Rozhlasová
univerzita
Svobodné
Evropy
Milan
Kopecký
Z
rukopisu
Rozhlasová
univerzita
nikomu
nevnucuje
něčí
názory,
ale
trpělivě
a
systematicky
doplňuje
prořídlou
mozaiku
vzdělanosti
v
oborech,
které
byly
v
nedávném
čtyřicetiletí
více
či
méně
podrobovány
cenzuře
anebo
ještě
přesněji
-
komoleny
polopravdami
i
naprostými
nepravdami,
charakterizoval
Rozhlasovu
univerzitu
Pavel
Pecháček
v
úvodu
k
I.
dílu
jejího
knižního
vydání
(Kruh
přátel
českého
baroka,
Mnichov
-Brno
1993).
Doc.
Antonín
Kratochvil,
ideový
a
programový
tvůrce
tohoto
pořadu,
který
vznikl
v
roce
1985,
vybral
z
rozsáhlého
cyklu
přednášek
několik
desítek
a
uspořádal
je
do
tří
svazků
tak,
aby
zaplnil
nejchudší
či
nejnejistější
místa
v
našich
vědomostech.
Pro
svou
duchovní
a
převážně
katolickou
povahu
doznalo
silnou
dezinterpretaci
zvláště
české
literární
baroko.
Ve
druhém
svazku
Rozhlasové
univerzity
Svobodné
Evropy
(právě
vychází
v
Brně,
rozšiřuje
Anna
Fickerová,
Česká
6)
věnuje
pozornost
několika
obecně
málo
známým
představitelům
našeho
literárního
baroka
profesor
Milan
Kopecký
z
Brna.
Přednáška
Daniel
Nitsch
-
milovník
a
mistr
českého
jazyka
zazněla
na
Svobodné
Evropě
v
prosinci
1993.
Dnes
už
se
jen
stěží
najde
zastánce
názoru,
že
jezuité
byli
po
Bílé
hoře
škůdci
českého
jazyka
a
potlačovatelé
české
kultury.
Narazil
by
na
množství
nevyvratitelných
faktů:
na
mluvnice
češtiny
napsané
jezuity,
na
jejich
respektování
tradice
kultivované
češtiny
předbělohorské
pramenící
v
Bibli
kralické
a
v
produkci
veleslavínské,
na
důslednou
obhajobu
češtiny
a
na
její
prosazování
v
různých
městech
s
většinou
jinojazyčného
obyvatelstva
i
na
skvělé
postily
a
kancionály
vyšlé
z
prostředí
Tovaryšstva
Ježíšova.
Při
studiu
soustavného
zájmu
jezuitů
lze
na
širší
časové
rozloze
vystopovat
několik
uzlových
situací,
znamenajících
rozhodný
čin.
Taková
situace
vykrystalizovala
v
roce
1700,
kdy
z
české
jezuitské
provincie
vyšla
stížnost
papeži
do
Říma
proti
utlačování
českého
jazyka.
Je
to
po
vlasteneckých
projevech
Bohuslava
Balbína,
Jiřího
Konstance,
bratří
Tannerů
a
Matěje
Václava
Šteyera
další
obranná
deklarace
plná
hrdého
českého
patriotismu,
po
níž
následovaly
jiné
pozoruhodné
činy.
Jedním
z
nich
bylo
v
roce
1709
vytištění
dvojdílné
postily
Berla
královská
Jezu
Krista.
Její
autor
Daniel
Nitsch
v
ní
takto
obhajuje
svou
mateřštinu:
Laskavý
čtenáři!
Za
dobré
jsem
uznal
tento
krátký
list
tobě
zde
k
vejstraze
přivrhnouti,
aby
z
něho
ponaučen
jsa,
nedomníval
se,
že
v
těchto
kázáních
mých
nová
nějaká
čeština
a
zrozenému
přímému
našemu
jazyku
nepřislušející,
a
jak
říkáváme
latině
affectata,
aneb
oulisně
zfaldovaná
se
vynachází.
Znám
se
k
tomu,
že
mnohá
slova
a
způsoby
mluvení,
kterých
zde
užívám,
běžné
a
obyčejné
rozprávky
a
společné
obecní
rozmlouvání
předčijí,
ale
ujišťuji
přitom,
že
tu
nic
nového
není,
aniž
se
pamatuji,
že
bych
některé
slovo
sám
ze
sebe
toliko
vymyšlené
zde
byl
přiložil,
nýbrž
jist
jsem
sebou,
že
takové
buďto
u
Veleslavíny
v
Silvě
jeho
aneb
Dikcionáři,
buďto
v
Zlatých
dveřích,
jež
slovou
Janua
linguarum,
buďto
v
knihách
českých
uměle
od
předkův
našich
sepsaných,
buďto
a
předně
v
biblích
českých,
tobě
proukázati
mohu.
Tak
jsou
mluvili
předkové
naši,
tak
se
nám
čtou
až
posavad
svatá
evangelia,
tak
pozůstaveny
jsou
nám
biblí
české;
Kdo
byl
Daniel
Nitsch?
Narodil
se
16.
března
1651
v
Praze.
Už
jako
patnáctiletý
vstoupil
do
Tovaryšstva
Ježíšova
a
po
důkladném
studiu
a
vysvěcení
na
kněze
působil
na
řádových
školách
jako
učitel
a
na
různých
místech
jako
kazatel.
Zvláště
znám
a
oblíben
byl
v
kraji
(nebo
tehdejší
správní
terminologií
v
komisařství)
těšínském;
přímo
v
Těšíně
byl
řádovým
superiorem
a
prefektem
gymnázia.
Zemřel
v
Praze
22.
června
1709,
nedlouho
předtím,
než
byla
dotištěna
jeho
Berla
královská
v
staropražské
impresí
Vojtěcha
Jiřího
Koniáše,
který
byl
otcem
Antonína
Koniáše.
Z
citované
pasáže
Nitschovy
Berly
vane
na
nás
duch
pokory.
Pobělohorský
katolický
kněz
se
tu
s
úctou
odvolává
na
předbělohorského
nekatolíka
Daniela
Adama
z
Veleslavína,
především
na
jeho
česko-latinsko-řecko-německý
slovník,
ale
také
na
Bránu
jazyků
tehdy
už
proslulého
českobratrského
exulanta
Komenského.
Zároveň
chválí
jazyk
biblí
blíže
nábožensky
neurčených,
neboť
si
byl
nezávisle
na
jejich
konfesijním
zaměření
vědom
jejich
jazykové
čistoty,
počínaje
biblemi
prvotiskovými
přes
bibli
Melantrichovu
a
Kralickou
až
k
prvnímu
dílu
Bible
svatováclavské.
Avšak
Nitsch
nebyl
jen
obdivovatelem
staré
lahodné
češtiny,
byl
i
jejím
aktivním
zvelebovatelem,
který
zdobnost
svého
vyjadřování
obhajuje
slovy:
Že
snad
tobě
se
zdám
něco
ozdobněji
někdy
mluviti,
lituji
toho,
že
jsem
té
ozdobnosti
nedosáhl,
jakou
hodnost
a
důstojnost
slova
Božího
zasloužila.
To
pravím,
že
by
to
řeč
naši
nectilo,
kdyby
ona
proti
gramatickým
pravidlům
s
mnohými
chybami
po
zemi
se
plazila
a
nikdá
s
řečnickou
výmluvností
se
neokázala.
Jistěť
by
to
přišlo
tak,
jako
bychom
nedostatečnosti
její
obviňovali
a
z
čisté,
dobré
vůle
se
přiznávali,
že
v
češtině
slov
po
ruce
nemáme,
z
kterých
však
jiní
jazykové
sobě
slávu
činějí.
Ve
své
postile
využívá
Nitsch
každé
příležitosti
k
chvále
češtiny
a
k
jejímu
uměleckému
tříbení.
Už
sám
titul
knihy
je
obrazný.
Berla
je
od
původu
pastýřská
hůl
a
berla
královská
je
atributem
nejvyššího
pastýře
-
Krista
a
tato
berla
má
významový
ekvivalent
ve
slově
Božím,
které
má
být
v
knize
interpretováno.
K
tomu
mají
posloužit
umělecké
jazykové
prostředky.
První
místo
mezi
nimi
zaujímá
přirovnání
jako
stylistický
prostředek
opisného
vyjadřování.
Aby
problematiku
dostatečně
objasnil,
rozvinuje
Nitsch
celý
vějíř
příměrů,
jimž
sám
říká
podobenství.
Takové
množství
rozvinutých
přirovnání
navozuje
u
čtenáře
(a
navozovalo
jistě
i
u
někdejšího
posluchače)
představu
mohutného
slovního
gejzíru.
Nitschovy
svěží
příměry
jsou
součástí
patetického
stylu,
který
svádí
badatele
k
hypotéze,
že
šlo
o
kázání
určená
především
inteligenci.
Není
ovšem
vyloučeno,
že
některá
kázání
byla
proslovena
na
zvláštních
shromážděních
vzdělanců,
protože
při
misiích
bývala
některá
kázání
diferencována
podle
profese
publika,
jisté
však
je,
že
mezi
Nitschovými
příměry
převažují
příměry
pochopitelné
prostému
člověku,
vzaté
z
každodenní
práce
ponejvíce
venkovských
lidí.
Neníť
tu
potřeba
ostruh
ani
biče,
sami
běžíme
do
maštale
nepravostí
jako
kůň
k
svýmu
žlabu
...
nestydíme
se
a
neostejcháme
výti
s
vlky,
ululare
cum
lupis,
štěkati
a
vrčeti
a
kousati
se
psy,
sypěti
s
hady,
kočkovati
se
s
kočkami,
smrděti
s
kozly,
pískat
a
hvízdat
s
ovčáky,
křepčit
se
skotáky.
Nitschova
rozvinutá
přirovnání
přerůstají
v
oslavné
obrazy
typu
apoteóz.
Svými
oslavami
přírody
se
Nitsch
jeví
jako
svérázný
následovník
jezuitského
bukolika
Felixe
Kadlinského;
ten
však
vycházel
ze
Speeova
Trutznachtigalla,
kdežto
Nitsch
je
originální,
např.
v
této
apoteóze
slunce:
...
Taková
bezděčně
heliocentrická
apoteóza
vyjadřuje
s
velkou
uměleckou
účinností
barokní
souvztažnost
všemocného
Boha
a
bezmocného
člověka
a
přiřazuje
se
k
analogickým
projevům
teologa
Matěje
Tannera
a
básníků
Fridricha
Bridela
i
Adama
Michny
z
Otradovic
a
jiných
předchůdců
Daniela
Nitsche.
Podobně
jako
apoteózy
vznikají
z
Nitschových
příměrů
také
alegorie
a
paraboly,
z
nichž
některé
souvisí
s
antikou
a
biblí.
Dlouhou
literární
tradici
má
např.
přirovnání
lidského
života
ke
komedii,
těla
k
oslu,
světské
slávy
k
polní
trávě.
Nitsch
také
dovedl
vytvářet
různé
typy
metafory:
některé
jsou
postaveny
na
podstatném
jménu,
jiné
na
přídavném
nebo
na
slovesu.
Právě
metafory
se
slovesným
jádrem
jsou
příznačné
pro
barokní
tendenci
k
dynamičnosti.
Nitschovo
sepětí
s
barokem
dosvědčují
též
kontrasty.
Poslechněme
si
charakteristickou
pasáž,
inspirovanou
citátem
z
díla
holandského
Iusta
Lipsia;