Unie?
Karel
Steigerwald
Rok
1989
nepřinesl
složité
a
nečekané
problémy
jen
východní
a
střední
Evropě,
ale
i
těm,
kteří
se
možné
komunistické
agrese
čtyřicet
let
přehledně
báli.
Rok
1989
přinesl
nové
a
nepřehledné
problémy
i
Evropské
unii,
která
musí
znovu
a
hlouběji
a
v
jiných
evropských
souvislostech
formovat
svou
podobu.
Co
je
to
vlastně
integrace
Evropy
a
kdo
ji
k
čemu
potřebuje?
Evropská
unie
má
ve
svých
prenatálních
začátcích
z
padesátých
let
významnou
sudičku:
ponacistické
Německo
a
strach
před
ruským
imperialismem.
Jaká
je
dnešní
evropská
sudička?
Který
strach?
Která
vůle?
Kdo
bude
v
integrované
Evropě
jíst
příborem
chřest,
kdo
lžící
pohankovou
kaši?
Dvourychlostní
Evropa,
klub
vyvolených,
zdravé
jádro
v
čele
integračních
procesů,
to
jsou
témata,
která
rozrušila
minulý
týden
Evropskou
unii.
Přišel
s
nimi
premiér
Balladur
a
němečtí
poslanci
CDU.
Před
branami
Evropské
unie
se
tlačí
pět,
sedm
či
dokonce
patnáct
států,
některé
chtějí
předbíhat,
jiné
by
rády
vešly
v
houfu,
všechny
ale
mají
jen
jedno
společné:
tvoří
pestrý
slepenec
národů
rozdílných
kvalit
a
úrovní,
které
ani
společný
moskevský
pán
za
čtyřicet
let
k
sobě
nepřiblížil.
Tlak
na
členství
sílí
a
v
mnoha
případech
není
ani
nerozumný,
ani
nereálný.
Unie
nemůže
vzít
nohy
na
ramena
a
utéct
do
nějaké
lepší
části
světa.
Nabízí
se
řešení:
tlaku
ustoupit,
unii
radikálně
rozšířit
o
nedočkavé
a
uvnitř
té
unie
vytvořit
novou,
lepší,
třebas
jen
pětičlennou
elitu
více
a
lépe
integrovaných,
kteří
budou
určovat
směr
dalšího
pohybu.
Je
to
jak
v
nějaké
pohádce:
nedočkavci
prorazí
bránu,
vniknou
nadšeně
do
paláce
a
hle,
uvnitř
paláce
stojí
nový
palác
a
nové
hradby.
Problém
se
jen
posune.
Čím
pevnější
budou
vnitřní
hradby
pravidel,
tím
snadněji
se
otevře
brána
vnější.
Na
nádvořích
se
hlučně
utáboří
pestrobarevné
tlupy
podivného
občanstva,
rozkramaří
všude
svou
dosud
nekompatibilní
kulturu
a
zděšení
majitelé
eurocards
se
budou
horempádem
tlačit
za
vnitřní
bránu,
kam
je
jen
nerada
vpustí
vyspělejší
a
šťastnější
elita
majitelů
chřestu.
Taková
je
představa
zabarikádované
unie,
plné
bruselských
výsad,
kvót,
dotací
a
příplatků.
Existují
i
představy
jiné,
otevřenější,
s
jinou
podobou
integrace.
Existují
i
pochyby
nad
smyslem
evropské
integrace.
Pro
nás
doma
to
vše
znamená
jediné:
svět
není
přátelský
a
rokem
1989
neskončily
dějiny.
Svět
není
ovšem
také
nepřátelský.
Svět
je
plný
protichůdných
zájmů
a
sobeckých
představ.
V
tomto
světě
se
pohybujeme,
polistopadovým
euforiím
vzhůru
do
Evropy
je
konec,
normálnímu
politickému
životu
začátek.
Ten
začátek
můžeme
nazvat:
rvačka
o
sudičku.
Problém
Západoevropanů
je
i
náš
problém.
A
naopak.