S
čím
se
chodí
za
notářem
-
II
Potřebujete
poradit?
JUDr.
Petr
Bílek
Dnes
budeme
pokračovat
v
informaci
o
činnosti
notářů,
jak
je
vymezena
zákonem
č.
358/1992
Sb.
(notářským
řádem).
Minule
jsme
si
stručně
vysvětlili,
že
podle
§
2
tohoto
zákona
mohou
notáři
sepisovat
veřejné
listiny
(notářské
zápisy)
o
právních
úkonech,
osvědčovat
právně
významné
skutečnosti
a
přijímat
listiny,
cenné
papíry
a
peníze
do
notářské
úschovy.
Ustanovení
§
3
notářského
řádu
dále
umožňuje
notářům
v
souvislosti
se
zmíněnou
klasickou
notářskou
agendou
poskytovat
právní
porady
a
sepisovat
listiny,
zastupovat
klienty
v
jednání
s
občany
či
právnickými
osobami
a
zastupovat
klienty
v
řízeních
před
správními
orgány
a
v
nesporných
řízeních
před
občasnkoprávními
soudy.
Srozumitelněji
řečeno,
notář
může
-
je-li
požádán
o
sepsání
notářského
zápisu
o
určitém
právním
úkonu
či
o
osvědčení
právně
významné
skutečnosti
-
klientovi
v
této
věci
poskytovat
právní
porady
a
sepisovat
další
navazující
listiny
a
zastupovat
jej
při
všech
potřebných
jednáních
nebo
ve
správních
či
občanskoprávních
řízeních
u
příslušných
orgánů
či
soudů.
Podmínkou
však
je,
aby
tyto
činnosti
souvisely
s
právním
úkonem
obsaženým
v
notářském
zápise
nebo
s
přípravou
tohoto
úkonu.
Uvedeme
si
běžný
příklad.
Klient
požádá
notáře
o
sepsání
darovací
smlouvy,
ve
které
je
převáděno
vlastnictví
k
obytnému
domu.
K
převodu
vlastnictví
však
dochází
až
na
základě
tzv.
vkladu
vlastnického
práva
do
katastru
nemovitostí.
Povolení
vkladu
vydává
příslušný
katastrální
úřad
na
základě
výsledků
správního
řízení.
Klient
proto
může
od
notáře
požadovat
sepsání
návrhu
na
zahájení
tohoto
řízení
nebo
mu
může
udělit
plnou
moc
k
zastupování
v
tomto
řízení.
Notáři
obvykle
tuto
komplexní
službu
nabízejí
a
veřejnost
ji
hojně
využívá.
Obdobně
lze
této
možnosti
využít
například
u
daňového
přiznání
souvisejícího
s
převodem
vlastnictví
k
nemovitému
majetku.
Případně
notář
může
klienta
zastupovat
v
daňovém
řízení
u
příslušného
finančního
úřadu.
Pokud
jde
o
zastupování
klienta,
jsou
možnosti
notářů
oproti
advokátům
či
komerčním
právníkům
značně
omezeny.
Notář
by
rozhodně
neměl
zastupovat
pouze
jednu
smluvní
stranu
v
jednání
či
úkonech
ve
vztahu
k
druhé
smluvní
straně.
Dále
je
přímo
ze
zákona
vyloučena
možnost,
aby
notář
zastupoval
klienty
před
soudem,
jde-li
o
řízení
sporné.
Typickým
příkladem
nesporného
soudního
řízení,
kde
notář
zastupovat
může,
je
řízení
opatrovnické,
je-li
účastníkem
právního
úkonu
nezletilý
nebo
nesvéprávný
občan,
nebo
řízení
o
zápisech
do
obchodního
rejstříku
v
obchodněprávních
věcech.
Omezené
možnosti
zastupování
jsou
logickým
důsledkem
zásady
nestrannosti
v
činnosti
notáře.
Notář
zkrátka
ve
své
práci
nesmí
preferovat
zájmy
pouze
některých
účastníků
právního
úkonu
nebo
některé
ze
smluvních
stran,
a
proto
je
tato
notářská
morální
povinnost
podepřena
i
citovaným
zákonným
ustanovením.
Ustanovení
§
3
dále
umožňuje
notáři
vykonávat
správu
majetku
a
zastupovat
v
této
souvislosti.
Toho
se
dosud
v
praxi
příliš
nevyužívá,
ale
je
to
zajímavá
perspektiva
pro
obě
strany,
tj.
jak
pro
notáře,
tak
i
pro
jejich
klientelu.
Správa
majetku
zbaví
klienta,
který
tímto
majetkem
oplývá,
starostí
se
zajišťováním
jeho
administrativní
a
právní
údržby
či
případné
prosperity.
Předpokládám
ale,
že
i
zde
se
časem
projeví
ocenění
profesionálů
v
činnostech,
které
mají
odborný
charakter,
že
zmizí
konečně
éra
všeumělectví
a
že
schopní
lidé
se
dnes
již
věnují
pouze
své
profesi,
neboť
na
amatérské
působení
mimo
svou
odbornost
již
nemají
čas
nebo
se
jim
to
prostě
nevyplácí.
Tímto
stručným
přehledem
jsou
v
podstatě
vyčerpány
oblasti
notářských
činností
v
rámci
volné
konkurence
mezi
notáři.
To
znamená,
že
v
těchto
notářských
agendách
má
klient
možnost
neomezeného
výběru
notáře
podle
vlastní
úvahy,
neboť
notář
při
poskytování
těchto
služeb
není
vázán
na
místo
svého
působení.
Zcela
odlišná
pozice
notáře,
ale
i
občana,
je
v
další
významné
notářské
agendě,
to
je
v
dědickém
řízení.
Postavení
notáře
zde
vymezuje
§
4
notářského
řádu,
který
odkazuje
na
základní
procesní
předpis
pro
občanskoprávní
řízení,
tj.
občanský
soudní
řád.
Z
toho
je
zřejmé,
že
dědické
řízení
je
nyní
(od
1.
1.
1993)
řízením
soudním.
Notář
v
tomto
řízení
vystupuje
jako
tzv.
soudní
komisař.
To
znamená,
že
ve
vztahu
k
občanům
je
veřejným
činitelem.
Občan
zde
tedy
není
klientem
notáře,
ale
účastníkem
soudního
řízení,
jehož
některé
úkony
se
odehrávají
před
notářem.
Soud
totiž
notáře
v
tomto
řízení
pověřuje
provedením
úkonů
potřebných
k
vyřízení
dané
dědické
věci.
Tato
oblast
notářské
praxe
je
pro
veřejnost
zřejmě
nejvýznamnější,
neboť
v
určité
podobě
se
s
ní
setká
téměř
každý
občan,
a
proto
se
jí
příště
budeme
podrobně
věnovat.