Premiéra
Armidy
Kompaktní
desky
Leo
Jehne
Firma
Multisonic
jako
by
si
za
jeden
ze
svých
cílů
dala
prezentovat
na
deskách
dosud
neuvedená
díla
českých
skladatelů.
Po
Škroupově
Columbovi
a
Janáčkově
Šárce
uvedla
nyní
na
gramofonový
trh
ve
světové
premiéře
Dvořákovu
poslední
operu
-
Armidu.
Vznikala
v
letech
1902
až
1903,
v
euforii
po
skladatelově
nejúspěšnějším
hudebně-dramatickém
díle,
Rusalce,
premiérované
v
roce
1901.
Ale
-
jak
správně
podotýká
autorka
průvodního
textu
k
opernímu
kompletu
Helena
Havlíková
-
dostala
se
už
do
jiného
uměleckého
kontextu,
obklopena
Schönbergovou
Zjasněnou
nocí
(1899),
Pucciniho
Toscou
(1900),
Debussyho
Pelléem
a
Mélisandou
(1902),
Janáčkovou
Její
pastorkyní
(1904)
či
Straussovou
Salome
(1905).
Tedy
v
době,
kdy
už
pominulo
okouzlení
Orientem,
kdy
byla
pasé
tematika
křižáckých
výprav,
a
kdy
současný
jazyk
operních
libret
byl
velmi
vzdálen
rozvláčné
i
archaické
poetice
Jaroslava
Vrchlického.
Na
jevišti
proto
Dvořákova
Armida
přes
četné
seriózní
pokusy,
pomineme-li
odbytou
premiéru
v
roce
1904,
neuspěla.
Nemá
takové
množství
líbivých
scén
jako
Rusalka,
ale
ani
jako
Jakobín
nebo
Čert
a
Káča,
a
více
znám
je
z
ní
jen
zpěv
Armidy
Za
štíhlou
gazelou.
To
však
neznamená,
že
v
ní
není
mnoho
dvořákovsky
krásné
hudby
a
že
by
o
tuto
operu
nebyl
mezi
diskofily
zájem
-
jinak
by
ji
německá
firma
Orfeo
nezařadila
do
svého
nahrávacího
plánu
s
Českou
filharmonií
s
dirigentem
Gerdem
Albrechtem
a
našimi
sólisty.
Nahrávka
Multisoniku
pochází
z
rozhlasového
archivu,
je
monofonní
a
vznikla
v
roce
1956,
tedy
v
době,
kdy
i
české
pěvectví
mělo
řadu
významných
individualit.
Titulní
roli
zpívá
tehdy
ještě
lyricko-mladodramatická
sopranistka
Milada
Šubrtová
(vydání
nahrávky
jako
by
bylo
symbolickým
darem
k
jejímu
letošnímu
vzácnému
životnímu
jubileu),
jejího
partnera
Rinalda
zpívá
sotva
třicetiletý
Ivo
Žídek,
rovněž
v
plné
svěžesti
svého
lyrického
tenoru.
Pěveckou
parketu
intrikána
tu
našel
v
Ismenovi
Zdeněk
Otava,
ale
slyšíme
zde
i
další
pěvce
zvučných
jmen:
Například
Karla
Bermana
v
roli
poustevníka
Petra
a
také
vynikajícího,
předčasně
zesnulého
Ladislava
Mráze
v
jedné
z
jeho
mála
kompletních
rolí
-
krále
Hydraota.
I
epizodní
role
jsou
pečlivě
obsazeny
a
spoluvytvářejí
z
nahrávky
orchestru
a
sboru
Českého
rozhlasu
v
Praze
skutečný
umělecký
počin,
zvláště
s
dirigentským
přispěním
suverénního
Václava
Jiráčka.
Technická
kvalita
snímku
je
na
tehdejší
rozhlasové
poměry
velmi
dobrá,
méně
zdařilý
je
jen
záznam
takřka
všech
sólových
basových
partií
nemajících
potřebnou
sonornost.
Rozhodně
jde
však
o
komplet,
který
by
žádný
operní
diskofil
neměl
nechat
bez
povšimnutí.