů
na
češtinu
a
že
rehabilituji
takové
germanismy,
které
obohatily
výrazové
schopnosti
našeho
jazyka
a
které
už
nelze
vymýtit,
protože
v
něm
zapustily
hluboké
kořeny.
Jako
příklad
vlivu
evropských
jazyků
na
český
uvedl
J.
Eger
slovo
klika.
Slíbil
jsem
mu
tehdy
v
dopise,
že
různým
významům
a
stylovým
příznakům
tohoto
slova
věnuji
zvláštní
Zákampí.
Jiná
témata,
která
jsem
považoval
za
aktuálnější,
donutila
mě
však
splnění
slibu
odkládat.
Asi
před
týdnem
jsem
dostal
dopis
od
K.
Řeháka
z
Prahy.
Autor
mě
v
něm
vyzývá,
abych
odsoudil
germanismus
klika,
kterého
se
užívá
ve
významu
"štěstí".
Dobrá,
pojednejme
tedy
o
tomto
zajímavém
slově.
Naše
slovo
má
tři
zcela
odlišné
významy.
Znamená
jednak
"držadlo
k
otvírání
dveří,
oken
apod.",
nebo
také
"rameno
s
rukojetí
k
otáčení
různých
strojů",
jednak
"skupinu
vzájemně
se
podporujících
jednotlivců
se
sobeckými
cíli"
a
konečně
"štěstí".
Je
zřejmé,
že
se
zde
spojily
výrazové
prostředky
pocházející
z
různých
zdrojů.
Jde
tedy
o
trojnásobné
homonymum.
Starobylým
slovem
je
jen
klika
u
dveří,
oken
apod.
Podle
jiných
slovanských
jazyků
se
předpokládá
staročeská
podoba
kľuka,
ale
doložena
je
jen
forma
přehlasovaná
klika.
Etymolog
V.
Machek
považuje
za
výchozí
význam
"hák,
hákovitý
předmět"
a
z
něho
vyvozuje
řadu
významů
dalších,
mimo
jiné
také
význam
"křivá,
klikatá
čára"
(srov.
klikyháky).
S
původním
významem
souvisí
i
přenesený
význam
"vytáčka,
oklika".
Obyčejně
se
tu
setkáváme
se
zdrobnělinou
klička,
ale
A.
Jirásek
užil
ve
stejném
významu
slova
klika.
Etymologové
vedou
spor
o
to,
zdali
německé
slovo
Klinke
bylo
přejato
ze
západní
slovanštiny,
či
vzniklo
z
německého
základu.
Od
14.
stol.
se
tak
nazývala
závora
na
dveřích.
Mohla
být
pojmenována
podle
zvuku,
který
vydávala
při
zavírání
nebo
otvírání
dveří
(srov.
středoněmecké
sloveso
klinken).
Ať
je
tomu
jakkoli,
slova
klika
a
Klinke
zřejmě
v
nějaké
souvislosti
budou.
Ve
druhém
významu
"skupina
vzájemně
se
podporujících
lidí"
bylo
slovo
přejato
z
francouzštiny
(clique).
Je
to
odvozenina
od
staršího
zvukomalebného
slovesa
cliquer
s
významem
"tleskat".
Lze
předpokládat,
že
slovo
znamenalo
ve
francouzštině
původně
"tleskání"
a
pak
nabylo
metonymickým
posunem
významu
"tleskající
skupina".
Podobně
jako
v
původním
jazyce
je
výraz
klika
spojen
i
v
češtině
s
hanlivým
přízvukem;
příslušnost
k
nějaké
klice
není
pro
nikoho
doporučením.
Ještě
silnější
hanlivé
zabarvení
má
slovo
klaka,
které
vzniklo
ve
francouzštině
rovněž
ze
zvukomalebného
slovesa
(claquer).
Označuje
skupinu
lidí
najatých
k
organizovanému
potlesku
nebo
pískání.
Ve
třetím
významu
"štěstí"
zůstává
slovo
klika
mimo
spisovný
jazyk.
Má
silné
citové
zabarvení
a
vyskytuje
se
zvláště
v
mluvených
projevech
mládeže
(např.
Měl
jsem
u
zkoušky
kliku).
Bylo
převzato
z
němčiny
(das
Glück)
a
v
češtině
zařazeno
mezi
podstatná
jména
ženského
rodu.
Stalo
se
tak
asi
pod
vlivem
protikladného
spojení
mít
smůlu,
v
němž
je
substantivum
v
ženském
rodě.
Starší
uživatelé
spisovné
češtiny
si
zajisté
ještě
vzpomínají,
že
jim
učitelé
zapovídali
užívat
rčení
mít
smůlu,
které
napodobovalo
německý
obrat
Pech
haben.
Ostatně
dodnes
se
s
větším
citovým
zabarvením
říká
mít
pech.
Zatímco
rčení
mít
smůlu
bylo
přijato
do
spisovného
jazyka,
variantu
se
slovem
pech
považujeme
za
nespisovnou.
Na
homonymu
klika
vidíme,
jak
si
náš
jazyk
doplňuje
své
výrazové
prostředky
z
cizích
vzorů
a
jak
jich
využívá
k
označování
různých
citových
postojů.