Kauza
velmi
nadaných
dětí
Průměrnost
nezná
nic
lepšího
než
sebe
Tomáš
Houška
Komu
není
shůry
dáno,
v
apatyce
nekoupí.
Jsou
však
také
případy,
kdy
se
hůra
předala.
V
jednom
z
prvních
dopisů
spřátelené
emigrantské
rodiny
kdysi
hrdě
stálo,
že
obě
děti
byly
zařazeny
do
škol
pro
velmi
nadané.
A
dostaly
zvláštní
stipendium.
Dopis
přišel
z
Kanady
na
počátku
září
1974.
Jak
to
vypadá
v
České
republice
začátkem
září
1994?
*
*
*
Psychologové
definují
inteligenci
obvykle
jako
schopnost
přizpůsobit
se
podmínkám,
učit
se
či
využít
dříve
získaných
poznatků
v
nové
situaci.
Inteligence
bývá
spojena
se
schopností
analýzy,
obvykle
i
tvořivosti.
Projevuje
se
v
mnoha
oblastech,
jako
je
analýza,
abstraktní
představivost,
sociálně
komunikační
dovednosti,
verbální
projev.
Míra
inteligence
je
v
populaci
zastoupena
podle
Gaussovy
křivky,
přičemž
zhruba
96
procent
veškeré
populace
leží
v
pásmu
IQ
70-130.
Vrchol
Gaussovy
křivky
-
neboli
cosi
jako
průměrné
IQ
-
je
IQ
100.
Odchylka
směrem
k
horšímu,
IQ
70,
představuje
obtížně
vzdělavatelné
děti,
které
navštěvují
zásadně
zvláštní,
někdy
i
pomocné
školy.
IQ
50
představuje
poměrně
těžkou
oligofrenii
spojenou
s
nevzdělavatelností.
Práh
pro
přijetí
do
MENSY
(mezinárodní
organizace
sdružující
lidi
s
vysokou
inteligencí),
IQ
130,
je
kvantitativně
srovnatelnou
odchylkou,
právě
tak
IQ
150
je
podobnou
odchylkou
jako
IQ
50,
jenže
s
opačnou
polaritou.
Lidí
s
inteligencí
nad
130
se
vyskytuje
okolo
dvou
procent
(těch
pod
IQ
70
je
o
něco
více,
patří
sem
i
ti,
kteří
tuto
vlohu
nemají
vrozenou,
ale
získali
ji
později
následkem
nemoci
nebo
úrazu).
Lidí
s
IQ
nad
150
(nebo
pod
50)
jsou
již
jen
desetiny
procenta.
Mezi
slepými
jednooký
králem
Podmínky,
jež
nabízí
běžná
škola
extrémně
nadaným
dětem,
jsou
zcela
srovnatelné
se
situací,
v
níž
by
normální,
průměrné
dítě
navštěvovalo
třídu
oligofrenních.
Jak
by
to
na
ně
působilo?
Samozřejmě,
že
by
to
zpomalilo
jeho
duševní
vývoj.
Nikdo
by
je
nenutil
k
duševní
námaze
(učivo
by
zvládalo
naprosto
hravě)
a
to
nejlínější
tempo
práce
by
mu
v
podstatě
vždy
stačilo
k
dosahování
výsledků
výjimečných.
Jednooký
mezi
slepými
králem.
Po
několika
letech
této
školní
docházky
by
takové
dítě
působilo
dojmem,
jako
by
i
ono
samo
bylo
mírně
retardováno.
Také
u
nadaných
dětí
funguje
totiž
běžné
vzdělání
jako
retardační
a
utlumující
činitel;
přestože
takové
děti
postupně
většinou
vystudují
i
vysokou
školu,
většina
z
nich
nikdy
nevyužije
plnou
kapacitu
svého
nadání.
Kromě
toho
si
zvyknou,
že
k
dobrým
výsledkům
není
zapotřebí
žádné
námahy.
Ve
škole
se
nudí,
zlobí,
na
základě
čehož
od
některých
učitelů
dostávají
špatné
známky.
Nakonec
v
osmé,
deváté
třídě
většina
z
nich
vůbec
nepůsobí
dojmem
výjimečnosti.
Bývají
samotářští
a
nesdílní.
Řada
z
nich
má
vážné
problémy
se
školní
kázní.
Nadaní
dyslektici
končí
u
lopat
Pak
jsou
tu
ještě
děti
dyslektické
či
dysgrafické,
které
často
-
přes
své
nesporné
vlohy
-
skončí
u
soustruhu
či
lopaty
proto,
že
se
nikdy
nenaučí
bezchybně
psát
a
pohotově
číst.
Takových
dětí
se
na
schopnosti
nikdo
neptá:
mají
špatné
známky
z
českého
jazyka
a
studium
na
gymnáziu
a
později
třeba
na
vysoké
škole
je
pro
ně
nedostupné.
Přitom
pro
ně
je
speciální
škola
pro
intelektově
nadané
děti
v
podstatě
jediným
východiskem.
Je
možné
namítnout,
že
i
ve
středověku
byli
jedinci,
kteří
vynikali.
Když
je
někdo
opravdu
dobrý,
tak
si
poradí.
Samozřejmě
i
dnes
máme
fenomenální
osobnosti.
Na
jednu
takovou
připadne
však
devět
jiných,
které
nevhodné
školní
vzdělávání
srazí
do
průměru.
Nadprůměrným
rychlejší
tempo
Nadprůměrné
děti
jednoznačně
potřebují
mnohem
rychlejší
tempo.
Být
mezi
sobě
rovnými,
kde
mimořádný
výsledek
je
dosažitelný
jen
po
mimořádném
úsilí.
Některé
z
nich
navíc
potřebují
tempo
rozdílné
v
každém
předmětu,
protože
mají
už
velmi
vyhraněné
zájmy.
Třeba
jsou
excelentními
matematiky,
ale
nijak
nevynikají
v
jazycích.
Nebo
naopak.
Řešením
pro
ně
není
zřízení
studijní
třídy.
Vhodný
je
systém,
kdy
jsou
na
různé
předměty
různě
přeskupeny
bez
ohledu
na
věk,
ale
zato
s
přihlédnutím
ke
schopnostem,
zájmu
a
výkonům
v
daném
předmětu.
Potřebují
podmínky,
které
jim
žádná
normální
škola
není
schopna
nabídnout,
tak
jako
žádná
normální
škola
není
schopna
odpovědně
vzdělat
děti
mentálně
postižené.
Baťa
si
schopné
studenty
hýčkal
Zatímco
vzdělání
pro
handicapované
děti
je
běžné,
speciální
školy
pro
ty
mimořádně
nadané
u
nás
dosud
neexistují.
V
Evropě
se
tak
řadíme
po
bok
Albánie.
Je
to
dědictví
komunistického
rovnostářství.
Průměrnost
nezná
nic
lepšího
než
sebe.
Mensa
České
republiky
se
sice
rozhodla
založit
u
nás
speciální
Mensa
gymnázium
pro
intelektově
talentované
děti,
ale
protože
pro
ně
nesehnala
vhodou
budovu,
vzniklo
na
jaře
roku
1993
alespoň
experimentální
gymnázium
Buďánka
pro
prvních
třicet
dětí.
Přitom
potřeba
v
Praze
by
byla
několikrát
větší,
o
mimopražských
dětech
ani
nemluvě.
Dnes
je
ohrožena
existence
i
této
školy:
od
září
nemá
kde
pokračovat.
Sehnat
z
vlastních
prostředků
peníze
na
budovu
v
Praze
je
pro
soukromou
školu
prakticky
nemožné.
Magistrát
hlavního
města
Prahy,
který
několik
použitelných
objektů
vlastní,
třeba
Grébovku
v
Havlíčkových
sadech,
velký
zájem
o
nadané
děti
nejeví.
Hodně
by
mohli
pomoci
i
úspěšní
a
osvícení
podnikatelé.
Za
první
republiky
bylo
věcí
prestiže
podporovat
vědu,
školství
i
umění.
Navíc
mnoho
nadaných
studentů
si
vybralo
po
ukončení
studií
právě
mecenáše
své
školy
jako
zaměstnavatele.
Baťa
si
schopné
studenty
hýčkal.
Naši
podnikatelé
k
tomu
zatím
nedorostli,
a
tak
jejich
sponzorské
dary
míří
do
fotbalových
klubů
a
manekýnských
šaten.
Kam
dohlédneme
Kdyby
jediná
z
firem,
které
se
bombasticky
denně
prezentují
v
televizi
prostoduchou
reklamou,
svou
televizní
show
na
dva
měsíce
vysadila,
byly
by
peníze
na
budovu
pro
Mensa
gymnázium.
Podporovat
schopné
totiž
znamená
budovat
vlastní
budoucnost.
A
náš
vztah
k
nadaným
dětem
vypovídá
o
tom,
do
jaké
budoucnosti
jsme
schopni
dohlédnout
-
je-li
to
alespoň
o
kousek
dál
než
k
zítřejšímu
obědu,
než
do
příštích
voleb.
Naše
největší
banky
věnují
pravidelně
mnohaciferné
částky
na
sponzorování
voleb
miss,
fotbalových
a
hokejových
týmů
či
sportovních
přenosů
v
televizi.
Na
podporu
vzdělání
nadaných
dětí
nedaly
ani
korunu.