ln94207_105

Mysterium a eros poezie

Jiří Trávníček Autor (nar. 1960) je literární kritik a historik, působí na Masarykově univerzitě Porteét Ivana Jelínka Život jako z dobrodružného románu: střídání míst, zaměstnání, jazyků, náhlé obraty, útěky nejdříve před morem hnědým, posléze před rudým. A právě těmito dvěma útěky bere na sebe osud Ivana Jelínka mnoho typického z údělu středoevropského intelektuála dvacátého století, člověka ocitnuvšího se bez vlastního přičinění ve velké epice dějin, a přinuceného tak hrát často zcela jiný příběh, než na jaký je svým nejvlastnějším ustrojením uzpůsoben. Člověk na útěku před historií, dobrodruh proti své vůli.

Vše tohle - navíc s velice jemným citem pro reliéf doby a prostředí - Ivan Jelínek zachycuje v obsáhlých memoárech Jablko se kouše, které příští týden vycházejí v nakladatelství TORST. Jelínkovy vzpomínky, jakkoli bohaté ve své faktografičnosti osobní i dějinné, však současně představují především velkou obhajobu psanou básníkem, neumlčitelným hlasem jeho touhy po poezii. Je to ona, pro Jelínka Múza z milosti i údělu, modlitba i erotické rozechvění, jež se tu stává ústředním principem, a tedy i nervem básníkova života.

Ivan Jelínek se narodil 6. června 1909 v Kyjově (Já jsem pořád Moravan, pochopitelně, protože to mě těší, to je můj původ a všechno...); maturoval na Klasickém gymnáziu v Brně (zde má zřejmě původ jeho celoživotní láska k antice); poté vystudoval Právnickou fakultu v Brně a Štýrském Hradci (doktorát 1932). V letech 1935-38 byl redaktorem brněnské redakce Lidových novin, od roku 1938 působil krátkou dobu v Praze jako redaktor stanice OLR, Radiojournal. Válečná odysea mu začíná už v roce 1939 (Mnichov pro mě byla veliká rána.), kdy prchá přes Jugoslávii do Francie a vstupuje jako dobrovolník do československé legie. Po pádu Francie se dostává do Anglie, kde se v BBC podílí na rozhlasovém vysílání pro Československo. V roce 1944 je na vlastní žádost odvelen na východní frontu a účastní se osvobozování Slovenska. Po roce 1945 pracuje na ministerstvu informací. V roce 1947 odjíždí do Anglie (Byl jsem přesvědčen, že komunisté udělají puč, čemuž nechtěli věřit ani na anglickém ministerstvu zahraničí...) a krátkou dobu zde působí jako volný novinář. Roku 1950 se stěhuje s rodinou do Kanady; pracuje jako přístavní dělník, kovodělník a jako novinář. V letech 1952-1956 učí češtině na US Army Language School v Kalifornii, krátkou dobu také farmaří. Poté, co se roku 1956 vrací do BBC, pracuje jako redaktor československé sekce až do roku 1989. Svůj další život dělí střídavě mezi Londýn, Řím a příležitostné cesty - od roku 1990 už i domů.

Básník Jelínek, autor jednadvaceti sbírek, se rodí české poezii nadvakrát či přesněji natřikrát. Poprvé v roce svého debutu (Perletě, 1933), podruhé v roce 1956, po návratu z USA, kdy - jak říká - obnovil vlastní psaní. A potřetí v roce 1991 (sbírka Světlo a tma), kdy se opět dostává legální cestou k českému čtenáři; milostivé mezipřistání v šedesátých letech už totiž doba nestihla (výbor Letohrad i autobiografická próza Potapěči byly na počátku sedmdesátých let zakázány).

Zejména od roku 1956, od svého druhého zrození, nasazuje Jelínkova poezie ke kolmému ataku všech prvních-posledních met, vůči nimž je orientováno naše bytí: boha, nicoty, prahu mezi bytím a nebytím a hranice slova. Přičemž tak básník činí zároveň soustředěným odstřeďováním všeho, co k básnickému slovu nepatří, co je jen jeho případek, jehož je nutno se zbavit, a tím slovo očistit od všech nepatřičných příměsí a položit ho na oltář už jako slovo čisté, vyjmuté z řádu jakéhokoli účelu, prvorodivé. Ivan Jelínek se stává básníkem posedlým a strmým. Posedlým stále dalšími a dalšími krystalizacemi svého básnění, které je potřeba přinutit k tomu, aby se vydalo ve svých nejzazších významových možnostech. A strmým pak vůči tomu, co si jeho poezie předsevzala: jít stále výše.

Jelínkova poezie - zejména ve svých metafyzických polohách - je poezií uchváceného osamocení a zároveň nejvlastnějších principů poezie. Ke svému osamocení však básník přichází i vnějšími osudy: v okamžiku, kdy není vázán na konkrétního, společensky situovaného čtenáře, jakož ani na nakladatelskou poptávku (několik svých sbírek si vydal vlastním nákladem), nezbývá než psaní z nutnosti psaní, poezie, která si je vlastním důvodem a příčinou, cílem i účelem. Básník dospívá tam, kde už se nelze dělit o žádnou zkušenost, vyjma té, která neviditelně dřímá v nás samotných: prazkušenost archetypu, oné první ontologické žízně každého z nás.

Proto Jelínka nelze obmyslet ani žádným velkým okolím časovým a kontextovým. Jisto je, že v české poezii pokračuje v linii Josefa Palivce, tedy v poezii nazývané absolutní, rozumějme: sebestředné svým zrcadlovým přivrácením k sobě. Potíž už nastává, když má být Jelínek pojednán v rámci okruhu katolického, jak činí například Zdeněk Rotrekl a Antonín Kratochvil. Středobodem Jelínkovy poezie není totiž bůh jako skutečnost fixně a předem definovaná. Bůh ano, ale jako tajemství, které si je nutno vydobýt vždy nanovo, v nových a nových přetlacích slova, tedy bůh stojící na chvějivém podloží slova permanentně zmarňovaného svým zánikem. Neboť jen to slovo buďsi hodno svého místa v básni, které chce být slovem krajní možnosti a stálého risku - ze ztráty tématu, čtenáře, kontextu i kontroly nad svým vznikáním. I v tomto je Jelínek spíše metafyzikem lyriky absolutní než jakékoli jiné.

V delších Jelínkových kompozicích lze nalézt ozvuky barokních mariánských pobožností (spodní hlas dětství?), čemuž odpovídá i bohatý přívlastek a jeho významové přepínání (další barokní souvislost: góngorismus). Odmítáním obrazné pěknosti - to zase míníme Jelínkovy úsporné verše, krátká enigmata -, jakož i etymologickým pokušitelstvím (Co hlavní / vše je zhlavováno. / V hlavolam hlavní scupováno.) a velkou citlivostí pro zvukový plán verše (zejména pro šumění a svisty: hlásky s a š jsou u Jelínka z těch nejexponovanějších) se blíží Halasovi a Weinerovi. Z myšlenkových souvislostí vzpomeňme presokratiky a jejich apeiron, tvar, který ještě nenabyl své tvarovosti, plné nic. Tedy slovo--mýtus, v němž bytí a znamenání stále ještě jedno jsou. Pojetí slova jako významově rozptýleného jsoucna uvádí Jelínka v souvislosti s hinduismem. A n, nicota, klíčový básníkův motiv, který představuje vyrušení všech protikladů a dobrání se celku a konce -, toť Bůh židovské kabaly. Při básníkově posedlosti slovem, které si už jakoby básní samo, objektivně, mimo volní kontrolu, si nelze nevybavit C. G. Junga a jeho pojetí kolektivního nevědoma ztvárněného v archetypech.

Jelínek patří - společně s již vzpomenutým Palivcem, Jaroslavem Vrchlickým, Oldřichem Mikuláškem a Vladimírem Holanem třicátých let - do rodu českých básnických knížat, a to nejenom položením své poetiky, ale i pojetím tvorby. Poezie pro něj představuje nikoli páčidlo něčeho jiného, nástroj či boj za to či ono, ale právěže jen poezii - hrdě osamocenou a strmící. A teprve tato poloha - ano, výlučná, protože krajní - činí obraznými a zvukovými skutky to, co dlí v nejtajnějších zákoutích jazyka; co potencialitu tušeného a sněného uskutečňuje jakožto básnický fakt.