Umírající
vesničky
Sluníčko
svítí,
nebe
je
bez
mráčku,
stromy
se
chvějí
ve
větru
něžnou
touhou
a
nádherně
se
vzpínají
svou
sytou
zelení
proti
modré
obloze.
Všude
je
mír,
všude
kypí
život.
Pouze
tato
šumavská
vesnice
umírá.
Kdy
se
rozpadne
úplně,
zmučené
stěny
se
zbortí,
trámy
stropů
zpuchří,
spadnou?
Také
lidé
neznají
slitování.
V
honbě
za
životem,
mnohdy
plném
chamtivosti,
jsou
nelítostní.
Vesnice
už
nežije,
my
ano,
vemte
si
taky,
co
potřebujete!
Vše
je
zde
k
dostání:
cihly
a
dveře,
okenice
a
trámy,
kachličky,
lavice,
obrazy,
vše
zmizelo.
Jenom
kostel,
kostel
zůstal.
Ten
se
nezbortí.
Nikdy
se
nezboří,
navždy
v
něm
bude
stát
dřevěný
kříž
s
ostnatým
drátem
zavěšeným
na
růženci.
Se
svíčkami
okolo
a
uschlou
větví
položenou
tak,
jako
pokládají
pozůstalí
růže
na
hroby
svých
blízkých.
Vejdeš-li
dovnitř,
naplní
tě
úcta,
skloníš
hlavu
před
něčím,
co
je
nad
námi,
něčím,
co
je
víc
než
my,
nebem
a
peklem,
Bohem.
Proto
chrám
Boží
zde
bude
navždy,
jako
němá
socha
bude
připomínat
zašlou
slávu
Pohoří
na
Šumavě,
jeho
smrt.
Z
dopisu
Halky
Duží,
16
let,
Praha