Štupovačka
ústavních
zákonů
Martin
Daneš,
Publicista
V
době
příprav
české
ústavy
panovala
mezi
koaličními
stranami
obecná
shoda
v
cíli
zčitelnit
komplikovaný
ústavní
systém,
zděděný
z
doby
komunismu.
Ten
kromě
ústavy
samotné
zahrnoval
celou
řadu
vedle
ústavy
postupně
navršených
ústavních
zákonů.
Doplňovaly
ústavu
a
zůstávaly
často
mimo
ni
-
pluly
takříkajíc
mimo
prostor.
S
jejich
pomocí
se
dokonce
měnil
celý
institucionální
rámec,
aniž
by
se
měnila
ústava
sama.
Ústavní
zákon
o
československé
federaci
z
roku
1968
zachovával
formálně
v
platnosti
o
osm
let
starší
ústavu,
ač
z
ní
ve
skutečnosti
nenechal
téměř
kámen
na
kameni.
Připomínalo
to
situaci,
kdy
sice
nosíme
dál
staré
sako,
avšak
záplatované
tak,
že
je
z
něj
spíš
kožená
bunda.
Komunistický
ústavní
guláš,
který
takhle
časem
vznikl,
nebyl
v
rozporu
se
záměry
tehdejších
vládců:
systém,
v
němž
bylo
složité
se
orientovat,
pro
ně
byl
výhodnější
než
přehledná
a
každému
srozumitelná
ústava,
jejíž
litery
by
se
ještě
mohl
-
nedej
bože
-
nějaký
pošetilec
dovolávat.
Vůle
polistopadových
zákonodárců
vytvořit
jeden
transparentní
text,
jenž
by
nemohl
být
dodatečně
rozmělňován,
se
promítl
do
závěrečných
ustanovení
české
ústavy.
Článek
112
většinu
ústavních
zákonů
vůbec
zrušil,
jiným
ponechal
status
pouhého
zákona.
Ústavní
pořádek
pak
vymezil
čtyřmi
hlavními
složkami:
ústavou,
Listinou
základních
práv
a
svobod,
ústavními
zákony
přijatými
podle
této
ústavy
(tedy
tam,
kde
se
ústava
o
existenci
ústavního
zákona
výslovně
zmiňuje)
a
ústavními
zákony
upravujícími
státní
hranice.
Na
chvályhodnou
snahu
opustit
praxi
komunistického
štupování,
jíž
nová
ústava
dala
dokonce
charakter
závazného
ustanovení,
dnes,
jak
se
zdá,
bohužel
pozapomněli
představitelé
hlavní
vládní
strany.
ODS
nedávno
vyslovila
požadavek
definovat
kompetence
vyšších
územních
celků
ústavním
zákonem,
třebaže
to
má
být
podle
ústavy
předmětem
zákona
prostého
a
zákon
ústavní
má
vyšší
celky
pouze
zřídit.
Z
premiérovy
kuchyně
posléze
vyšel
podnět
ještě
revolučnější
-
na
přijetí
ústavního
zákona
o
nutnosti
věčně
vyrovnaného
státního
rozpočtu.
Ponechme
stranou
otázku
výkladu
ústavy
ze
strany
ODS
a
vraťme
se
k
výchozí
úvaze
o
transparentnosti
systému.
Dominuje
mu
ústava
coby
nejvyšší
zákon,
z
něhož
vychází
veškerá
legislativa.
Pokud
se
většina
volených
zástupců
shodne
na
potřebě
redefinice
ústavního
rámce,
může
parlament
ústavu
novelizovat:
pozměnit
některou
její
pasáž,
přidat
či
vypustit
paragraf.
Ustanovení,
která
do
definice
vlastního
ústavního
rámce
již
nepatří,
jsou
předmětem
zákonů.
Pohleďme
pod
tímto
zorným
úhlem
na
nápad
uzákonit
vyrovnaný
rozpočet.
Do
ústavy
jednoznačně
nepatří.
V
podobě
zákona
by
byl
zase
k
ničemu,
jelikož
by
jej
každá
další
rozpočtová
diskuse
mohla
prostě
smést
se
stolu.
Vytesávat
nesporně
bohulibé
cíle
nynější
vládní
koalice
do
kamene
pofidérně
definovaného
ústavního
zákona
se
však
podobá
vypouštění
starého
džina
z
lahve.