Starosti
a
radosti
fondů
Petr
Fejtek,
Publicista
Privatizační
fondy
se
dělí
nejen
na
investiční
a
podílové,
ale
také
na
staré
(z
první
vlny),
nové
(z
druhé
vlny)
a
staronové,
které
se
účastní
obou
vln.
Tuto
třetí
skupinu
reprezentují
především
některé
menší
fondy.
Akcie
starých
investičních
fondů
na
burze
i
RM-Systému
překonaly
zřejmě
dno
a
jejich
kurzy
začaly
šplhat
vzhůru.
Je
to
zřejmě
dáno
tím,
že
vysychá
pramen
nabídky
těch,
kteří
prodávají
za
každou
cenu.
Dále
se
při
stabilizovaných
kurzech
podniků
dá
již
poměrně
bezpečně
stanovit
tržní
hodnota
majetku
v
portfoliu
jednotlivých
fondů
a
tím
tržní
hodnota
majetku,
kterým
je
každá
jejich
akcie
podložena.
Ta
je
v
porovnání
s
kurzovými
cenami
(za
které
se
akcie
obchodují
na
kapitálových
trzích)
natolik
vysoká,
že
se
stávají
vděčným
objektem
spekulace
i
investic.
Při
úrocích,
které
z
vkladů
nabízejí
banky,
se
stále
více
obyčejných
lidí
rozhlíží
po
výhodnějších
a
přitom
nerizikových
možnostech
uložení
úspor.
Po
ukončení
první
vlny
se
ukázalo
jako
nejproblematičtější
ocenění
nabytých
akcií
podniků
a
jejich
promítnutí
do
akcií
fondových.
Rozhodnutí
o
ocenění
účetní
hodnotou
přineslo
nutnost
konstrukce
podivných
kapitálových
(vyrovnávacích
a
vlastně
fiktivních)
fondů.
Pro
druhou
vlnu
přijalo
ministerstvo
financí
jiný
a
daleko
racionálnější
způsob
prostřednictvím
ocenění
investičního
bodu
dvaceti
korunami.
Tím
budou
zvýhodněny
i
ty
fondy,
které
ve
srovnání
s
jinými
investovaly
výhodněji:
např.
při
nákupu
akcie
v
kurzu
1/200
bude
její
ocenění
v
majetku
fondu
4000
korun,
při
nákupu
téže
akcie
v
kurzu
2/300
jen
3000
korun.
Tím
se
fondy,
které
lépe
nakoupily,
dostanou
k
vyššímu
zisku
(anebo
nižší
účetní
ztrátě)
při
jejich
prodeji.
Také
vyrovnávací
kapitálový
fond
je
omezen
na
maximum
30
%
majetku.
Některé
fondy
se
ovšem
v
druhé
vlně
dostávají
na
tenký
led
(srozumitelně
řečeno:
pokoušejí
se
fixlovat).
Investiční
a
podílové
fondy
mají
ze
zákona
několik
striktních
omezení.
Ty
mají
význam
především
jako
ochrana
akcionářů
nebo
podílníků
fondu,
tedy
dnes
ještě
těch,
kteří
jim
svěřili
své
body.
V
první
vlně
se
sice
o
kontrole
těchto
limitů
hovořilo,
dokonce
se
i
sledovaly,
k
žádným
konkrétním
sankcím
se
však
nesáhlo.
Kapitálový
dozor
byl
konstituován
na
ministerstvu
financí
až
při
dobíhání
první
vlny
a
než
nabral
dech,
byly
již
fondům
akcie
nakoupených
podniků
převedeny.
Podmínka
nejvýše
dvacetiprocentní
účasti
na
majetku
jednoho
podniku
se
vypočítává
v
nominální
hodnotě.
Jde
totiž
o
poměr
(podíl)
a
ten
je
konstantní.
Druhá
podmínka,
že
akcie
jednoho
podniku
se
smějí
podílet
na
majetku
fondu
nejvýš
deseti
procenty,
je
ovšem
komplikovanější.
Počítá
se
totiž
z
tržních
cen,
tedy
z
reálného
kurzu
akcií.
A
ten
se
mění.
V
tomto
směru
je
tedy
kapitálový
dozor
tolerantnější
a
například
YSE
dodnes
neupravil
své
portfolio,
ale
dokonce
nadlimitní
akcie
ještě
nakoupil
(ovšem
z
předkupního
práva
při
navyšování
základního
jmění).
Co
se
týká
limitu
dvacetiprocentní
účasti
na
majetku
podniku,
jde
do
tuhého.
Tam
je
úmysl,
tedy
vědomé
porušení
zákona,
zřejmé
již
z
objednávky.
Proto
také
kapitálový
dozor
dvěma
fondům
za
nadlimitní
nákupy
v
prvním
kole
již
udělil
pokuty
100
a
350
tisíc
Kč.
V
dalších
kolech
se
provinilo
jedenáct
fondů
nákupem
nad
30
%
a
devět
dalších
nad
25
%
akcií
různých
podniků.
Jde
evidentně
o
spekulace
na
ovládnutí
podniku
nebo
o
předem
dohodnuté
budoucí
odprodeje.
Pokuty
by
měly
být
tedy
natolik
citelné,
aby
podobným
koumákům
přešla
chuť.
Aby
se
měli
z
čeho
odpovídat,
až
se
to
dozvědí
jejich
akcionáři.