Padesát
let
po
válce
V
květnu
příštího
roku
to
bude
padesát
let
poté
(NLN
27.
8.),
co
bylo
Pražské
povstání.
Doufám,
že
se
od
našich
představitelů
dozvíme
pokud
možno
věrohodné
a
nezkreslené
zhodnocení
úlohy
Rudé
armády,
Vlasovců,
vojsk
generála
Pattona,
České
národní
rady,
Josefa
Smrkovského
i
plukovníka
Bürgera-Bartoše
a
dalších
dnes
zapomenutých
osobností.
Francie
a
s
ní
další
státy
protinacistické
aliance
oslavily
6.
června
padesáté
výročí
vylodění
v
Normandii.
Později
oslavili
Francouzi
vylodění
svých
převážně
afrických
oddílů
v
jižní
Francii.
Nyní
oslavují
výročí
osvobození
Paříže.
Všechny
tyto
vojenské
operace
byly
jasně
důsledkem
války,
vyvolané
Německem,
a
německé
okupace
téměř
celé
Evropy.
Boj
proti
okupaci
stál
mnoho
lidských
životů
na
všech
válčících
stranách.
Zajisté
by
oběti
zasluhovaly
spíš
pietní
tichou
vzpomínku.
Přesto
Francie
oslavuje
a
raduje
se
tak,
jako
se
radovala
tehdy.
Přesto,
že
od
té
doby
uplynulo
padesát
let
a
těch,
kteří
to
prožili,
je
už
nyní
menšina.
I
ti
mladší
však
nyní
pociťují
své
vlastenectví
a
hrdost
na
Francii.
Nicméně
jim
to
nebrání,
aby
se
mezi
nimi
a
Němci
nenastolilo
nové
spojenectví,
nebo
i
přátelství.
Také
jsem
nic
neslyšel
o
nějakém
nároku
Němců
na
území
v
Sársku
a
kolem
Štrasburku.
Oba
státy
dokázaly
začít
novou
etapu
svých
vzájemných
vztahů.
Poláci
vzpomínali
na
Varšavské
povstání
za
účasti
německého
prezidenta.
Ani
tam
se
nemluvilo
o
hranici
Odra-Nisa
nebo
o
právu
na
vlast
původních
obyvatel
západní
části
Polska.
V
květnu
bude
padesáté
výročí
konce
války,
který
se
u
nás
na
rozdíl
od
Francie
kryje
s
osvobozením
hlavního
města
a
obnovením
republiky.
Přál
bych
si,
aby
naši
představitelé
nepřipustili
při
té
příležitosti
diskuse
o
revizi
výsledků
a
důsledků
druhé
světové
války,
možnosti
revize
Benešových
dekretů
nebo
snad
dokonce
omluvy
za
to,
že
jsme
při
osvobozování
zabili
tisíce
Němců.
Přál
bych
si,
abychom
padesáté
výročí
osvobození
naší
republiky
dokázali
náležitě,
i
třeba
s
určitou
pompou,
připomenout
sami
sobě
i
světu.
Nestyďme
se
za
vlastenectví
a
uspořádejme
vojenskou
přehlídku
v
Praze.
Stále
se
mluví
o
transformaci
armády,
méně
však
o
hrdosti,
kterou
by
měl
pociťovat
každý
její
příslušník.
Mám
za
to,
že
by
to
přispělo
k
opětnému
získání
kreditu
českého
vojáka,
který
měl
jako
voják
ČSR
před
Mnichovem,
v
bitvě
o
Británii,
u
Sokolova,
Dukly,
Tobruku
i
Banské
Bystrice.
Z
dopisu
Karla
Štrauba,
Praha