ln94205_94

Děti, rodina a stres

Vladislav Vít Před prázdninami vyšla v nakladatelství Galén kniha Děti, rodina a stres s podtitulem Vybrané kapitoly z prevence psychické zátěže u dětí. Její autoři prof. PhDr. Zdeněk Matějček a Doc. MUDr. Zdeněk Dytrych před pětadvaceti lety založili Oddělení pro výzkum rodiny, které dodnes vedou. Z. Matějček se věnuje dětem a Z. Dytrych dospělé části rodiny.

Zdeněk Dytrych: Na ministerstvu zdravotnictví v útvaru hlavního hygienika se objevila potřeba shrnout některé problémy, které se v rodině velice často opakují. Profesor Matějček a já jsme byli požádáni, abychom se o takové shrnutí pokusili s tím, že čtenáři mají dostat konkrétní rady. Tak je i knížka koncipována. V každé kapitole se mluví o určitém problému, uvádíme jak je rozsáhlý, kolik dětí je jím postiženo a co dělat. Je tam v podstatě konkrétní návod.

Vaše kniha obsahuje ve třiadvaceti kapitolách různé problémy, od těžkých poškození dítěte až po lehčí disfunkci či vlivu rozvodu na dítě. Tím ovšem jednu konkrétní rodinu může zajímat maximálně pět, přinejhorším deset kapitol.

Zdeněk Matějček: Původně tato knížka byla určena pro zdravotnické pracovníky, a to především pro lékaře, kteří jsou ve styku s rodinou. Na druhé straně se ukázalo, že toto téma je stejně důležité pro pedagogy a vychovatele. Ti se přece setkávají i s postiženými nebo týranými dětmi. A když už byla knížka hotova, tak se zjistilo, že je praktická i pro rodiče. Samozřejmě ne každá kapitola ne pro každého rodiče.

Zdeněk Dytrych: Kdyby se přímo dotýkalo některé rodiny deset kapitol, tak by to byla opravdu nešťastná rodina. Ale stačí jedna a většinou jich bude i víc. Vezměte si, kolik je rozvodů - třicet tisíc ročně v republice, to znamená, téměř třicet tisíc dětí je rozvodem nějakým způsobem postiženo. V této knize je poučení, jak snášejí děti rozvod a jak na něj reagují, a návod, jak se mají rodiče chovat, aby se utrpení dětí snížilo. Nebo například existuje lehká mozková disfunkce, kterou trpí podle našeho rozsáhlého výzkumu pět procent dětí. Toto postižení se velice špatně rozpoznává. Dítě je nemotorné, neklidné a není schopné se soustředit, ale přitom je většinou chytré. Rodiče ho považují za lajdáka a bývá trestáno třeba za špatný výkon ve škole, tím se zhoršuje vztah k učení atd. A tohle rodiče musí vědět. Samozřejmě i pedagogové a v této knížce je návod co s tím.

Zdeněk Matějček: Předkládáme i problémy, na které se zapomíná. Tak například úmrtí dítěte nebo narození postiženého dítěte. Tady nejde jenom o rodiče, ale i o okolí, které musí vědět, jak se má chovat.

Nebo úmrtí v rodině a jeho vliv na dítě a může to být třeba babička.

Dá se říci, že kapitoly z vaší knížky, které se určité rodiny netýkají, přispějí k porozumění těm druhým?

Zdeněk Matějček: Ano, to je přesné. Vždyť například chlapec s lehkou mozkovou disfunkcí není jen v rodině či ve škole. Taková rodina má své přátele, sousedy atd. My ovšem touto knížkou nemůžeme dát přesný recept, ale to, co zdůrazňujeme, je porozumění čili rozumět tomu a pak se prostředek k nápravě najde. A když porozumím předem, tak i mohu předcházet.

Materiálům, které dnes máte k dispozici, předcházel dlouholetý výzkum.

Zdeněk Dytrych: Od roku 1969, kdy jsme založili v bývalém Výzkumném ústavu psychiatrickém Oddělení pro výzkum rodiny, se hlavně zabýváme touto problematikou. Měli jsme samozřejmě řadu spolupracovníků a za pětadvacet let jsme v týmu udělali téměř nekonečnou řadu prací. Tak například rozsáhlý výzkum rozvodovosti. Sledovali jsme šest let po rozvodu, co se děje s bývalými manžely a s jejich dětmi. Jaké je jejich další začlenění do života, jak je rozvod poznamenal, či nepoznamenal.

Zdeněk Matějček: Studovali jsme děti, které vyrůstaly v situacích za méně příznivých společenských a citových podmínek, které mohou být nejrůznějšího druhu. Kdy hned na začátku do osudu dítěte vstoupilo něco nedobrého. Jsou to děti, které získaly určité obtíže z vnějšího světa. Na druhé straně se zabýváme dětmi, které si nesou v sobě od počátku určitou nápadnost nebo obtíž.

Zdeněk Dytrych: K tomu je třeba dodat, že za poslední léta v Čechách roste počet dětí s vrozenou vývojovou vadou. My jsme tento nárůst sledovali a je to až do deseti procent. vybrali jsme si jako modelovou situaci rozštěp rtu a patra. Zkoumali jsme, co se děje s matkou. Ta zažije šok a táhne se to s ní celý život a s dítětem taky. Jsou případy, kdy se matka zavírala doma a přerušila styky s celým okolím i s přáteli. To dítě je totiž tzv. nechlubitelné. Rodina se stáhne do sebe a vzniká zvláštní atmosféra, která samozřejmě vytváří stres. Má to různé fáze a ty my sledujeme, podobně jako lékaři ve Spojených státech a jinde.

Zdeněk Matějček: Náš výzkum bych shrnul do dvou kategorií. Děti, které si nesou do života problém, který není nápadný, který je uložený v jeho centrálním nervovém systému, jak už vrozeně, tak vlivem vnějším. A děti, které mají nápadnou vadu a můžete je sledovat takříkajíc jako na dlani.

Zdeněk Dytrych: Některé výzkumy, ty největší, trvají pětadvacet let a vyžadují obrovské úsilí.

Zdeněk Matějček: Jeden projekt, který ještě běží, je sledovat od určitého věku děti, které jsou dnes dospělé a mají děti, ale vyrostly za poněkud zvláštních podmínek. Jedna skupina jsou jedinci, kteří nikdy nepoznali rodinu a vyrůstali v dětských domovech. V další skupině jsou ti, kteří z dětských domovů přešli do náhradní péče, ale typu SOS vesničky, a v třetí ti, kteří se dostali do individuální pěstounské péče. Dále je skupina, která vyrůstala v rodině vlastní za méně příznivých podmínek (např. nechtěné děti) a nakonec je skupina kontrolní, která reprezentuje tzv. normál.

Jsou nějaké hlavní cíle?

Zdeněk Dytrych: Jsou to dvě věci. Jedna je tzv. patologie třetí generace. Například: jestliže matka nechtěla dítě a dítě se jí narodilo proti její vůli, vyvíjelo se nepříznivě a je vysoká pravděpodobnost, a my chceme vědět jaká, že i toto dítě se v budoucnu bude chovat ke svému dítěti podobně. Koneckonců tento vysoce zajímavý jev byl pozorován v experimentech u opic, které prováděl před několika desítkami let vynikající americký etolog Harlow. Opice, kterým se nedostalo mateřské lásky, poněvadž po narození jejich matka byla nahrazena kovovou atrapou, ve své dospělosti pak zavrhovaly svoje mláďata.

Zdeněk Matějček: Jak dokazuje výzkum z dětských domovů, když jsou tyto děti dospělé, tak nejsou schopny lásku přijímat ani dávat.

Zdeněk Dytrych: Čili do koho nebyla láska vložena, tak ji nedovede ani dávat.

Zdeněk Matějček: Tento člověk není schopen citové investice a je s ním život těžší; ne že by to bylo prokletí a že by byli všichni takoví, ale je to tendence. Prokáže se, když sledujete větší skupiny.

Zdeněk Dytrych: Chceme znát možnosti, jak tomu zabránit; a to souvisí i s druhou částí, kdy hledáme faktory tzv. protektivní, které vedou k tomu dobrému ve vývoji.

Zdeněk Matějček: Přesto jsou děti, které v takovýchto podmínkách vyrostou v dobré, bezproblémové dospělé. Proč? Nejde jen o to hledat negativa, ale i pozitiva. Co to způsobilo?

Například to může být škola, sport, hudba atd. Většinou něco, co jim umožnilo vyniknout.

Zdeněk Dytrych: Tyto děti, které prožily některé období naplněné stresem, mají společný znak a to je ztráta sebedůvěry. Mají ji rozkolísanou. Nevěří v sebe, nevěří v ostatní a jejich život se klikatí, má různé složitosti a ty se na sebe hromadí. My tomu říkáme efekt sněhové koule. Na negativní věci se nabalují další a další a už ani nevíme, co bylo na začátku. Mohl to být třeba nedostatek lásky rodičů, především matky.

Zdeněk Matějček: Když takové dítě někde vynikne, tak se vlastně efekt sněhové koule obrátí. Začne se rozvinovat.

Setkáváte se s dětmi, které mají ve škole problémy se svou přebujelou fantazií?

Zdeněk Matějček: Není to časté, ale chodí k nám rodiče takovýchto dětí a žádají vyšetření. Přicházejí děti, kde je přebujelá fantazie jen mírně naznačená, ty, kde je výrazná, až po ty, které nemohou z tohoto důvodu chodit do školy. Musí se učit doma. Zrovna nyní mám jeden případ, kde se pokoušíme zkusit to ve čtvrté třídě. Aby aspoň nějakou hodinu ve škole byl.

Zdeněk Dytrych: Není to přesně, na co se ptáte, ale problém s fantazií není jen, že ji má dítě vrozenou, ale jde o únik z reality, která je pro dítě málo přijatelná. Vysnívá si jiný svět. A to je většinou zase problém rodiny.