Nebezpečné
povolání:
spisovatel
a
diplomat
Naslouchání
Abelu
Possovi
Pavel
Šrut
Bylo
krásné
brzké
odpoledne.
Lehounce
pršelo.
Na
zápraží
rezidence
argentinského
velvyslanectví
důstojně
vyšly
dvě
kočky,
také
krásné.
Kocourovi
jsem
dal
jméno
Lobkowicz
a
kočce
říkáme
Lady
Hamiltonová,
řekl
pan
velvyslanec
a
pozval
nás
dál.
Místo
přijímacího
salonu
si
moje
spolužačka
zvolila
terasu
s
výhledem
na
moknoucí
zahradu.
Bylo
to
od
Blanky
Stárkové
rozumné.
Úvahy,
myšlenky,
obraznost
a
temperament
diplomata
a
spisovatele
pana
Abela
Posse
potřebují
prostor.
A
můžeme
tu
kouřit.
Blanka
Stárková
je
překladatelka
a
(skvěle)
přetlumočila
do
češtiny
knihu
Psi
z
ráje,
jeden
ze
tří
ve
světě
známých
a
ceněných
románů
našeho
hostitele.
Ostatně
chystá
se
přeložit
i
Daimóna,
další
román
z
cyklu,
jemuž
ve
Španělsku
říkají
trilogie
objevení
Ameriky.
Pan
Abel
Posse
(narozen
1936
v
Cordóbě)
si
vybral
dráhu
diplomata.
Po
Paříži,
Bonnu
a
Moskvě
je
od
podzimu
roku
1990
velvyslancem
své
země
v
Praze.
Abel
Posse
je
spisovatel.
Významný
představitel
latinoamerické
prózy
či
přesněji
její
evropštější
odnože,
reprezentované
jmény
J.
L.
Borges,
Ernesto
Sábato,
Julio
Cortázar
-
a
Abel
Posse.
Přišli
jsme
si
pro
rozhovor
za
spisovatelem.
Ptali
jsem
se.
Ale
naše
otázky
byly
jako
svodidla
pro
řidiče,
který
po
své
silnici
jezdí
i
potmě;
bezpečně,
přesně,
bez
diplomatických
kliček
-
a
bez
potřeby
imunity.
Proto
jsem
zde
svodidla
otázek
vynechal.
Zůstala
jen
trasa
našeho
povídání
a
naslouchání.
Tady
je...
O
Praze
Praha
je
město
hodné
obdivu.
Vždy
jsem
žil
z
nostalgie
zpětné
vzpomínky
na
města,
v
nichž
jsem
delší
dobu
pobýval,
na
Moskvu,
Limu,
Paříž,
Benátky
-
a
vím
jistě,
že
Praha
mě
poznamená.
Je
jako
Benátky
uměleckým
dílem
sama
o
sobě,
ne
tím,
co
uchovávají
její
muzea.
Skutečnost,
že
se
mohu
jako
vyslanec
své
země
stát
svědkem
její
dnešní
historické
proměny,
považuji
za
privilegium,
za
šťastnou
trefu,
a
vím,
že
Prahu
budu
už
vždycky
znovu
v
sobě
potkávat...
O
barrandovské
rezidenci
Ten
dům
postavil
strýček
pana
prezidenta
Havla,
muž,
který
stvořil
československou
kinematografii.
Každý
film
dokončený
v
Ateliérech
Barrandov
se
slavil
právě
v
téhle
vile.
A
byly
to
vskutku
zářivé
roky
-
a
hvězdný
čas
takových
hereček
jako
Adina
Mandlová
a
Lída
Baarová.
Adina
Mandlová
tu
bydlela,
tamhle
v
tom
bazénku
se
koupala...
Myslím,
že
obě
se
těšily
z
oprávněné
slávy
a
musela
to
být
i
veselá
děvčata.
Tento
dům
zažil
kus
zajímavé
historie
a
volný
umělecký
duch
tu
stále
pobývá.
Jsem
si
jist,
že
Franz
Kafka
by
tady
nenapsal
ani
řádku...
Po
roce
1948
došlo
ke
konfiskaci
a
od
padesátých
let
je
vila
rezidencí
argentinského
velvyslanectví.
Prohlašuji,
že
o
původní
Havlův
nábytek
a
zařízení
pečujeme
s
uznáním
a
láskou.
Nyní
se
nemovitost
vrátila
do
rukou
pana
prezidenta
Havla
-
a
ten
by
naštěstí
velkoryse
přehlédl,
i
kdybych
tu
náhodou
něco
rozbil...
O
nepatrných
věcech
Argentinu
mi
v
tomto
domě
připomíná
pár
kousků
nábytku,
všechny
obrazy
a
fotografie
na
stěnách
a
především
moje
knihy.
Vždycky
cestuji
světem
s
nákladem
asi
čtyř
a
půl
tisíce
knih.
Je
to
má
jediná
existenční
vazba,
protože
jinak
vedu
cikánský
život.
Z
jedné
diplomatické
štace
na
druhou
mě
provázejí
mé
knihy,
psací
stůl
a
na
dně
jeho
zásuvky
červená
pastelka,
knoflík
od
košile,
kterou
jsem
snad
ani
nikdy
nenosil,
jakési
telefonní
číslo
z
Moskvy
roku
1967
...
roz.
To
vytváří
kontinuitu
člověka,
tyhle
nepatrné
věci.
O
husím
brku
Mám
dva
starobylé
word-processory.
Jeden
z
roku
1917
a
druhý
z
roku
1919.
Vlastnoručně
jsem
si
je
natřel
jasnými,
tropickými
barvami.
Ale
na
psacím
stroji
píšu
jen
některé
články.
Své
romány
píšu
rukou,
jen
výjimečně
něco
naťukám
rovnou
do
stroje.
Psát
beletrii
na
počítači
mi
připadá
velice
zrádné.
Počítač
má
enormní
schopnost
chrlit
papír.
Rychlost
literatury
je
něco
jiného
než
rychlost
stroje.
Pro
psaní
poezie
je
ideální
husí
brk.
Husí
brk
a
poezie
mají
stejnou
rychlost.
Básník,
který
píše
verše
na
počítači,
překračuje
podle
mne
povolenou
rychlost
husího
brku.
Ovšemže
je
práce
s
word-processorem
pohodlnější,
účelnější.
Ale
literární
proces
vyžaduje
určitou
pomalost...
O
poezii
Velice
si
vážím
poezie.
Poezie
uchovává
intimní
vědomí
světa.
Je
v
ní
velká
síla
pravdy,
protože
působí
jako
protisíla
-
stále
přežívá
v
ničivých
orgiích
masmédií,
zvláště
televize.
Síla
poezie
spočívá
v
tom,
že
ví,
co
je
život,
že
uchovává
legitimní
vědomí
života.
Stále
je
nejjistějším
dokladem
a
zprávou
o
životě,
o
lásce,
o
smrti,
o
víře
a
touze,
o
metafyzickém
strachu,
o
složitosti
lidské
existence.
Pro
mne
poezie
nepřestává
být,
čím
kdysi
byla
-
nejvyšší
vědou.
A
navíc
je
i
nejskvělejší
laboratoří
jazyka.
Z
ní
pak
čerpají
výrazové
prostředky
další
literární
žánry
-
a
například
próza
takového
Hermanna
Brocha
nebo
Jorge
Luise
Borgese
dosahuje
stejných
vrcholů
jako
nejvyšší
poezie.
Mám-li
mluvit
o
sobě,
i
já
jsem
se
snažil
ve
svých
třech
románech
stvořit
básnický
jazyk,
abych
objevil
nový
prostor,
jiný,
než
je
pouhé
vyprávění
nebo
tlumočení
historického
textu.
Snažil
jsem
se
odhalit
poetickou
podstatu
určité
historické
skutečnosti.
Vytvořit
jazyk,
který
by
historii
vyprávěl
jinak.
O
literatuře
a
tajných
láskách
Podle
mne
by
literatura
měla
být
něco
marginálního,
tak
trochu
na
okraji,
jako
láska.
V
chodu
společnosti
je
láska
něco
marginálního.
Například
muž,
který
pracuje
v
nějakém
velkém
podniku,
se
zakouká
do
sekretářky
ve
stejném
podniku
a
začnou
se
scházet
v
nějaké
kavárničce
stranou
od
toho
úřadu.
Potom,
jak
jde
čas,
najdou
si
pro
schůzky
nějaký
malý
diskrétní
hotel
stranou
na
kraji
města.
Tady
tráví
ukradené
marginální
hodiny,
ale
ty
jsou
obecně
nejlepšími,
nejplnějšími
hodinami
našeho
života.
Asi
jako
v
dětství:
nejlepší
a
nejplnější
čas
byl
ten,
kdy
jsme
byli
za
školou,
kdy
jsme
neseděli
ve
školní
lavici.
Hodiny
v
zahradách,
hodiny
na
výpravách
a
průzkumech
půd
starých
domů
a
zavřených
komnat.
Hodiny,
kdy
jsme
unikali
z
domu
do
ulic
-
dotknout
se
mystéria
města...
To
nejdůležitější
v
našem
životě
je
vždycky
tangenta,
místo
doteku.
Právě
v
tomto
styčném
bodu
žije
literatura.
V
setkání
citů...
v
ohnisku
i
na
marginálním
okraji
historie
a
každodenního
života.
Evita:
o
právě
dokončeném
románu
(Faktografická
vsuvka:
Juan
Domingo
Perón
(1895
-
1974),
argentinský
politik,
generál
a
prezident.
Na
vrcholu
slávy
v
letech
1946
-
1955
byl
autoritativním
vůdcem
a
zároveň
populistickým
představitelem
svérázného
sociálního
reformismu.
Jeho
žena
Eva
Perónová
se
stala
pro
své
charisma
a
charitativní
aktivity
idolem
Argentiny
a
fenoménem,
jenž
přerostl
hranice
státu.
Zemřela
ve
třiatřiceti
letech.)
Na
román-biografii
Evity
Perónové
jsem
myslel
řadu
let.
Mluvil
jsem
s
lidmi,
kteří
ji
osobně
znali,
zvláště
v
tom
neznámém
období
života,
kdy
byla
herečkou.
Byla
to
velká,
výjimečná,
zvláštní
žena.
V
krátkém
čase,
jenž
jí
byl
vyměřen,
prožila
tři
životy.
Herečka,
umělkyně,
žena
politiky
a
moci
a
zároveň
člověk
s
absolutním
odporem
k
moci.
Její
snaha
porozumět
a
pomáhat
prostým
lidem
měla
až
religiózní
rozměr,
avšak
zcela
laický,
od
sebe
oproštěný,
a
přitom
naplňující
celý
její
život.
Pracovala
dvacet
hodin
denně,
stále
byla
ve
styku
s
lidmi
a
jejích
35
tajemníků
odepisovalo
ve
dne
v
noci
ve
třech
směnách
na
dopisy
a
nejneočekávanější
žádosti.
Někdo
ji
prosil,
aby
mu
obstarala
zubní
můstek,
jiný
chtěl
berle,
místo
v
úřadě,
cokoli
si
můžete
představit.
Evita
totiž
pochopila,
že
vláda
jejího
muže
tíhne
k
moci
a
skutečná
realita
země
je
na
okraji
Perónova
zájmu.
Proto
se
také
zasazovala
o
práva
žen.
To
bylo
v
Latinské
Americe
něco
naprosto
revolučního!
Dokonce
se
jí
podařilo
prosadit
volební
právo
žen
ve
stejné
době,
kdy
k
tomu
došlo
ve
Francii
a
v
Anglii.
Přitom
nebyla
feministka,
trvala
na
tom,
aby
žena
ani
ve
veřejném
a
pracovním
životě
neztratila
svou
ženskost.
A
co
mne
jako
romanopisce
zvláště
přitahuje
-
byla
to
osobnost
velmi
komplikovaná
a
záhadná.
Ve
své
knize
se
především
snažím
vyhledat
styčné
body
mezi
šerem
tajemství
jejího
osobního
života
a
světlem
jejího
života
veřejného.
O
ženách
Žena
a
téma
ženy
mě
přitahuje
neustále,
neboť
si
myslím,
že
mužský
svět
je
v
úpadku,
je
vyčerpaný,
je
světem
destrukce
přírody,
stupidní
moci
a
obecné
krize.
Ano,
myslím
si,
že
jsme
na
konci
cyklu,
tato
společnost
už
víc
nemůže,
je
vyčerpaná
a
čeká
jen
na
velkou
změnu,
k
níž
bezpochyby
dojde.
A
v
této
změně
přítomnost
a
podíl
ženy
jako
nositelky
pravých
hodnot
života,
země
a
dítěte
bude
mít
podle
mého
názoru
největší
důležitost
a
váhu.
O
povaze
spisovatele
Myslím
si,
že
k
tomu,
aby
se
člověk
stal
spisovatelem,
potřebuje
mít
podobné
vlastnosti
jako
žena,
která
se
rozhodne
být
striptérkou.
Tedy
jistý
nedostatek
studu,
určitou
drzost,
schopnost
dělat
něco
ne
zcela
přirozeného.
Jemní
lidé,
velmi
jemní,
ti
nepíšou.
Spisovatel
musí
být
jaksi
surový,
nestoudný
-
a
díky
své
drzosti
a
někdy
téměř
nedostatku
dobrého
vkusu
-
může
vytvořit
něco
nového,
co
ještě
nebylo
vyřčeno.
Proto
je
dobrý
spisovatel
plný
napětí,
protikladů,
dvojznačností.
Je
mužem
i
ženou,
prosťáčkem
i
vládcem,
je
intelektuální
i
emocionální,
racionální
i
iracionální
...
Pokud
literatura
je
aspoň
trochu
vyjádřením
lidského
údělu,
zřejmě
to
nejlepší,
co
spisovatel
může
udělat,
je
pěstovat
v
sobě
všechny
ty
své
dvojznačnosti
a
protiklady.
Pokud
to
dokáže,
musí
obývat
propadliště
i
výšiny
své
osobnosti.
Pro
mne
je
absolutním
spisovatelem
Shakespeare.
Shakespeare
byl
velký
básník
s
výjimečným
darem
ovládnout
jazyk
-
a
zároveň
nesmírný
znalec
lidské
duše
a
údělu.
Freud
mu
musel
závidět.
O
plukovnících
a
Puškinovi
Na
jednom
z
mých
prvních
diplomatických
postů,
v
Peru,
uprostřed
nudy
nějakého
diplomatického
koktejlu,
přistoupil
ke
mně
obrovitý
tlustý
muž
v
uniformě:
sovětský
vojenský
přidělenec,
plukovník,
hlava
jako
korbel
piva,
tučný
zátylek
...
Začal
jsem
něco
mluvit
-
a
najednou
jsem
zjistil,
že
si
povídáme
o
Dostojevském,
o
Aljošovi
Karamazovovi,
o
Raskolnikovovi.
Ach,
Puškina
snad
ani
nelze
do
jiného
jazyka
přeložit,
povzdechl
si
ten
plukovník,
který
sem
přišel
z
nejstrašnější
sovětské
posádky
-
a
já
si
uvědomil,
že
literatura
je
veliký
univerzální
dům,
společný
komunikační
most,
zázrak,
který
dokáže
víc
než
politika.
Spisovatel
a
diplomat
Nikdy
jsem
nechtěl
být
spisovatelem
z
profese.
Nikdy,
ani
potom,
co
se
mé
knihy
staly
známými.
Krátký
čas
jsem
se
živil
jako
advokát,
než
jsem
nastoupil
diplomatickou
dráhu.
Těch
třicet
let
diplomatické
kariéry
mi
umožnilo
poznat
řadu
zemí,
řadu
rozličných
lidí
a
také
různé
podoby
moci.
Vlastnímu
psaní
věnuji
jen
ukradené
hodiny.
Znovu
opakuji,
je
to
jako
s
láskou.
Nikdo
nevěnuje
lásce
celý
svůj
čas.
Žádný
muž
nenechá
práce
jen
proto,
že
se
zamiloval
do
nějaké
slečny.
Psaní
je
pro
mne
paralelní
život
-
i
když
hlubší
než
můj
život
veřejný,
a
navíc
si
myslím,
že
být
spisovatelem
z
povolání
je
nebezpečné
...
Spisovatel
vždy
plnil
roli
kazimíra.
Musí
zrazovat
i
ty
ideály,
pro
které
v
mládí
horlil,
zrazuje
i
své
přátele,
když
se
jim
vede
dobře,
musí
zrazovat
všechno,
co
se
chápe
moci.
Spisovatel
je
prostě
podivná
bytost
-
a
přitom
pro
společnost
velmi
potřebná,
zvláště
dnes,
kdy
žijeme
v
ovzduší
totalitarismu
štěstí
a
role
spisovatele
v
průmyslových
zemích
je
ke
škodě
celé
společnosti
mnohem
menší,
než
by
si
zasloužila.
Bylo
krásné
letní
pozdní
odpoledne.
Lehounce
pršelo.
Na
zápraží
rezidence
argentinského
velvyslanectví
nás
důstojně
vyprovodily
dvě
kočky...