Osvobození
Paříže
po
50
letech
Jiří
Jarkovský
Jako
by
se
stroj
času
dal
do
pohybu.
Na
náměstí
před
pařížskou
radnicí
vyjely
tři
tanky
typu
Sherman.
Stejně
jako
před
50
lety.
Dnes
je
ovšem
nevítají
zaprášení
obránci
budovy
a
bojovníci
z
barikád,
ale
prezident
republiky
Fran?ois
Mitterand
a
starosta
Jacques
Chirac.
Jedna
z
hlavních
oslav
padesátého
výročí
osvobození
Paříže
vrcholí.
Od
19.
srpna
do
3.
září
vzpomíná
francouzská
metropole
na
ony
slavné
dny
před
padesáti
lety.
Všeobecně
se
dnes
ve
Francii
uznává,
že
osvobození
Paříže
bylo
velkou
zatěžkávací
zkouškou
pro
generála
de
Gaulla.
Jen
několik
týdnů
před
povstáním
hlavního
města
se
výbor
jeho
organizace
Svobodná
Francie
přejmenoval
na
vládu.
De
Gaullovo
postavení
u
amerického
spojence
bylo
dlouho
nejisté
a
prezident
Roosevelt
se
několik
let
snažil
najít
pro
Francii
jiného
vhodnějšího
politika.
Za
této
situace
však
de
Gaulla
nutně
potřeboval,
aby
se
Paříž
povstáním
přihlásila
k
jeho
vládě
a
byla
osvobozena
Francouzi
-
tj.
Leclerkovou
divizí.
To
se
mu,
mimochodem
díky
pochopení
generála
Eisenhowera,
s
nímž
si
de
Gaulle
vždy
rozuměl
lépe
než
s
Rooseveltem,
podařilo.
Po
triumfálním
přijetí
26.
srpna
na
Elysejských
polích
už
nebylo
pochyb,
kdo
stane
v
čele
francouzské
vlády.
Letošní
oslavy
výročí
osvobození
Paříže
byly
pojaty
jako
vnitrofrancouzská
záležitost.
Hlavní
město
povstalo
a
Leclerkova
divize
mu
přišla
na
pomoc.
V
tomto
smyslu
se
dočkal
velké
rehabilitace
maršál
Pierre
Leclerc,
nepochybně
jeden
z
nejnadanějších
vojevůdců
2.
světové
války.
Roku
1946
se
Leclerc
v
Indočíně
dostal
do
sporu
s
místními
konzervativními
politiky,
protože
chtěl
realisticky
vyjednávat
s
vietnamskými
nacionalisty.
Několik
měsíců
před
svou
tragickou
smrtí
při
leteckém
neštěstí
proto
upadl
v
nemilost.
Velkou
pozornost
věnovali
autoři
vzpomínkových
statí
generálu
von
Choltitzovi,
který
v
srpnu
1944
velel
německé
posádce
v
Paříži.
Dostal
tehdy
od
Hitlera
za
úkol
srovnat
Paříž
se
zemí
a
bojovat
do
posledního
muže.
Schopnosti
k
tomu
mu
jistě
nechyběly.
V
r.
1940
dobýval
s
německými
vojsky
Rotterdam
a
o
dva
roky
později
na
východní
frontě
Sevastopol.
Von
Choltitz
však
krátce
před
svým
jmenováním
do
Paříže
velel
v
Normandii
a
přesvědčil
se
tam
o
obrovské
materiální
převaze
spojenců.
Ze
setkání
s
Hitlerem
zase
nabyl
dojmu,
že
se
vůdce
zbláznil.
Byl
proto
předem
psychologicky
připraven
se
vzdát.
Zvláště,
když
si
uvědomil,
že
na
účinnou
obranu
nemá
dostatečné
prostředky.
Na
přetřes
se
samozřejmě
znovu
dostala
i
otázka
příměří,
které
obě
strany
konfliktu
uzavřely
20.
srpna
prostřednictvím
švédského
konzula
Nordlinga.
I
tento
problém
se
ovšem
dostal
z
roviny
politické
na
historickou.
Gaullističtí
a
komunističtí
protagonisté
si
už
nespílají
do
zrádců
a
dobrodruhů.
Začíná
převládat
názor,
že
příměří,
které
se
částečně
dodržovalo
dva
dny,
pomohlo
povstalcům:
doplnili
zásoby
střeliva
a
23.
srpna
zasadili
Němcům
řadu
úderů.
Do
oblasti
legend
zařazují
dnes
už
téměř
všichni
historici
tvrzení
o
tom,
že
Němci
v
létě
1944
podminovali
v
Paříži
mosty
a
významné
budovy.
Jako
všechny
pokyny
z
Berlína
plnil
von
Choltitz
i
tento
rozkaz
velmi
liknavě.
K
nezodpovězeným
otázkám
patří
problém
divokých
střelců.
Když
se
Pařížané
shromáždili
na
malé
náměstí
Svornosti
k
uvítání
osvoboditelů
a
generál
de
Gaulle
vstupoval
do
Notre
Dame
na
slavnostní
Te
Deum,
začal
kdosi
střílet
ze
střech
okolních
domů.
Revoluční
tisk
z
toho
obvinil
Němcům
přisluhující
milicionáře
a
de
Gaulle
ve
svých
Pamětech
komunisty.
Dnes
se
mnozí
přiklánějí
k
názoru,
že
to
byl
projev
davové
psychózy.
Další
důkaz
pro
to,
že
pařížský
srpen
1944
přechází
z
oblasti
politické
polemiky
tam,
kam
patří:
do
historie.