Padesát
roků
ticha
Hana
Frištenská,
Vedoucí
sekretariátu
Rady
pro
národnosti
vlády
ČR
Starý
kontinent
má
povinnost
požádat
o
gesto
odpuštění.
Národy
by
se
měly
sjednotit
v
aktu
zadostiučinění
všem
v
celé
své
historii
křivdou
postiženým
Cikánům...
To
jsou
nedávná
slova
papeže
Jana
Pavla
II.
v
poselství
k
alsaským
Romům.
Celá
historie
Romů
-
Cikánů
-
v
Evropě
je
nesporně
historií
násilí,
bezpráví
a
smrti.
Nic
z
toho
se
však
nevyrovná
míře
neštěstí,
které
Romy
postihlo
v
letech
druhé
světové
války.
Spolu
se
Židy
byli
označeni
za
méněcennou
rasu
a
stali
se
objektem
patologických
fašistických
opatření,
jejichž
cílem
byla
úplná
genocida
tohoto
národa.
Události
té
doby
jsou
dodnes
traumatem
nemnoha
romských
pamětníků
i
jejich
potomků.
Zpívají
o
nich
v
písních,
např.
i
jedna
z
nejznámějších
-
Čhajori
romani
-
má
sloku
o
utrpení
Romů
v
koncentračních
táborech.
Připomínku
těchto
událostí
bychom
však
měli
nejvíce
rozpoznat
tam,
kde
nezbyl
nikdo,
kdo
by
zpíval
nebo
vyprávěl.
Osud
Romů
z
českých
zemí
se
naplnil
za
druhé
světové
války.
Takřka
nikdo
nepřežil,
aby
připomínal
poslední
etapu
našeho
staletí
trvajícího
soužití
s
touto
skupinou
Romů
na
společném
teritoriu
českých
zemí.
Nucené
deportace,
věznění
a
likvidace
v
koncentračních
táborech
přežilo
jen
500
českých
a
moravských
Romů.
Jejich
genocida
v
době
druhé
světové
války
uzavřela
naše
pokusy
o
společné
soužití,
které
teprve
v
meziválečném
období
vedly
k
rychlému
a
nadějnému
procesu
samovolného
splývání
romské
komunity
s
českou
společností.
Už
se
nedozvíme,
jak
by
se
tento
proces
završil
a
jakým
by
se
mohl
stát
důkazem
a
argumentem
pro
ostatní
evropské
země
a
jejich
romské
komunity.
Když
byly
v
roce
1949
v
cikánském
táboře
v
Osvětimi-Březince
vyzvednuty
ze
země
evidenční
knihy
cikánských
vězňů,
které
sem
před
likvidací
tábora
ukryl
Tadeus
Joachymovski,
tehdy
písař
ve
vězeňské
pisárně,
bylo
tímto
dokumentem
doloženo,
že
v
táboře
zahynulo
více
než
21
tisíc
Romů.
Byli
mezi
nimi
Romové
z
Německa,
Rakouska
a
Polska.
Mezi
ostnatými
dráty
v
Osvětimi-Březince
zahynulo
také
4531
Romů
z
Čech
a
Moravy.
V
evidenčních
knihách
se
objevují
tak
dobře
známá
příjmení
-
Růžička,
Daniel,
Holomek,
Herák.
Tato
příjmení
se
již
téměř
v
současné
romské
komunitě
nevyskytují,
protože
ji
tvoří
slovenští
Romové,
kteří
do
českých
zemí
začali
masově
přicházet
až
v
letech
po
druhé
světové
válce.
Donedávna
byla
historie
cikánského
tábora
v
Osvětimi-Březince
takřka
zapomenuta.
Důvodem
rychlého
zapomínání
bylo
jistě
i
to,
že
zdecimovaní
a
negramotní
Romové,
rozptýlení
v
malých
komunitách
po
celé
Evropě,
nebyli
s
to
sami
dbát
o
památku
umučených
příslušníků
svého
národa.
Zdá
se,
že
v
poslední
době
se
evropská
veřejnost
rozpomíná,
a
je
dobře,
že
je
to
za
přispění
nové,
poválečné
romské
inteligence.
Důkazem
je
smuteční
shromáždění,
které
začátkem
srpna
tohoto
roku
připravila
Asociace
Romů
v
Polsku
za
podpory
prezidenta
a
vlády
Polské
republiky.
K
památce
českých
a
moravských
Romů
se
přihlásil
i
prezident
České
republiky.
Před
padesáti
lety,
v
srpnu
1944,
byl
cikánský
tábor
v
Březince
zlikvidován
a
zbývající
vězni
zavražděni
v
plynových
komorách.
Neměli
bychom
zapomínat
na
osud
Romů
v
těchto
místech
jenom
proto,
že
nejsou
dodnes
vnímáni
jako
součást
tradičních
evropských
národů.
Měli
bychom
si
připomínat
jejich
osud
vždycky,
když
máme
potřebu
hledat
jednoduchá
řešení
problémů
soužití
etnik,
a
to
nejen
soužití
s
Romy.
Cesty
k
jednoduchým
řešením
by
nás
totiž
mohly
zavést
k
nějakému
Auschwitz-Birkenau.