Otevřená
společnost
není
uzavřené
téma
Jan
Keller
Autor
(nar.
1955)
je
sociolog,
působí
na
Masarykově
univerzitě
KARL
RAIMUND
POPPER
(1902)
vychází
ve
svém
rozboru
historických
kořenů
totalitarismu
z
analýzy
Platonova
myšlení.
Na
tomto
bohatě
myšlenkově
strukturovaném
filozofickém
materiálu
je
demonstrováno
několik
vcelku
jednoduchých
politických
pravd.
Knihu
OTEVŘENÁ
SPOLEČNOST
A
JEJÍ
NEPŘÁTELÉ
významného
vídeňského
novopozitivisty,
jejíž
první
díl
vydalo
nakladatelství
OIKÚMENÉ,
lze
tedy
číst
dvojím
způsobem.
Buď
jako
špičkovou
studii
z
oblasti
sociologie
vědění,
anebo
jako
prosté
vyznání
demokrata.
Ve
vznešených
kulisách
Platonova
myšlení
se
odehrává
drama
nadějí
a
obav
evropského
intelektuála
ve
zlověstném
období
třicátých
let.
Pro
Poppera
je
obtížné
představovat
demokracii
pouze
jako
vládu
většiny:
doba,
ve
které
žije,
mu
naléhavě
připomíná,
co
měl
na
mysli
Platon,
když
narážel
na
paradox
svobody.
Co
když
svobodná
vůle
většiny
otevře
cestu
nedemokratickým
praktikám?
Jedinou
pojistku
spatřuje
Popper
v
budování
demokracie
jako
systému
institucí,
jejichž
hlavním
smyslem
je
držet
v
šachu
ty,
kdo
právě
vládnou.
Ten,
kdo
přijímá
princip
demokracie
v
tomto
smyslu,
nemusí
tudíž
pohlížet
na
výsledek
demokratické
volby
jako
na
autoritativní
vyjádření
toho,
co
je
správné,
konstatuje
Popper.
Pranic
nelegitimního
nespatřuje
ani
v
požadavcích
na
revizi
jakéhokoli
většinového
rozhodnutí,
ukáže-li
se
jako
scestné.
Popperova
pronikavá
studie
je
namířena
v
prvé
řadě
proti
velkým
slibům
a
smělým
vizím,
jimiž
vládci
pravidelně
obšťastňují
ovládané
a
revolucionáři
neméně
pravidelně
straší
vládce.
Otevřená
společnost
je
společností
nikdy
neukončené
demokratické
diskuse
a
Popper
varuje
před
všemi
vizemi
jediné
správné
cesty:
Vidíme
tedy,
že
utopický
přístup
může
být
zachráněn
pouze
platonskou
vírou
v
jediný
absolutní
a
neměnný
ideál
spolu
s
dvěma
dalšími
předpoklady,
totiž
a)
že
existují
jednou
provždy
racionální
metody
k
určení
toho,
co
je
tímto
ideálem,
a
b)
že
lze
učit
nejlepší
prostředky
k
jeho
uskutečnění.
Popper
doporučuje
nekoketovat
s
myšlenkou
jediného
a
pro
všechny
výhodného
dobra,
které
pochopitelně
neexistuje.
Raději
doporučuje
odstraňovat
drobná,
nenápadná,
ale
o
to
reálnější
zla.
Nikterak
přitom
nedémonizuje
nepřátele
otevřené
společnosti,
stoupence
autoritativních
forem
vlády.
Tito
lidé
nechtějí,
podobně
jako
kdysi
Platon,
přece
nic
jiného
než
učinit
stát
s
jeho
občany
šťastným.
Propadají
podobnému
omylu
jako
Platon,
který
věděl,
co
není
v
pořádku,
rozuměl
tlakům
či
neštěstí,
pod
kterým
lidé
trpěli,
zmýlil
se
však
v
tom
základním,
totiž
že
dokáže
tento
tlak
zmenšit
a
obnovit
štěstí
lidí,
pokud
se
mu
je
podaří
přivést
zpět
ke
kmenovému
systému.
V
dnešní
době
lze
Popperovy
již
půl
století
aktuální
úvahy
interpretovat
přinejmenším
dvojím
způsobem.
Jeho
dichotomie
otevřené
a
uzavřené
společnosti
může
posloužit
jako
model
pro
odlišení
demokratických
prvků
současného
vývoje
od
strnulosti
a
bezperspektivnosti
neúspěšného
experimentu
uplynulých
desetiletí.
V
rámci
dynamiky
současného
vývoje
lze
však
téhož
protikladu
využít
také
k
analýze
skrytějšího
rozporu
mezi
autoritářskými
a
liberálními
tendencemi
uvnitř
téhož
politického
pole
-
a
nejednou
i
uvnitř
téže
politické
osobnosti.
V
žádném
případě
se
nemusíme
obávat,
že
s
pádem
minulé
totality
se
stává
Popperova
analýza
Platonova
myšlení
knihou
nepotřebnou
a
neaktuální.
Karl
Raimund
Popper:
Otevřená
společnost
a
její
nepřátelé
I.
Vydalo
OIKÚMENÉ,
Praha
1994.
Přeložil
Miloš
Calda.
360
stran,
náklad
neuveden,
cena
128
korun.