Inventura
hudebního
divadla
Jednotlivosti
se
na
přehlídce
vydařily
více
než
celá
operní
představení
O
volně
pojaté
zmapování
současného
stavu
české
opery
se
již
podruhé
pokusil
Festival
českého
hudebního
divadla,
který
v
neděli
skončil
v
Praze.
Po
loňských
zkušenostech
organizátoři
s
Jednotou
hudebního
divadla
v
čele
dokázali
i
pro
tak
nákladný
a
koneckonců
i
riskantní
projekt
poskládat
peníze
(ministerstvo
kultury,
účastnická
divadla,
Divadelní
ústav
a
komerční
banka),
skloubit
víkendy
v
historické
budově
Národního
divadla
s
možnostmi
mimopražských
souborů
a
zkoordinovat
soubory
pražské.
Během
ledna
a
února
se
tedy
mohlo
uskutečnit
patnáct
plánovaných
inscenací
všech
našich
stálých
velkých
operních
divadel,
k
nimž
se
letos
poprvé
připojily
i
alternativní
studiové
varianty
operního
žánru.
Ačkoli
není
smyslem
přehlídky
vzájemné
měření
soupeřů,
byla
ustavena
porota,
která
keramickou
soškou
Libušky
ocenila
inscenace
či
jednotlivé
výkony.
Jistoty
klasiky
a
rizika
moderny
Zůstalo
především
na
vedení
jednotlivých
divadel,
kterou
ze
svých
inscenací
považují
za
reprezentativní.
Za
současného
stavu
věcí
divadelních
byl
tento
otevřený
dramaturgický
rámec
řešením
do
značné
míry
praktickým
a
-
po
totalitních
letech
oktrojovaných
žatev
-
i
rozumným.
Naše
"kamenné"
operní
soubory,
z
valné
většiny
s
dlouhou
českou
nebo
německou
tradicí,
hledají
v
dnešní
uspěchaně
technokratické
době
cesty,
jak
přežít.
Jistotou
se
zdá
být
ona
hrstka
věčně
obehrávaných
titulů
italské,
případně
francouzské
romantické
opery.
Přičemž
pod
tlakem
světovosti,
ale
i
stále
častější
praxe
zahraničních
hostů
(byť
většinou
z
východu),
se
rozmáhá
trend
jazyka
originálu.
Vedle
Donizettiho
Lucie
di
Lammermoor
(Olomouc)
nechyběl
samozřejmě
Verdi
s
Nabuccem
(Opava)
a
Rigolettem
(Plzeň),
následován
Pucciniho
Bohémou
(České
Budějovice)
a
Sestrou
Angelikou,
kterou
ústecká
opera
zkombinovala
s
Leoncavallovými
Komedianty.
Pražské
národní
divadlo
a
liberecký
soubor
vsadily
na
Gounoda
-
Romea
a
Julii
a
na
Fausta
a
Markétu.
Z
české
tvorby
se
dostalo
alespoň
na
Janáčka
v
brněnské
Kátě
Kabanové
a
ostravské
Lišce
Bystroušce.
V
loutkoherecké
verzi
bratří
Formanů
ožila
barokní
Loosova
Opera
o
komínku
(cena
za
alternativní
přístup
k
opeře)
a
díky
Dejvickému
divadlu
se
připomněla
operní
královská
"prasečí
parodie"
Josefa
Illnera
z
roku
1863
Kvas
Krále
V.
Riskantní
žánr
soudobé
opery
odvážně
zařadila
Státní
opera,
když
vzkřísila
Zásnuby
ve
snu
Hanse
Krásy
(cena
za
dramaturgii).
Divadlo
Archa
jako
jediné
představilo
žijící
autory
-
Jaroslava
Duška,
Michala
Vícha
a
Martina
Smolku
v
nostalgicky
hravém
snu
o
opeře
La
serra.
Dva
rakouští
klasici
druhé
poloviny
18.
století
se
stali
objektem
intenzívních
dramaturgicko-režijních
parafrází:
Gassmannovu
buffu
Kritická
noc
v
podání
budějovické
opery
(cena
za
dramaturgickou
úpravu
a
režijní
koncepci)
oživily
postupy
klasické
filmové
grotesky
a
s
Mozartovou
Kouzelnou
flétnou
se
ve
stylu
"one
man
show"
vydováděl
Vladimír
Marek
(cena
za
autorský
podíl
na
inscenaci
Play
Magic
Flute).
Hledání
osobností
Pamětníci
žehrají,
že
opeře
dnes
chybějí
osobnosti.
Je
tomu
skutečně
tak?
Náš
tradiční
repertoárový
systém
má
velkou
spotřebu
dirigentů,
přičemž
pro
mnohé
se
"díra"
orchestřiště
zdá
málo
efektní
a
dávají
raději
přednost
činnosti
koncertní.
Vedle
vyslovených
propadů,
šedi
průměru
(bohužel
včetně
obou
Janáčkových
oper)
a
řemeslné
zručnosti
vynikl
na
festivalu
jako
výrazná
osobnost
izraelský
dirigent
Israel
Yinon,
který
polystylově
rozdrobenou
Krásovu
partituru
stmelil
do
životodárné
sugestivnosti.
Příslib
talentu
naznačil
v
Nabuccovi
mladý
Richard
Hein
(i
on
má
zahraniční
školení).
Chtělo
by
se
věřit,
že
příčina
převládající
oproštěné
jednoduchosti
až
úspornosti
výtvarné
podoby
inscenací
spočívá
spíš
v
nedostatku
financí
než
v
chybějící
invenci.
Inscenace
se
však
příliš
často
vyznačují
i
bezradnou
jalovostí
ba
neohrabaností
režie,
takže
je
třeba
vzít
zavděk
alespoň
logickým
seskupováním
postav
v
souladu
s
dramatickými
nároky
díla.
Herecké
práci
se
sólisty
se
soustavněji
věnuje
Josef
Průdek
(Bohéma),
smysl
pro
groteskní
nadsázku
nechyběl
Janě
Kališové
(Kritická
noc)
a
efektní
podívanou
sehrál
s
Romeem
a
Julií
Jozef
Bednárik.
Musím
však
přiznat,
že
co
se
týče
režijní
práce
se
zpěváky
(jako
základu
přesvědčivosti
scénické
koncepce),
největší
zážitek
pro
mě
znamenalo
lednové
hostování
rakouských
souborů
s
Titem
a
Čarostřelcem
-
mimo
festival.
Pěveckými
fenomény
přehlídka
neoplývala.
Mezi
hlasy
omšelými,
rozbitými,
matnými
a
nevýraznými
zazářila
koloraturní
hvězda
v
soutěži
oceněné
Márii
Tkadlčíkové
v
Lucii,
jímavou
přesvědčivostí
dojala
Anda-Louise
Bogza
jako
Zina
v
Zásnubách.
Natalja
Melnik
byla
rozpustilou
i
něžně
milující
Julií,
Zdena
Kloubová
vyjádřila
klackovitost,
zakrývající
vnitřní
citlivost
Romeova
pážete,
a
sympatie
získala
i
Eva
Dřízgová
jako
Bystrouška.
Vyzrálé
propracování
rolí
Nabucca
a
Enrica
se
stalo
devízou
oceněného
Pavla
Kamase
a
tenorovou
nadějí
by
mohl
být
olomoucký
Petr
Martínek
(Edgar).
Opera
je
útvar
složitý,
protože
složený
z
mnoha
navzájem
úzce
propojených
prvků.
Ke
kýžené
konciznosti
mířila
jen
představení
Romea
a
Julie
(cena
za
výrazný
inscenační
čin)
a
Zásnub,
blížila
se
jí
Lucia.
Nicméně
až
na
kolapsy
Rigoletta,
Fausta
a
bohužel
i
Káti
Kabanové
se
dařilo
nacházet
zajímavé
jednotlivosti.
Není
to
sice
mnoho,
ale
ani
ne
tak
úplně
málo.