Rusové
odcházejí
-
a
přicházejí
Michal
Mocek
Odsun
ruských
vojsk
ze
střední
Evropy
a
z
Pobaltí,
který
včera
skončil,
popisují
ruští
generálové
především
jako
grandiózní
vojenskou
operaci
s
nárokem
na
přiměřené
místo
v
dějinách.
Vždyť
za
necelé
4
roky
bylo
do
Ruska
staženo
1,2
milionu
vojáků
včetně
rodinných
příslušníků.
Jen
z
někdejší
NDR
bylo
odsunuto
12 000
tanků
a
1400
letadel.
I
ruští
politikové
připomínají
čísla:
souhlas
s
odchodem
z
Německa
otevřel
cestu
k
půjčkám
a
úvěrům
ve
výši
desítek
miliard
marek.
Jen
sám
odsun
a
stavbu
bytů
pro
ruské
důstojníky
dotovala
německá
vláda
částkou
15
miliard
marek.
Ani
u
ruských
novinářů,
ani
u
veřejnosti
to
však
velké
nadšení
nevyvolává.
Všímají
si
spíše
toho,
že
odchod
byl
příliš
rychlý
a
že
si
jej
prosadily
i
malé
státy
na
hranicích
Ruska.
Jejich
reakce
na
odchod
z
Evropy
je
názornou
ukázkou
toho,
jak
si
Rusové
představují
demokratickou
zahraniční
politiku.
U
USA
a
snad
ještě
u
Německa
jsou
ochotni
akceptovat
požadavky
druhé
strany.
Aspoň
pokud
nejsou
předkládány
na
jejich
vkus
příliš
razantně,
z
pozice
síly.
Jednání
menších
států
střední
Evropy
a
Pobaltí
chápou
už
jen
jako
úsilí
trpaslíků
vyhnat
a
ponížit
velmoc.
Ruský
odchod
má
pro
střední
Evropu
strategický
význam.
S
posledním
vojákem
odtud
mizí
i
nejvýznamnější
nástroj
ruského
vlivu
na
celý
region
i
na
jednotlivé
země.
V
nejbližších
letech
zde
může
Rusko
počítat
jen
s
působením
přes
tajné
služby
nebo
prostřednictvím
zbytků
někdejších
promoskevských
politických
elit.
Díky
své
velmocenské
roli
však
může
v
oblasti
blokovat
integrační
procesy.
Koncentrace
sil
na
západní
výspě
Ruska,
u
Kaliningradu,
na
kterou
v
poslední
době
často
upozorňují
vojenští
analytikové,
zůstane
pro
nejbližší
léta
zřejmě
jen
papírovým
tygrem.
V
Pobaltí
zůstanou
cizí
ozbrojené
síly
skrytě
ještě
několik
let.
Ponorková
základna
v
estonském
Paldiski
bude
demontována
až
v
září
1995,
radarová
stanice
v
lotyšské
Skrundě
o
rok
později.
Mnohem
déle
však
potrvá
jejich
závislost
na
ruském
trhu
a
především
na
ruských
surovinách.
Ve
střední
Evropě
a
v
Pobaltí
byl
ruský
odchod
výsledkem
aktivity
veřejnosti,
jednoznačné
politiky
vlád
a
tlaku
dalších
mocností.
Ne
všude
působily
tyto
faktory
se
stejnou
intenzitou.
V
zemích
bývalé
sovětské
střední
Asie
ohrožoval
další
hegemonii
Moskvy
především
tlak
zdola.
Vyvrcholením
společenské
mobilizace
bylo
povstání
v
Tádžikistánu,
které
mířilo
i
proti
místní
exkomunistické
vládě.
Pro
ostatní
vlády
oblasti
to
bylo
dostatečným
poučením.
Ruská
vojska
jsou
teď
ve
střední
Asii
přítomna
na
základě
dvoustranných
smluv
nebo
se
souhlasem
místních
vlád.
V
Gruzii
a
v
Ázerbájdžánu
se
proti
dalšímu
vlivu
Moskvy
postavila
jak
veřejnost,
tak
vláda.
Obchody
velmocí
i
obratně
využitá
vnitřní
křehkost
těchto
států
však
ruským
vojákům
umožnily
návrat.
Rusové
většinou
přicházejí
pod
vlajkou
mírových
sil,
ve
funkci
arbitra
mezi
protiruskou
většinou
a
Ruskem
(nebo
ruskou
armádou)
podpořenou
menšinou.
Obdobný
scénář
lze
vidět
také
v
Moldávii.
I
když
nyní
se
tam
rýsuje
možnost
happy
endu.
Krokem
k
němu
je
chystané
zrušení
ruské
14.
armády.
Zvláštní
cestou
prošla
Ukrajina.
Ještě
před
rokem
vedly
ostré
konflikty
o
vlastnictví
vojenských
zařízení
bývalého
SSSR
a
o
přítomnost
sovětských
vojsk
k
obavám,
že
by
se
mohly
rozhořet
do
velké
války.
Tento
vládní
kurz,
který
předtím
podporovala
velká
část
veřejnosti,
byl
však
v
červnových
prezidentských
volbách
odmítnut.
Nový
prezident
Ukrajiny
se
prosadil
pod
heslem
spolupráce
s
Ruskem.
Jen
Bělorusku
a
Arménii
se
podařilo
vyhnout
větším
sporům
s
Ruskem.
Pás
zemí
podél
jihozápadní
a
jižní
hranice
Ruska
opustila
vojska
někdejší
supervelmoci
často
jen
symbolicky.
Jako
mírové
síly,
jako
nájemci
vojenských
základen
i
na
základě
smluv
jsou
tam
zase
titíž
důstojníci
a
tytéž
pluky
jako
před
zánikem
SSSR.
Jak
hodnotit
význam
ruského
úsilí
o
zajištění
vojenské
přítomnosti
v
blízkém
zahraničí?
Asi
souvisí
s
celkovým
hodnocením
Ruska.
Pohled
na
něj
připomíná
pohled
do
kaleidoskopu.
Často
stačí
i
nepatrná
změna
stanoviska,
aby
se
obraz
radikálně
změnil.
Své
přívržence
má
poněkud
konfuzní
srovnávání
Ruska
s
končící
výmarskou
republikou
a
zároveň
s
hitlerovským
Německem
v
prvních
letech
expanze.
Obhájce
má
i
tvrzení,
že
Rusko
prosazuje
jen
obvyklé
a
oprávněné
zájmy
velmoci
a
že
jen
nižší
stupeň
vývoje
a
okolnosti
jej
nutí
používat
méně
obvyklých
prostředků.
A
přitom
jde
možná
jen
o
to,
že
se
vnitřně
rozvrácená
země
pokouší
hledat
svou
stabilitu
ve
zvetšelých
symbolech
vnější
moci.
A
že
je
cesta
zatím
otevřena
jak
pro
výmarskou,
tak
pro
normální
velmocenskou
variantu.