ln94202_19

Ve svobodných celních zónách dnes pracují po celém světě čtyři miliony lidí

Jan Vítek, Ženeva Nástup tryskových dopravních letounů koncem 50. let přivedl mezinárodní letiště v jihoirském Shanonu na mizinu. Oproti vrtulovým strojům noví hluční vzdušní obři už nepotřebovali při transatlantických letech mezipřistání v Shanonu. Město postihla krize a nezaměstnanost. Zároveň začala nová éra svobodných celních zón.

Kdo na ten nápad přišel a nakolik se inspiroval římskými a středověkými modely, zaznamenáno není. Známo je, že v roce 1959 irská vláda nabídla zahraničním firmám nesmírně výhodné podmínky podnikání v postižené oblasti. Cizí kapitál měl pomoci vytvořit nové pracovní příležitosti a zároveň přispět k oživení vzdušného provozu. Za nabídku by se nemusel stydět ani Don Carleone - nebylo možné jí odolat. A tak do roka a do dne dostalo práci 440 shanonských občanů a do pěti let jich bylo už desetkrát tolik. Během téže doby zaměstnanost na letišti vzrostla z 1250 na 2200 lidí.

Svobodné obchodní zóny, jak Irové pokřtili svůj příspěvek k soudobé světové ekonomice, se rozrostly po zeměkouli jako houby po dešti v rozličných tvarech a uskupeních.

V roce 1971 jich bylo napočítáno 20, o patnáct let později 150 a dnes jich je téměř dvojnásobek. Další jsou v zárodečném stavu a aspoň půl tuctu jich má být ve střední a východní Evropě.

Typická svobodná obchodní zóna je jasně oddělena od svého okolí, obvykle vysokým plotem. Ke své životnosti potřebuje letiště, aby firmy mohly rychle dovážet součástky a materiál a vyvážet hotové výrobky. Musí mít zvláštní správu, jejímž úkolem je ulehčit zahraničním podnikatelům život, urychlit dovozní a vývozní proceduru. Od správy se rovněž očekává, že zabezpečí levné a poslušné pracovní síly.

Vlády, které zřizují tyto zvláštní oblasti, doufají, že pozvané firmy dají lidem práci a naplní státní pokladnu cizími valutami. K tomu se připojuje očekávaní, že do země přijdou moderní technologie a nové metody řízení, že dělníci si zlepší kvalifikaci a že tohle všechno časem prosákne do celého národního hospodářství.

Motivace cizího, většinou nadnárodního kapitálu, je přímočařejší: zisk. Firmy jdou za levnou, leč zkušenou či učenlivou pracovní silou a za výhodami, které by doma nedostaly. Patří mezi ně různé úlevy, jako například bezcelní dovoz anebo lacinější služby, avšak nejvíce jim jde o daňové prázdniny, které mohou trvat až patnáct let.

Obvykle dostanou i modré s nebe. A v tom je kámen úrazu. Když vláda jaksepatří nezdaňuje cizí firmy, připravuje se o příjmy, kvůli nimž sňatek z rozumu uzavřela. Může se hojit jenom na dělnících anebo domácích subdodavatelích, což mnoho nepřináší a rozhodně nic ve valutách. Odbornici Mezinárodní organizace práce v Ženevě tvrdí, že ve většině případu by zahraniční kapitál přišel i bez daňových úlev.

V roce 1970 zóny zaměstnávaly 50 000 lidí. O deset let později to bylo již o milion víc a dnes se tento počet odhaduje na čtyři miliony. Téměř polovina z těchto lidí jsou Číňané a půl milionu Mexičané. Třetí v pořadí je Dominikánská republika, kde v zónách pracuje 140 000 lidí.

Hnací silou zón je to, čemu ekonomové říkají přidaná hodnota, čili lidská práce. Podle MOP jsou mzdy v mnoha zvláštních oblastech až dvacetkrát nižší než v západní Evropě. Také se tam pracuje déle, často víc než 50 hodin týdně. Dělníci obvykle nemají právo sdružovací a stávky jsou zakázány. Na bezpečnost práce se mnoho nehledí. Během loňského léta vypukly tři velké požáry v čínských zónách, v nichž zahynulo 170 dělníků. Pracovní podmínky v zónách jsou předmětem ostré kritiky západních odborových centrál, které bijí na poplach proti nekalé soutěži. Pod jejich tlakem MOP vytvořila již v roce 1977 kód slušného zacházení s námezdní silou v nadnárodních společnostech, ale výsledky zatím vidět nejsou.

Jiné rozčarování plyne ze zmarněných nadějí, že zóny pomohou snížit nezaměstnanost. Důvod spočívá v tom, že osm z deseti zaměstnanců v zónách jsou dívky do pětadvaceti let. Většina těchto mladých žen nebyla předtím zaměstnána a možná by ani práci nehledala. Na zaměstnanost mužů zóny moc velký vliv nemají.

Odborníci MOP zjišťují, že ve střední a východní Evropě je o svobodné celní oblasti velký zájem, i když chybí hlubší pochopení, v čem je jejich síla a slabost. Základní otázka spočívá v tom, co může zóna v reformní Evropě nabídnout lepšího a víc, než lze získat v rozvojových zemích.

Nemůže to být jen blízkost k západním trhům, protože geografická poloha dnes nehraje roli. Také se nedá moc sázet na levné a šikovné ruce. Jistě, na Východě práce nestojí tolik jako na Západě, ale stejně je mnohem dražší nežli v Asii nebo v Latinské Americe. V Indonésii je minimální denní mzda jeden a půl dolaru a někdy za to musí dělníci pracovat 10-12 hod. Šikovné ruce a hlavy rovněž nejsou tak vzácné. Thajské dívky dnes vyrábějí elektroniku světové úrovně a Indové vyrábí na zakázku počítačové programy.

(Autor je externím spolupracovníkem redakce)