Ve
svobodných
celních
zónách
dnes
pracují
po
celém
světě
čtyři
miliony
lidí
Jan
Vítek,
Ženeva
Nástup
tryskových
dopravních
letounů
koncem
50.
let
přivedl
mezinárodní
letiště
v
jihoirském
Shanonu
na
mizinu.
Oproti
vrtulovým
strojům
noví
hluční
vzdušní
obři
už
nepotřebovali
při
transatlantických
letech
mezipřistání
v
Shanonu.
Město
postihla
krize
a
nezaměstnanost.
Zároveň
začala
nová
éra
svobodných
celních
zón.
Kdo
na
ten
nápad
přišel
a
nakolik
se
inspiroval
římskými
a
středověkými
modely,
zaznamenáno
není.
Známo
je,
že
v
roce
1959
irská
vláda
nabídla
zahraničním
firmám
nesmírně
výhodné
podmínky
podnikání
v
postižené
oblasti.
Cizí
kapitál
měl
pomoci
vytvořit
nové
pracovní
příležitosti
a
zároveň
přispět
k
oživení
vzdušného
provozu.
Za
nabídku
by
se
nemusel
stydět
ani
Don
Carleone
-
nebylo
možné
jí
odolat.
A
tak
do
roka
a
do
dne
dostalo
práci
440
shanonských
občanů
a
do
pěti
let
jich
bylo
už
desetkrát
tolik.
Během
téže
doby
zaměstnanost
na
letišti
vzrostla
z
1250
na
2200
lidí.
Svobodné
obchodní
zóny,
jak
Irové
pokřtili
svůj
příspěvek
k
soudobé
světové
ekonomice,
se
rozrostly
po
zeměkouli
jako
houby
po
dešti
v
rozličných
tvarech
a
uskupeních.
V
roce
1971
jich
bylo
napočítáno
20,
o
patnáct
let
později
150
a
dnes
jich
je
téměř
dvojnásobek.
Další
jsou
v
zárodečném
stavu
a
aspoň
půl
tuctu
jich
má
být
ve
střední
a
východní
Evropě.
Typická
svobodná
obchodní
zóna
je
jasně
oddělena
od
svého
okolí,
obvykle
vysokým
plotem.
Ke
své
životnosti
potřebuje
letiště,
aby
firmy
mohly
rychle
dovážet
součástky
a
materiál
a
vyvážet
hotové
výrobky.
Musí
mít
zvláštní
správu,
jejímž
úkolem
je
ulehčit
zahraničním
podnikatelům
život,
urychlit
dovozní
a
vývozní
proceduru.
Od
správy
se
rovněž
očekává,
že
zabezpečí
levné
a
poslušné
pracovní
síly.
Vlády,
které
zřizují
tyto
zvláštní
oblasti,
doufají,
že
pozvané
firmy
dají
lidem
práci
a
naplní
státní
pokladnu
cizími
valutami.
K
tomu
se
připojuje
očekávaní,
že
do
země
přijdou
moderní
technologie
a
nové
metody
řízení,
že
dělníci
si
zlepší
kvalifikaci
a
že
tohle
všechno
časem
prosákne
do
celého
národního
hospodářství.
Motivace
cizího,
většinou
nadnárodního
kapitálu,
je
přímočařejší:
zisk.
Firmy
jdou
za
levnou,
leč
zkušenou
či
učenlivou
pracovní
silou
a
za
výhodami,
které
by
doma
nedostaly.
Patří
mezi
ně
různé
úlevy,
jako
například
bezcelní
dovoz
anebo
lacinější
služby,
avšak
nejvíce
jim
jde
o
daňové
prázdniny,
které
mohou
trvat
až
patnáct
let.
Obvykle
dostanou
i
modré
s
nebe.
A
v
tom
je
kámen
úrazu.
Když
vláda
jaksepatří
nezdaňuje
cizí
firmy,
připravuje
se
o
příjmy,
kvůli
nimž
sňatek
z
rozumu
uzavřela.
Může
se
hojit
jenom
na
dělnících
anebo
domácích
subdodavatelích,
což
mnoho
nepřináší
a
rozhodně
nic
ve
valutách.
Odbornici
Mezinárodní
organizace
práce
v
Ženevě
tvrdí,
že
ve
většině
případu
by
zahraniční
kapitál
přišel
i
bez
daňových
úlev.
V
roce
1970
zóny
zaměstnávaly
50 000
lidí.
O
deset
let
později
to
bylo
již
o
milion
víc
a
dnes
se
tento
počet
odhaduje
na
čtyři
miliony.
Téměř
polovina
z
těchto
lidí
jsou
Číňané
a
půl
milionu
Mexičané.
Třetí
v
pořadí
je
Dominikánská
republika,
kde
v
zónách
pracuje
140 000
lidí.
Hnací
silou
zón
je
to,
čemu
ekonomové
říkají
přidaná
hodnota,
čili
lidská
práce.
Podle
MOP
jsou
mzdy
v
mnoha
zvláštních
oblastech
až
dvacetkrát
nižší
než
v
západní
Evropě.
Také
se
tam
pracuje
déle,
často
víc
než
50
hodin
týdně.
Dělníci
obvykle
nemají
právo
sdružovací
a
stávky
jsou
zakázány.
Na
bezpečnost
práce
se
mnoho
nehledí.
Během
loňského
léta
vypukly
tři
velké
požáry
v
čínských
zónách,
v
nichž
zahynulo
170
dělníků.
Pracovní
podmínky
v
zónách
jsou
předmětem
ostré
kritiky
západních
odborových
centrál,
které
bijí
na
poplach
proti
nekalé
soutěži.
Pod
jejich
tlakem
MOP
vytvořila
již
v
roce
1977
kód
slušného
zacházení
s
námezdní
silou
v
nadnárodních
společnostech,
ale
výsledky
zatím
vidět
nejsou.
Jiné
rozčarování
plyne
ze
zmarněných
nadějí,
že
zóny
pomohou
snížit
nezaměstnanost.
Důvod
spočívá
v
tom,
že
osm
z
deseti
zaměstnanců
v
zónách
jsou
dívky
do
pětadvaceti
let.
Většina
těchto
mladých
žen
nebyla
předtím
zaměstnána
a
možná
by
ani
práci
nehledala.
Na
zaměstnanost
mužů
zóny
moc
velký
vliv
nemají.
Odborníci
MOP
zjišťují,
že
ve
střední
a
východní
Evropě
je
o
svobodné
celní
oblasti
velký
zájem,
i
když
chybí
hlubší
pochopení,
v
čem
je
jejich
síla
a
slabost.
Základní
otázka
spočívá
v
tom,
co
může
zóna
v
reformní
Evropě
nabídnout
lepšího
a
víc,
než
lze
získat
v
rozvojových
zemích.
Nemůže
to
být
jen
blízkost
k
západním
trhům,
protože
geografická
poloha
dnes
nehraje
roli.
Také
se
nedá
moc
sázet
na
levné
a
šikovné
ruce.
Jistě,
na
Východě
práce
nestojí
tolik
jako
na
Západě,
ale
stejně
je
mnohem
dražší
nežli
v
Asii
nebo
v
Latinské
Americe.
V
Indonésii
je
minimální
denní
mzda
jeden
a
půl
dolaru
a
někdy
za
to
musí
dělníci
pracovat
10-12
hod.
Šikovné
ruce
a
hlavy
rovněž
nejsou
tak
vzácné.
Thajské
dívky
dnes
vyrábějí
elektroniku
světové
úrovně
a
Indové
vyrábí
na
zakázku
počítačové
programy.
(Autor
je
externím
spolupracovníkem
redakce)