Z
kocourkovských
médyjí
Jiří
Franěk
Hned
po
svém
nástupu
na
radnici
dal
nový
kocourkovský
starosta
Mikulášek
najevo,
že
to
s
ním
místní
novináři
nebudou
mít
lehké.
Tou
dobou,
pravda,
vycházelo
v
Kocourkově
různých
listů
víc
než
zdrávo,
takže
starosta
ztrácel
každé
ráno
spoustu
času
vyhodnocováním
vlastních
fotografií.
Hlavně
však
novinářům
nemohl
odpustit,
že
ho
ještě
v
časech
federace
se
Zářečím,
kdy
spravoval
obecní
pokladnu,
přezdívali
Držgrešle.
První
konflikt
vypukl
při
povolební
tiskovce.
Starosta
nejprve
rozplakal
zkušenou
reportérku
Kocourkovských
rozhledů,
které
přede
všemi
řekl,
že
její
otázka
je
nejblbější
ze
všech,
co
kdy
dostal.
Poté
vytasil
zlaté
pero
značky
Pelikán
a
pohrozil
zkoprnělým
zpravodajům,
že
bude
všechny
dotazy
známkovat.
Někteří
staří
matadoři
v
předdůchodovém
věku
utekli,
aby
si
nepohoršili,
pár
statečných
posupně
mlčelo,
ostatní
se
horlivě
hlásili.
Moc
si
však
nepomohli,
starosta
sázel
čtyřky
a
pětky
jednu
za
druhou.
Jedničku
si
vysloužil
pouze
jediný
snaživec,
a
tím
se
kupodivu
stal
věčný
elév
Víťa
Švícko,
přezdívaný
vandrovník
nebo
též
blouma.
Říkalo
se
mu
tak
proto,
že
cestoval
od
redakce
k
redakci
a
odevšad
ho
vždy
vyhodili,
když
jim
následkem
jeho
pravopisu
vymřela
korektorna.
Víťa
si
však
svůj
úspěch
vysloužil
skutečně
skvělou
otázkou:
Pane
starosto,
kde
se
to
ve
vás
bere?!
Dá
rozum,
že
se
Víťa
stal
starostovým
oblíbencem.
Na
svém
novém
působišti
v
Hlasateli
dostal
na
starost
rubriku
Moudra
z
radnice,
u
starosty
byl
pečený
vařený,
dokonce
nosil
jeho
obnošené
kravaty.
Platově
si
polepšil
a
za
osobního
korektora
dostal
bývalého
češtináře
z
pomocné
školy,
který
ve
své
otrlosti
přežil
i
osobitý
Víťův
přepis
starostovy
věty:
Médyja
tu
mají
být
od
toho,
aby
nám
dělaly
imyž.
S
tím
byly
trochu
problémy,
protože
starosta
v
řeči
rád
zdůrazňoval
své
vzdělání
(však
studoval
až
v
Klatovech
a
v
Roudnici),
a
Víťa
tedy
občas
nutně
trochu
tápal.
Přesto
korektor
dostal
první
infarkt
až
nad
větou:
Jak
pravil
již
Žán
Žakrusó...
Nutno
podotknout,
že
Hlasatel
zdaleka
nepatřil
k
nejoblíbenějším
novinám,
jeho
náklad
se
omezoval
vlastně
jen
na
povinné
výtisky,
které
odebírali
členové
starostovy
Pragmatické
strany.
Nikdo
vlastně
netušil,
kde
se
berou
peníze
na
jeho
vydávání,
jen
někteří
závistivci
z
konkurenčních
listů
se
divili,
proč
se
za
obecní
peníze
stavěla
potrubní
pošta
z
radnice
do
kampeličky,
z
kampeličky
do
tiskárny
a
z
tiskárny
do
redakce.
Tyto
provokace
byly
ovšem
zjevně
motivovány
zlobou:
všechny
kocourkovské
noviny
si
totiž
do
starosty
s
chutí
rýply.
Samozřejmě
s
výjimkou
Hlasatele,
ten
proti
radnici
nikdy
ani
nešpitl.
Až
jednou...
Však
to
znáte,
i
mistr
tesař
se
někdy
utne.
Šéfredaktor
Hlasatele
Kofr
udělal
těžkou
chybu,
když
svým
podřízeným
omylem
dovolil
kritizovat
privatizační
projekt
benzinové
pumpy,
kterou
měl
dostat
bývalý
nepřátelský
špeh
z
časů
braniborské
okupace
Kocourkova.
Myslel
si,
chudák,
že
si
tím
odhalením
na
radnici
šplhne,
a
vůbec
si
přitom
neuvědomil,
že
dobrá
polovina
radních
už
dávno
v
hostinci
Pod
svícnem
hrává
taroky
se
samými
divnými
lidmi.
To
byl
samozřejmě
Kofrův
konec.
Starosta
mu
sice
do
telefonu
řekl,
ať
se
neplaší,
ale
mezitím
už
potrubní
poštou
svištěly
patrony.
Nikdo
se
nikdy
nedozvěděl,
co
posílali
z
radnice
do
kampeličky
a
co
z
kampeličky
do
tiskárny,
do
redakce
však
došlo
usnesení,
že
si
Kofr
má
balit
fidlátka.
Novým
šéfredaktorem
Hlasatele
se
stal
Víťa
Švícko.
A
jak
to
bylo
dál?
Všechno
se
nakonec
v
dobré
obrátilo.
Nejprve
se
sice
konkurence
radovala,
že
to
s
Hlasatelem
špatně
dopadne,
list
Mladý
Kocourkov
dokonce
ohlašoval
další
zvýšení
nákladu,
ale
kupodivu
to
byl
právě
Hlasatel,
kdo
šel
s
nákladem
rychle
nahoru.
On
totiž
Víťa
jako
šéfredaktor
už
neměl
čas
na
psaní,
a
tím
se
čtivost
Hlasatele
prudce
zlepšila.