PRIVATIZACE
Konec
za
2,5
roku
Pohledávky
po
lhůtě
splatnosti
činí
skoro
sedm
miliard
korun
I
když
druhá
vlna
kuponové
privatizace
ještě
pořádně
nezačala,
pro
Fond
národního
majetku
už
vlastně
skončila.
Ví,
že
tento
majetek
nové
majitele
najde.
Nachází
jej
však
všechen
majetek,
o
kterém
bylo
rozhodnuto,
že
se
bude
privatizovat?
O
tom,jak
probíhá
privatizace
nejen
kuponová,
Profit
diskutoval
s
Tomášek
Ježkem
,
předsedou
Fondu
národního
majetku.
Miroslav
Kaňa,
Jaroslav
Šulc
*
Část
majetku
privatizovaného
přímým
prodejem
sice
našla
své
majitele,
ale
ti
se
občas
nemají
k
jeho
zaplacení.
Zůstanou
dlužit
?
Prezidium
Fondu
národního
majetku
hledá
řešení,
jak
náležitě
snížit
počet
dlužníků,
kteří
jsou
s
placením
v
prodlevě.
Jde
sice
o
téměř
sedm
miliard
korun
pohledávek
po
lhůtě
splatnosti,
ale
přesto
to
vidím
-
až
na
nepatrné
výjimky
-
ne
jako
problém
morální,
či
dokonce
trestný,
ale
spíše
jako
otázku
ekonomickou.
*
Co
tím
chcete
říci?
Že
úrokové
sazby
jsou
vysoké
je
zřejmé.
Proto
splatit
úvěr
za
čtyři
roky
je
pro
většinu
nových
vlastníků
nemožné.
Navrhujeme
prodloužit
dobu
splácení.
Potíže
se
splácením
však
paradoxně
mají
i
svou
dobrou
stránku
-
prolamují
nechut
některých
kruhů
vůči
prodeji
objektů
na
delší
splátky.
*
O
tom
se
přece
hodně
diskutovalo
ve
federálním
parlamentu
na
podzim
1990.
Tehdy
proti
sobě
stály
dvě
koncepce
privatizace
-
bud
kuponově,
nebo
na
splátky,
leasingem
a
podobně.
To,
že
tehdy
zvítězila
první
koncepce,
považuji
za
správné.
Neštěstí
však
bylo,
že
se
druhá
metoda
zcela
zavrhla.
Život
nás
po
čase
a
poté,
co
70
procent
majetku
se
zprivatizovalo,
přiměl
se
ke
splátkám
znovu
vrátit
a
teprve
teď
použít
to,
co
v
této
dříve
zavržené
koncepci
dnes
vidíme
jako
racionální.
*
Budete
prodlužovat
dobu
splácení
i
v
případech,
kdy
někdo
vydražil
provozovnu
jen
tak,
že
své
konkurenty
usadil
přemrštěně
vysokou
cenou?
Takovou
žádost
o
odklad
splátek
bychom
považovali
za
absurdní.
Ale
určitě
bude
dost
majitelů,
kterým
nepomohou
ani
dlouhodobé
splátky.
Prostě
doba
se
změnila
a
produkce
jejich
podniků
nemá
odbyt.
Pak
se
nabízí
možnost
přijímat
majetek
zpět.
Ten
bychom
přeměnovali
na
obchodní
-
nejčastěji
na
akciovou
společnost,
a
pak
její
akcie
běžně
prodávali.
Fond
národního
majetku
umí
mít
akcie,
ale
neumí
spravovat
fyzický
majetek.
Těžko
si
představit,
že
bude
někdo
z
našeho
fondu
jezdit
třeba
do
Náchoda
kontrolovat
jak
se
tam
zachází
z
naším
majetkem.
*
Kde
tuto
metodu
použijete
nejčastěji?
V
případech,
kdy
někdo
dostane
restituovaný
majetek,
k
němuž
však
mezi
bylo
něco
přistavěno.
Restituent
chce
jen
to
svoje,
ale
to
se
od
toho
nového
nedá
prakticky
oddělit.
O
to
nové
většinou
nemá
ani
zájem
a
taky
na
to
většinou
nemá
peníze.
V
těchto
případech
na
ten
přistavený
majetek
náš
fond
vydá
akcie,
ty
prodá,
a
restituent
-
jako
čelný
člen
budoucího
představenstva
-
bude
na
něm
s
dalšími
spoluvlastníky
hospodařit.
*
Přesto
ale
skoro
sedm
miliard
korun
pohledávek,
které
má
Fond
u
neplatičů,
není
zrovna
málo.
To
byl
stav
ke
konci
loňského
roku.
Když
částka
rostla
-
a
jde
asi
o
240
prodanýcch
provozních
jednotek
-
zvýšil
Fond
pozornost
jejímu
vymáhání.
Začínáme
upomínkami,
těch
bylo
vloni
asi
osm
set,
a
končíme
soudními
žalobami
za
nedoplatek
kupní
ceny.
Bylo
jich
podáno
na
sedmdesát.
*
Odkud
vyšel
impulz,
abyste
poněkud
polevili
v
tlaku
na
vymáhání
částek
a
hledali,
jak
je
rozložit
na
delší
období?
Samozřejmě
od
nás
samotných.
Obvykle
je
snadno
vidět,
že
podmínky
splácení
jsou
neúnosně
tvrdé,
zvláště
když
se
podnikateli
staví
do
cesty
překážky,
které
on
sám
nemůže
nijak
ovlivnit
-
jsou
povolení,
na
která
se
čeká
měsíce
a
podobně.
Ale
také
máme
signály
z
bank,
kde
je
rovněž
cítit
snahu
restrukturalizovat
dluhy
obsluhu
do
delšího
období.
*
Vraťme
se
ještě
k
případům,
že
dražbu
nebo
veřejnou
soutěž
vyhrál
ten,
který
nasadil
neúměrně
vysokou
cenu,
a
teď,
když
má
splácet
dluhy
i
s
úroky,
je
v
koncích.
Vím
o
spoustě
případů,
kdy
podnikatelé,
kteří
si
udělali
seriózní
propočty
za
kolik
lze
objekt
koupit
a
co
s
ním,
jej
nezískali
a
skončili
až
třeba
na
třetím,
čtvrtém
místě
za
furiantskými
projekty.
Takový
byl
třeba
prodej
Pragolaktosu.
Běžné
byly
tyto
případy
v
malé
privatizaci,
kdy
někdo
se
dal
strhnout
atmosférou
dražby
a
koupil
objekt
vysoko
nad
ekonomicky
odůvodněnou
a
tedy
skutečnou
tržní
cenu.
Vzápětí
jsme
toho
člověka
měli
tady
v
úřadě
s
prosbou,
že
to
za
ty
peníze
už
nechce,
protože
z
dražební
horečky
mezitím
vystřízlivěl.
Řešení
máme,
i
když
není
jednoduché
a
celou
privatizaci
protahuje:
Zpátky
objekt
znárodňovat
nebudeme,
ale
nabídneme
ho
druhému
v
pořadí.
*
Kolik
majetku
se
vlastně
privatizuje
celkem?
Za
necelých
devět
set
miliard
korun.
Skoro
šedesát
procent
se
ho
bezúplatně
převádí
na
nové
majitele.
Sem
patří
kuponová
privatizace,
převody
na
obce,
restituce
a
rezervní
fondy.
*
O
majetku,
který
přechází
na
obce,
se
moc
nemluví.
Protože
není
lákavé
pro
novináře,
když
se
třeba
mateřská
školka,
sportovní
zařízení
či
byty
z
majetku
bývalého
podniku
účetně
jednoduše
papírově
přepíšou
na
magistrát.
Chtěli
jsme
tak
odbřemenit
výrobní
podniky
od
majetku,
který
nemá
mnoho
společného
s
jeho
vlastní
podnikatelskou
činností,
a
spíš
mu
přidělává
starosti
a
zvyšuje
náklady.
*
Byly
na
obce
převedeny
i
nějaké
akcie?
Ano,
a
to
v
případě,
že
jsme
obce
chtěli
zainteresovat
na
užší
spolupráci
s
výrobními
závody,
ležícími
v
příslušném
regionu.
Podobné
to
bylo
u
obcí,
kde
jsou
lázně.
*Ale
do
celkového
součtu
chybí
ještě
pár
set
miliard
korun.
To
je
právě
majetek,
určený
k
přímému
prodeji,
případně
k
převodu
na
akcie.
Je
to
jednoduché
schéma:
Třetinu
dostaly
domácnosti,
v
kuponové
privatizaci
Druhá
třetina
se
rozdala
obcím,
či
vyčlenila
na
náhrady
a
teprve
třetí
třetina
majetku
státního
se
fakticky
prodává.
*
Jak
se
stavíte
k
hlasům
privatizaci
ukončit
v
co
nejkratší
době?
Myslím,
že
by
mohla
skončit
do
konce
roku
1996.
Zůstanou
sice
závazky
a
pohledávky,
ale
ty
už
nemusí
vyřizovat
Fond.
To
může
zvládnout
odbor
třeba
na
ministerstvu
financí.
*
Dlouhodobý
pohled
na
strukturu
vlastnictví
v
některých
zemích
západní
Evropy
naznačuje
střídání
etap
znárodňování
a
privatizování,
často
jedné
a
téže
firmy.
Uvažuje
se
také
u
nás
s
myšlenkou,
že
za
jistých
okolností
převezme
na
nějakou
dobu
firmu
stát,
aby
ji
pak
zase
prodal?
Naše
privatizace
má
výrazně
transformační
podobu.
To
nezažila
ani
Anglie,
ani
Francie,
kde
byla
v
různých
dobách
váha
státního
sektoru
v
ekonomice
výrazná.
U
nich
šlo
vždy
o
tržní,
byť
smíšenou
ekonomiku,
kdežto
u
nás
byla
privatizace
skokem
do
tržního
světa.
Pokud
u
nás
se
trh
etabluje
stejně
jako
tomu
je
tam,
tak
si
docela
klidně
dokážu
představit
situaci,
kdy
se
některé
firmy,
či
dílčí
úseky
v
ekonomice
vrátí
opět
státu.
Šlo
by
však
nepochybně
o
výjimku,
která
by
neměla
vliv
na
systém.
citát
do
linek
Dokážu
si
představit
situaci,
kdy
se
některé
firmy
vrátí
státu