Strakonické
svědomí
dudácké
kontinuity
Ivan
Hartman,
Strakonice
Jedenáctý
ročník
Mezinárodního
dudáckého
festivalu
skončil
včera
ve
Strakonicích
pořadem
českých
dudáků,
slavnostním
průvodem
a
galakoncertem.
Do
Strakonic
se
vedle
místního
publika
sjeli
lidé
ze
širokého
okolí,
z
nichž
mnoho
mluvilo
německy.
Někteří
si
vystoupení
dudáckých
souborů
zaznamenávali
na
videokamery,
případně
nahrávali
na
magnetofony.
Bylo
i
nebylo
co
nahrávat.
Vrcholem
celého
festivalu
rozhodně
byl
sobotní
dopolední
koncert
v
kostele
sv.
Markéty.
Bretonská
dudácká
skupina
Christiana
Loaece
spolu
s
českými
hráči
na
smyčce
a
žestě
řízenými
Ladislavem
Romem
tu
uvedla
více
než
hodinový
pořad
bretonské
duchovní
hudby
a
výňatků
z
keltských
pašijí.
Komorní
prostředí
nevelkého
kostela,
virtuózní
interpretace
zvláště
hráčů
na
šalmaje
i
věcné
konferování
Josefa
Režného
zdůraznilo
tuto
neobyčejnou
dominantní
chvíli.
Měla
se
vrátit
ještě
později
odpoledne
v
pořadu
Le
Salon
de
Madame
Victoire,
kde
belgicko-německý
komorní
soubor
uváděl
klasickou
hudbu
autorů
sedmnáctého
a
osmnáctého
století
a
kde
zazněly
takzvané
dvorské
dudy
(musette
de
cour).
Vlivem
nečekaných
okolností
se
však
soubor
nemohl
dostavit
celý
a
pak
-
Josef
Režný
byl
nucen
během
konferování
dvakrát
kulantně
upozornit
dospělé
publikum
na
starou
známou
poučku
základní
školy,
že
mezi
částmi
jednotlivé
klasické
skladby
se
netleská.
I
díky
přednáškám
hudebníků
popisujících
své
nástroje
(barokní
housle,
cembalo
a
musette)
ocitl
se
divák
spíše
na
výchovném
koncertě.
Oba
tyto
pořady
ovšem
měly
navrch
svou
tematičností.
Posluchač
se
tak
mohl
v
rozsáhlejší
časové
ploše
více
vcítit
do
hudby
jednoho
souboru
či
oblasti.
Ve
Strakonicích
totiž
jinak
převažovaly
pořady
(situované
na
hradní
nádvoří)
typu
pestrý
kotel,
a
i
když
byly
anoncovány
pod
různými
názvy,
šlo
s
drobnými
variacemi
prakticky
o
tytéž
skládačky.
Kdo
tedy
absolvoval
dvě
takové
přehlídky,
mohl
uslyšet
pětiminutové
vystoupení
od
každého
zúčastněného
(přinejmenším
zahraničního)
souboru.
Některé
-
například
Spilwut
-
přišly
snad
pokaždé
s
jinou
částí
svého
repertoáru,
jiné
zase
-
třeba
kvarteto
Hofgesindt,
i
tak
jeden
z
nejzajímavějších
souborů
-
ohrávaly
neustále
dvě
skladby.
Na
hradním
pódiu
se
tak
míhal
jeden
soubor
za
druhým
-
jako
při
estrádě
na
televizní
obrazovce.
Tento
pocit
byl
podpořen
i
výběrem
některých
konferenciérů-rutinérů,
z
nichž
vyzařovala
pracovní
povinnost,
a
nikoli
znalost
věci.
Zvláště
televizní
hlasatel
Alexandr
Hemala
byl
příkladem
toho,
jak
mnoha
slovy
nemusí
být
řečeno
nic.
Festivalu
chyběly
samostatné
recitály
alespoň
některých
souborů,
v
komornějším
prostředí
určené
soustředěnému
publiku,
které
dokáže
dobrou
hudbu
patřičně
ocenit.
Na
nádvoří
se
totiž
tleskalo
stejně
intenzivně
dobrým
i
průměrným
výkonům
a
snad
nikdy
tam
nezazněl
tak
nadšený
potlesk
jako
v
kostele
sv.
Markéty.
A
tak
bylo
náhodné
hraní
mimo
program
někde
na
ulicích
nebo
v
hospodách
mnohdy
přesvědčivější
a
vlastně
přirozenější
než
monstrózní
pódiová
stylizace.
Smysl
festivalu,
spočívající
ve
snaze
podpořit
lidovou
dudáckou
tradici,
se
ovšem
nemíjí
účinkem
a
hra
na
dudy
a
regionální
folklor
je
pěstován
i
na
základních
hudebních
školách
(dětské
soubory
z
Blatné,
Strakonic,
Českých
Budějovic...
vystoupily
v
rámci
festivalu).
V
osobnosti
dnes
sedmdesátiletého
Josefa
Režného,
vedoucího
místního
Prácheňského
souboru,
sběratele
písní,
zakladatele
festivalu
a
dudáka,
který
loni
vydal
u
Bontonu
jednu
z
vrcholných
nahrávek
českého
folkloru,
je
přítomno
jakési
svědomí
dudácké
kontinuity.
Hudební
publicista
Jan
Sobotka
o
něm
napsal,
že
se
stal
dudám
tím,
čím
byl
ve
stejné
době
pro
pětistrunné
banjo
Pete
Seeger.
Josef
Režný
s
přáteli
pořádal
ve
Strakonicích
už
v
letech
1955
až
1962
Jihočeské
slavnosti
písní
a
tanců,
na
něž
v
roce
1967
navázal
první
ročník
Mezinárodního
dudáckého
festivalu.
Když
tehdy
v
padesátých
letech
pozvali
na
slavnosti
všechny
jihočeské
dudáky,
sešlo
se
jich
čtrnáct
nebo
patnáct,
vzpomíná
Josef
Režný.
Překvapilo
nás
to,
protože
vůbec
nikdo
netušil,
že
tolik
dudáků
v
jižních
Čechách
existuje.
Dnes
si
dudy
můžete
za
sedm
a
půl
tisíce
koupit
dokonce
ve
strakonické
prodejně
gramodesek.
A
dudáků
přibývá...