Chceš
do
nebe?
Ty,
takový
hříšník?
Pavel
Vondráček
Kampak,
kampak,
Apfelbaume?
Do
nebe,
Svatý
Petře.
Do
nebe,
ty,
takový
hříšník?
Je
ti
teprve
osmdesát
a
už
jsi
sedmkrát
změnil
občanství.
Svatý
Petře,
já
jsem
ale
bránu
Užhorodu
nikdy
neopustil.
Před
bránou
slovenského
velvyslanectví
v
Praze
je
stále
plno.
Čekající
lidé
se
dožadují
slovenského
občanství,
nebo
naopak
vypsání
ze
svazku
Slovenské
republiky.
Mnozí
se
skutečnost,
že
nejsou
občany
České
republiky
dozvěděli
nedávno.
Promarnili
tak
jednoduchou
možnost
změny.
Pět
krátkých
příběhů
je
dokladem
absurdní
historie
střední
Evropy.
To
víte,
že
jsem
plakal.
Vždyť
jsem
ty
kopce
miloval.
Měl
jsem
na
nich
vinice
a
ve
městě
dům
a
sklepy.
Plné
vína.
Sátoraljaújhely
je
mé
rodné
město.
István
Lörincz
jméno
mé,
stejně
jako
mého
děda.
Dědeček
miloval
vlaky,
byl
ajznboňák
a
když
stavěl
dům,
chtěl
ho
mít
co
nejblíže
k
pražcům.
Ten
dům
měl
ale
jednu
chybu.
Stál
na
špatné
straně
kolejí.
Pět
let
jsem
byl
na
světě,
když
dědeček
plakal,
protože
přišel
o
vlast.
Mladá
Československá
republika
(ve
městě
nikdo
ten
podivný
název
do
té
doby
neslyšel)
potřebovala
spojení
na
svůj
východ,
na
Podkarpatskou
Rus.
České
vojsko
v
roce
1919
obsadilo
město,
okupovalo
železniční
stanici
s
dopravním
uzlem.
Stanici
a
několik
desítek
domů
včetně
našeho
zabrali
pro
republiku.
Z
předměstí
se
stalo
Slovenské
Nové
Mesto
a
tak
dědečkova
rodina
zůstala
za
kolejemi.
Děda
byl
náčelník
hasičů
a
najednou
žil
v
jiném
státě.
Musel
složit
funkci.
V
smutném
projevu
pateticky
pravil:
Dlouho
to
nevydrží.
Ve
dvaadvacátém
roce
zemřel,
ten
rok
se
do
města
přistěhoval
první
Slovák.
Celé
město,
kdysi
předměstí
se
na
něho
šlo
podívat.
Hranice
zmizela
v
třicátém
devátém.
Viděl
jsem
Horthyho
na
koni,
křičeli
jsme
sláva
království.
Byl
jsem
hrdý,
že
jsem
Maďar
a
že
můj
dům
je
konečně
součástí
Maďarska.
Bohužel
jen
šest
let.
Po
válce
nás
vystěhovali
do
pohraničí.
Československé
úřady
nám
zkonfiskovaly
majetek,
vinice
i
dům
po
dědečkovi.
Nebylo
to
nic
jiného
než
násilné
přemístění
levné
pracovní
síly
Maďarů
do
českého
pohraničí.
Naučil
jsem
se
dělat
s
pilou
v
lese.
Domů
jsem
nemohl.
Vrátili
by
mne
zase
nazpátek.
Život
se
zrychlil.
Zamiloval
jsem
se,
oženil
jsem
se,
zplodil
jsem
dceru,
opil
se
a
spadl
na
mě
strom.
Stal
se
ze
mne
invalidní
důchodce.
Půl
života
jsem
miloval
víno.
Nikdy
mne
neporazilo.
Šumava
je
ale
tvrdá
a
víno
se
sem
nehodí.
Chce
to
pivo,
ale
pak
nemůžete
porážet
strom.
Bohu
díky,
žiji.
Zvykl
jsem
si
na
Čechy,
ale
Maďarsko
bude
vždy
můj
domov.
Jsem
už
dost
starý,
přesto
mnoho
věcí
nepochopím.
Jsem
tu
už
43
let,
tak
proč
mám
Bože
slovenské
občanství.
Vždyť
jsem
Maďar
v
Čechách.
Dar
od
Boha
Ruce
má
od
oleje
a
talent
od
Boha.
Vždy
o
něm
říkali:
No
jo
Kaščák,
to
jsou
zlatý
český
ruce!
Matka
Slovenka,
otec
slovenský
Maďar.
Narozen
před
jednatřiceti
léty
v
Mariánských
Lázních.
V
deseti
letech
svištěl
z
kopce
na
káře
vlastní
výroby.
Uměl
svářet.
Za
čtyři
roky
na
ni
namontoval
motor
z
pionýra.
Když
někdo
ze
vsi
potřeboval
cokoliv
opravit,
obrátil
se
na
Kaščáka.
Holt
to
jsou
geny,
komentovali
nadpřirozenou
zručnost
jeho,
otce
či
bratra.
Je
Čech
jako
poleno.
Rodiče
měli
státní
občanství
slovenské,
stačilo
ovšem
vyřídit
pár
lejster
a
dostal
by
české
občanství,
jako
bratr
a
rodiče.
On
ne!
Na
vině
je
trabant
a
podmínka
pěti
let
trestní
bezúhonosti.
Trabanta
rozřízl
napůl.
Přední
kabinu
nechal,
zadek
vyztužil.
Udělal
z
něho
náklaďáček.
Naložil
osm
lidí
a
jel
ho
otestovat.
Měl
smůlu.
Tři
piva
v
sobě
a
potkal
policajty.
Mávali
na
něho
stopkou.
Osm
lidí
na
korbě
z
toho
mělo
srandu,
když
zahnul
na
polní
cestu
a
přes
kotáry
do
lesa.
Vylepšený
východoněmecký
zázrak
půl
hodiny
úspěšně
vzdoroval
na
cestách
plných
bahna,
mezi
stromy,
na
louce
a
asfaltu
náporu
policejního
žigulíka.
Já
bych
jim
ujel,
to
by
nebyl
problém,
když
se
to
s
autem
umí,
tak
to
jde,
jenže
najednou
koukám,
něco
vedle
mne
sviští.
Stříleli
po
mně.
Po
velké
námaze
mi
nakonec
prostřelili
duši.
Trochu
mě
pomuchlali,
odvezli,
zavřeli,
odsoudili.
Dostal
osmnáct
měsíců
podmíněně
a
tak
paradoxně
nesplňuje
podmínku
k
získání
českého
občanství.
Nikdy
na
Slovensku
nebyl.
Pryč
s
Čehůny
Maminka
se
jmenovala
Steinová.
Barbara.
První
dcera
se
vždy
jmenovala
Barbara.
Podle
patronky
horníků.
Kremnice
byla
hornické
a
německé
město.
Ženili
se
a
vdávali
převážně
mezi
sebou.
Karpatská
Němka
s
Němcem.
Maminka
byla
výjimkou.
V
polovině
třicátých
let
se
zamilovala
do
Čecha
od
Humpolce.
Stavěl
Slovákům
železniční
tunely
ve
Velké
Fatře.
Vzali
se
v
roce
1937
a
přestěhovali
se
do
Vrůtek.
Já
jsem
přišla
na
svět
na
konci
února
devětatřicátého
roku.
Ze
Slovenska
si
toho
moc
nepamatuji,
po
třech
týdnech
nás
Slováci
donutili
odejít.
Prý
mají
dost
svých
kameníků
a
posměšně
křičeli
Pryč
s
Čehůny.
Odešli
jsme
do
Humpolce.
Po
válce
Kremnici
museli
Němci
opustit
s
padesáti
kilogramy
zavazadel.
Matka
neměla
tedy
důvod
se
na
Velkou
Fatru
vracet.
Já
se
přiznám,
nikdy
jsem
tam
taky
nebyla
a
ani
ve
snu
by
mě
nenapadlo,
že
se
první
den
existence
České
republiky
dozvím,
že
mám
slovenské
občanství.
Otec
Čech,
matka
Němka,
já
za
jednadvacet
dní
vyhnána
jako
Čehůn.
Teď
si
musím
vyběhat
české
občanství,
přitom
se
těch
úřadů
tak
bojím.
Nepřiměřená
rychlost
Táta
byl
nejlepší
řidič
v
zemi.
Jenže
neuměl
jezdit
na
kroupách.
Kdo
taky
tušil,
že
na
konci
srpna
budou
padat
kroupy
velký
jako
holubí
vejce.
Aby
nezdržoval,
dostal
smyk
a
někde
před
Bratislavou
se
převrátil.
Všechno
dobře
dopadlo,
jen
já
jsem
se
narodil
o
měsíc
dřív.
Táta
vezl
mámu
z
návštěvy
u
známých
v
Komárně
domů
do
Brna.
Byla
v
osmém
měsíci
a
ten
náraz
ji
trochu
vzal.
Měsíc
jsem
ležel
v
inkubátoru.
Slováci
mi
tak
zachránili
život.
To
byl
nadlouho
můj
jediný
kontakt
s
nimi.
Holt
tak
pevnej,
že
ač
nechci,
jsem
zatím
občanem
Slovenské
republiky.
Blahoslavení
chudí
duchem
Bohouš
je
šťastnej,
když
má
pivo.
Stačí
mu
to.
Neslyší,
nemluví.
Jenom
čtyři
hlásky
ze
sebe
vypraví.
Říkají
mu
proto
Umba.
Pokud
mají
chudí
duchem
národnost,
potom
je
tedy
Slovákem,
kdysi
se
tam
narodil.
Ovšem
to
je
asi
jediné,
co
ho
ke
Slovensku
pojí.
Od
dvou
let
žije
ve
vesnici
Tři
Sekery
na
Chebsku.
Má
li
dobrou
náladu
a
pivo,
bude
si
s
vámi
dopisovat
na
lístku
od
útraty.
Ač
považován
za
místního
blázna,
je
mnohdy
vzdělanější
než
popíjející
lidé
kolem.
Nakreslí
vám
i
mapu
Evropy
se
starším
datem
vydání-
Sovětský
svaz
nadále
sousedí
s
Československem
a
první
stát
německých
dělníků
ani
nesní
o
spojení.
Vysvětlete
Umbovi,
že
se
mnohé
změnilo,
že
jeho
občanka
už
neplatí,
že
má
občanství
státu,
který
na
jeho
mapě
není.
Anonymita
města
by
Umbou
možná
smýkala.
Vesnice
naštěstí
toto
postrádá.
Starostka
je
starostlivá
a
donutila
jeho
bratra
k
vyřízení
dokumentů.
Bohouš
si
dál
může
poručit
české
pivo.
Třicátého
června
skončila
podle
zákona
možnost
volby
českého
občanství.
Na
Slováky
v
ČR
se
budou
vztahovat
stejné
podmínky
pro
přiznání
občanství
jako
pro
občany
jiných
zemí.
Problémy
se
získáním
občanství
však
mají
i
ti
lidé,
kteří
netuší,
že
jsou
slovenskými
občany
podle
českého
právního
řádu.
U
osob,
které
se
narodily
do
31.
prosince
1953,
je
pro
udělení
občanství
rozhodující
místo
narození.
Mnozí
se
tam
narodili
zcela
náhodou,
jsou
proto
hodně
překvapeni.
U
lidí
narozených
po
1.
lednu
1954
není
kritériem
místo
narození,
ale
státní
občanství
rodičů.
Navíc
zde
žije
asi
40000
obyvatel,
kteří
nesplňují
podmínku
pětiletého
bezúhonného
života
a
nemohou
nabýt
českého
občanství.
Od
1.
července
jsou
tyto
osoby
vyřazovány
z
evidence
úřadů
práce,
ztrácejí
nárok
na
sociální
pomoc
v
nouzi
a
mohou
být
jako
cizinci
vyhoštěni
z
ČR.