Veřejnost
není
zlá,
jenom
nepoučená
K
tématu
pořadu
TV
NOVA
TABU
Zrak
za
bílou
hůl
byl
přizván
ke
konzultaci
jako
odborník
PhDr.
Oldřich
Čálek
Kateřina
Hamrová,
dramaturgyně
pořadu,
TV
NOVA
Každý
pátek
ve
večerních
hodinách
vysílá
TV
NOVA
pořad
TABU.
Tabu
je
něco,
o
čem
se
nemluví,
a
tak
i
příběhy
lidí,
kteří
se
v
pořadu
představují,
jsou
z
nejrůznějších
důvodů
utajovány
až
do
chvíle,
kdy
se
odhodlají
vystoupit
veřejně.
Mnohdy
se
diváci
ve
výpovědi
člověka
se
zdánlivě
banálním
osudem
dozvědí
překvapivé,
někdy
až
šokující
postřehy.
Nejde
o
bulvární
hyenismus,
jak
by
se
možná
mohlo
na
první
pohled
zdát.
Smyslem
celé
věci
je
hovořit
o
tabuizovaných
problémech
a
seznamovat
s
nimi
co
nejširší
veřejnost.
To,
co
potkalo
dnes
jednoho,
může
se
zítra
stát
komukoli
z
nás
či
našeho
okolí.
Týden
co
týden
se
na
této
stránce
budeme
zabývat
tím,
co
se
ve
vysílání
TABU
už
takříkajíc
nestihlo.
Život
včerejšího
hosta
TABU
pana
Š.
se
změnil
během
jedné
vteřiny.
Změnil
se
absolutně
a
od
základu.
Pan
Š.
přišel
při
železničním
neštěstí
o
zrak.
Srážku
nezavinil.
Pan
Š.
ztratil
to
nejvzácnější,
co
je
pro
jiné
zcela
běžné.
Po
zdlouhavé,
téměř
roční
léčbě
se
vrátil
do
rodiny.
Ta
byla
pro
něj
vším.
Spojením
se
světem,
i
těmi
nejbližšími,
kteří
věřili,
že
vše
bude
zase
v
pořádku.
Přesto
se
pan
Š.
potácel
od
výčitek
k
depresím:
Podle
lékařů
jste
sice
zdravý,
ale
rány
na
duši,
ty
se
vyléčit
nedají.
Jiná
věc,
když
to
potká
staršího
člověka,
ale
v
mém
věku?
Nikdy
se
s
tím
nesmířím.
Od
myšlenky
vzít
si
život
odradila
pana
Š.
pouze
existence
manželky
a
nezaopatřených
dětí.
Bílou
hůl,
která
se
stala
jeho
okem,
měl
při
první
vycházce
chuť
zahodit
kilometry
daleko.
Dnes,
šest
a
půl
roku
po
úrazu,
se
cítí
psychicky
lépe,
ale
i
tak
tvrdí,
že
si
nikdy
nezvykne.
Jako
odborník
byl
k
tomuto
lidskému
osudu
přizván
PhDr.
Oldřich
Čálek
z
Ústavu
pedagogických
a
psychologických
výzkumů
UK
v
Praze.
o
Pane
doktore,
po
úrazu
je
větší
procento
těch,
kteří
zažívají
trauma,
nebo
těch,
kteří
se
dokáží
v
jiných
rovinách
vrátit
do
života?
Těch,
kteří
to
dokáží
sami,
je
minimum.
Pomoc
zvenčí
je
skutečně
nutná.
Okolí
ji
samo
spontánně
málokdy
poskytne.
Nevidomý
se
dostane
do
styku
s
rehabilitačními
pracovníky
buď
přímo
v
nemocnici,
nebo
když
přijde
domů.
Ovšem
některé
rodiny
často
zrakově
postiženého
člověka
obklopí
a
izolují.
Jednoduše
se
za
jeho
postižení
stydí
a
pod
pohrůžkou
porušování
lidských
práv
rehabilitačního
pracovníka
do
rodiny
nepustí.
Bohužel,
dokonce
některé
odpovědné
úřední
orgány
nechtějí
rehabilitačním
pracovníkům
či
příslušným
centrům
sdělovat
jména
takto
postižených
osob.
Označují
to
za
zasahování
do
soukromí
či
poskytování
informací
mimo
zákonný
rámec,
porušování
lidských
práv...
Např.
ve
Spojených
státech
je
poskytování
podobných
údajů
běžné.
Pokud
se
tak
nestane,
může
to
dotyčná
osoba
chápat
jako
porušení
lidských
práv,
mohou
nastat
i
soudní
komplikace.
U
nás
se
stále
udržuje
tendence
nic
nesdělovat
v
souvislosti
se
zachováním
lékařského
tajemství.
o
Kolik
organizací
pro
nevidomé
a
zrakově
postižené
u
nás
funguje?
V
současné
době
fungují
dvě,
které
mají
v
okresech
své
pobočky.
Ta
starší
se
jmenuje
Společnost
nevidomých
a
slabozrakých
a
je
to
takový
dědic
či
následovník
bývalého
Svazu
invalidů.
Kromě
ní
byla
v
roce
1990
založena
Česká
unie
nevidomých
a
slabozrakých.
Existuje
zde
určité
vzájemné
soupeření
a
řekl
bych,
že
často
právě
ke
škodě
nevidomých
a
slabozrakých.
o
Kolika
procent
lidí
u
nás
se
problém
zrakového
postižení
týká?
Evidence
neexistuje,
a
tak
si
to
dovolím
odhadnout
a
odstupňovat.
Zcela
nevidomé
osoby
lze
počítat
na
stovky,
z
čehož
největší
počet
tvoří
lidé
ve
vyšším
věku,
ve
věkové
kategorii
nad
60,
70
let.
Další
skupinu
tvoří
osoby
zcela
nevidomé
od
narození.
Zde
odhady
hovoří
spíše
o
desítkách.
Dále
existuje
skupina
osob
se
zbytky
zraku.
Těch
jsou
řádově
tisíce
a
největší
skupinu
z
nich
tvoří
rovněž
osoby
v
pokročilém
věku.
Další
skupinou
jsou
lidé
slabozrací.
Ti
často
zůstávají
mimo
evidenci,
neboť
většinou
fungují
normálně
s
pomocí
silných
brýlí
či
dalších
speciálních
pomůcek.
Dá
se
říci,
že
se
i
přes
své
ztížené
společenské
uplatnění
jaksi
ztratí
v
davu.
Největším
nebezpečím
pro
tyto
osoby
je
možné
zhoršení
zdravotního
stavu.
Organizovaných
osob
je
v
České
republice
asi
tak
10 000.
Jsou
to
zejména
nevidomí
a
lidé
se
zbytky
zraku.
Podle
výzkumů
ve
vyspělých
zemích
se
ukazuje,
že
lidí,
kteří
potřebují
speciální
služby,
je
daleko
víc.
U
nás
by
tuto
skupinu
tvořilo
asi
tak
70 000
osob.
Jsou
to
hlavně
starší
lidé
se
zbytky
zraku
a
slabozrací.
Tato
skupina
stojí
úplně
mimo
a
má
tak
život
ještě
více
ztížený,
protože
mnozí
o
těchto
službách
ani
nevědí.
o
Má
od
narození
nevidomý
člověk
větší
handicap
než
člověk,
který
ztratil
zrak
po
úrazu?
Říkám
to
z
vlastní
zkušenosti:
vždycky
se
najde
záminka,
proč
se
nerozvíjet.
U
lidí,
kteří
ztratili
zrak
později,
je
nebezpečí,
že
jim
vlastní
rodina
zabrání
v
samostatnosti.
Pečuje
o
ně
a
určitým
způsobem
je
drží
mimo
svět,
v
rodinném
kruhu.
Nepodrobí-li
se
nevidomý
člověk
rehabilitaci,
nezapojí-li
se
do
života,
je
to
způsob,
jak
utrpět
největší
újmu.
Rovněž
záleží
na
individuálních
dispozicích.
Na
společenskosti,
životní
motivaci,
v
neposlední
řadě
inteligenci,
úrovni
tělesného
zdraví.
Rodina
může
nesmírně
pomoci,
anebo
naopak.
U
člověka,
který
se
jako
nevidomý
narodí,
sehrává
rodina
opět
nejdůležitější
úlohu.
Chtěl
bych
poznamenat,
že
pro
rodiče
nevidomého
dítěte
je
situace
maximálně
obtížná.
Musíte
pochopit
i
ty,
kteří
ji
nezvládli.
Představte
si
lidi
plné
života,
kteří
si
vysnívají,
jaké
budou
mít
dítě,
a
pak
najednou
přijde
něco
takového...
Pokud
to
nezvládnou
a
dítě
správným
způsobem
nevedou,
tak
nakonec
třeba
ani
není
schopné
vychodit
zvláštní
školu
pro
nevidomé.
Jestliže
se
ovšem
rodině
dostane
včas
speciální
poradenské
pomoci
a
rodiče
jsou
opravdu
dobří,
mají
nevidomé
děti
obrovskou
výhodu.
Smyslové
orgány,
částečně
i
druh
inteligence,
psychické
schopnosti
či
paměť
se
u
nich
rozvíjí
tak,
že
jsou
tyto
schopnosti
skutečně
mimořádné.
Není
to
ale
žádný
zázrak.
Je
to
důsledek
toho,
že
mozkový
i
osobnostní
systém
se
rozvíjí
přiměřeně
dané
vadě.
Vše
se
utváří
podle
prostředí,
podle
způsobu
existence.
U
osleplého
člověka
není
tohle
tak
snadné
a
mladší
organismus
se
přizpůsobuje
lépe...
Je
to
opět
individuální.
Schopní
jedinci
nemají
takové
psychické
následky.
Aby
mohl
nevidomý
člověk
vést
důstojný
život,
je
třeba
mu
poskytnout
určité
finanční,
ale
i
jiné
sociální
úlevy.
Bohužel
dnes
existuje
jakási
nevstřícnost
ze
strany
legislativy.
o
Jsou
díky
absenci
zrakového
smyslu
automaticky
posilovány
ostatní?
Ne,
tento
proces
není
automatický.
Absencí
jednoho
smyslu
jsou
ve
zvýšené
činnosti
ostatní,
a
tím
se
posilují.
Sluch,
hmat,
tzv.
pohybový
smysl
a
paměť,
pozornost
a
logika
se
dají
oživit,
kultivovat.
o
Který
ze
smyslů
je
pro
nevidomého
nejdůležitější?
Záleží
na
druhu
činnosti.
Ve
styku
s
lidmi
je
to
sluch
a
řeč,
logika.
Při
pohybových
aktivitách
je
to
především
hmat
a
kinestetika,
tedy
pohybový
smysl.
U
člověka
se
zdravým
zrakem
je
vše
založeno
na
zrakově
pohybové
koordinaci.
U
nevidomého
je
zrak
nahrazen
hmatem.
Rovněž
sluchově
pohybová
koordinace
je
pro
nevidomé
velmi
důležitá.
o
Jak
by
se
měla
taková
vzorová
rodina
k
osleplému
člověku
zachovat?
Nevidomý
člověk
potřebuje
pocit,
že
má
pro
druhé
hodnotu.
Pocit
vlastní
důstojnosti
a
pocit,
že
okolí
věří,
že
i
v
téhle
situaci
se
vše
zlepší.
Ztráta
zraku
neznamená
ztrátu
samostatnosti.
Mnozí
si
myslí,
že
je
morální
nevidomého
obsluhovat.
Přesně
naopak.
Namísto
udržování
v
závislosti
je
třeba
umožňovat
samostatnost.
Důvěřovat,
že
se
nevidomý
dokáže
postarat
o
sebe
a
o
druhé.
Je
třeba
brát
ho
jako
dospělého
člověka,
který
se
může
rozhodovat
sám.
Tím,
že
ztratil
zrak,
neztratil
osobnost,
neztratil
mozek.
Rodina
mnohdy
udělá
předčasné
závěry
na
základě
jediné
nehody.
Zvrhnutého
hrnečku
nebo
boule
na
čele.
U
zrakově
postižených
od
narození
je
opět
klíčové
poradenství.
Aby
se
rodiče
dozvěděli,
jak
vůbec
s
takovým
dítětem
zacházet.
Když
do
rodiny
přijde
rehabilitační
pracovník
a
mazlí
se
s
dítětem,
tak
už
to
rodičům
dává
jakýsi
motiv:
není
to
naše
dítě
přeci
jenom
k
něčemu?
Rodiče
je
třeba
naladit
a
poučit,
že
z
jejich
dítěte
může
něco
být.
Zažil
jsem
rodiny,
kam
jsme
přijeli
poprvé
a
tatínek
i
maminka
byli
v
slzách,
a
podruhé
už
se
na
nás
smáli
ze
zápraží.
Při
výchově
nevidomého
dítěte
je
nezbytné
soustavné
vedení
k
samostatnosti
a
podněcování
k
tomu,
aby
se
dítě
seznamovalo
se
světem,
aby
dělalo
co
nejvíc
věcí,
aby
mělo
speciální
hračky,
cvičilo
si
hmat,
sluch.
A
hlavně,
citově
je
třeba
brát
tyto
děti
jako
úplně
normální.
U
nevidomých
existuje
obrovský
rozpor.
Na
jedné
straně
nemůže
nevidomý
všechno
dělat,
ale
na
druhé
straně
má
po
lidské
stránce
pocit
naprosto
normálního
člověka.
A
to
veřejnost
často
nechápe.
Se
slepotou
se
neztrácí
inteligence,
sebepovědomí
či
touha
po
důstojnosti,
sebeúctě,
seberealizaci.
Tohle
všechno
by
se
mělo
brát
v
úvahu.
o
Co
je
pro
nevidomé
největším
nebezpečím?
Obecně
je
největším
nebezpečím
uzavřít
se
za
psychosociální
bariéry
a
odříznout
se
od
života.
Fyzicky
je
největším
nebezpečím
pohyb
po
městě
s
bílou
holí.
Je
to
náročný
sportovní
výkon
plný
stresu
i
pro
nevidomé,
kteří
jsou
takříkajíc
mistři.
I
ti
přijdou
občas
k
úrazu.
Doprava,
stav
chodníků,
výkopy,
to
vše
je
zcela
bezohledné.
Nejhorší
jsou
překážky
v
úrovni
hlavy.
Korby
náklaďáků,
lešení
a
horizontální
překážky
ve
výši
obličeje...
o
Když
nevidomého
potká
taková
zkušenost,
bude
se
bát
vyjít
znovu.
Jak
se
to
dá
řešit?
Zásadou
je
nechodit
sám
na
ulici
bez
předběžného
rehabilitačního
výcviku
v
prostorové
orientaci,
který
je
mimochodem
velmi
náročný.
Když
nevidomý
vyjde
bez
předchozího
výcviku,
vydá
se
do
velkého
nebezpečí
a
je
reálné,
že
ho
to
odradí.
o
Jak
se
chová
okolí
k
lidem
s
bílou
holí?
Skutečně
upřímně
si
myslím,
že
veřejnost
není
zlá,
až
na
některé
jedince,
kteří
si
tím
sami
řeší
určité
problémy.
Ovšem
nevidomých
je
poměrně
málo
a
veřejnost
je
většinou
nepoučená.
Daleko
horší
je
jakési
povědomí,
že
nevidomý
je
vyřízený,
méněcený,
bezmocný,
závislý.
Nejhorší
jsou
projevy
neúcty
s
formou
dobře
míněné,
nicméně
povýšené
lítosti.
Jako
by
se
nevidomému
bralo
právo
na
vlastní
rozhodnutí.
Bylo
by
žádoucí,
kdyby
se
lidé
nejprve
zeptali
Potřebujete
pomoci?,
a
teprve
potom
se
podle
toho
zařídili.
Ale
místo
toho
uslyšíte:
Víte,
kam
jdete?
Nebo
vás
někdo
beze
slova
převede
na
druhou
stranu
silnice.
Jako
by
nevidomí
byli
také
mentálně
postižení.
Nemám
nic
proti
mentálně
postiženým,
ale
nevidomí,
kteří
jsou
schopni
jít
po
ulici
či
v
metru
s
bílou
holí
nebo
psem,
nemohou
být
natolik
mentálně
postižení,
aby
nebyli
svéprávní.
o
Pane
doktore,
provádíte
se
zrakově
postiženými
skupinovou
terapii.
V
jakém
momentu
si
řeknete,
že
dotyčný
člověk
je
zařazen
zpátky
do
společnosti.
Dá
se
určit
nějaký
mezník,
kdy
si
je
nevidomý
sám
sebou
jistý?
Víte,
jde
o
stálý
proces.
Dříve
se
psalo,
že
nevidomý
projde
určitými
fázemi,
poté
už
je
stabilní
a
má
vyhráno.
Dnes
se
ale
stále
více
hovoří
o
tom,
že
pokud
přijdou
nové,
velké
potíže
a
ovzduší
odmítání
a
sociální
nevstřícnosti,
mohou
se
opět
objevit
deprese,
stahování
se
do
sebe,
ztráta
důvěry.
Vyhráno
není
nikdy.