Návrhy
na
vládou
zřizovanou
"povinnou
státní
službu"
jako
chřipka
čas
od
času
vypuknou,
oslabí
odolnost
politického
těla,
normálním
způsobem
proběhnou
a
zdá
se,
že
pak
zmizí,
jen
aby
zmutovaly
a
znovu
postihly
veřejný
život.
Ovšemže
nás
přirovnání
k
nemoci
nenapadá
proto,
abychom
hanobili
zastánce
povinné
státní
služby.
Spíše
se
rodí
z
frustrace
z
nezbytných
bojů
s
neustále
se
měnícími
kmeny
myšlenky
státních
zásahů,
které
byly
na
začátku
70.
let
údajně
vymýceny
společně
s
neštovicemi.
Je
zpátky
mezi
námi
ve
formě
návrhu,
aby
podle
"Zákona
o
povinné
státní
a
společenské
službě",
návrhu,
který
má
letos
na
podzim
vážné
šance
uspět
v
Kongresu,
byli
placeni
i
vojenští
dobrovolníci.
Proč
se
virus
povinné
státní
služby
stále
vrací
zpět?
Možná
je
to
proto,
že
vojenské
zkušenosti
i
šíření
sociálního
dobra
jsou
spojeny
s
utopickým
voláním
po
starých
časech.
Kdybychom
tak
jen
uměli
dostat
zkaženou
mládež
Ameriky
alespoň
do
psychické
uniformy,
možná
bychom
je
opět
dokázali
naučit
sebeovládání
a
oživili
bychom
ducha
dávání.
Před
čtvrtstoletím
byla
povinná
státní
služba
propagována
jako
způsob
léčení
zjevných
nerovností
při
odvodech
do
armády
-
a
podívejme,
dělo
se
tak
právě
rozšířením
odvodní
povinnosti.
Ti
z
nás,
kteří
tehdy
odolali
této
myšlence,
nyní
mají
podezření,
že
povinná
státní
služba
pro
všechny
mladé
lidi
je
stále
skutečným
dlouhodobým
záměrem
mnoha
zastánců
povinné
vojenské
služby
i
přes
jejich
protesty,
že
současné
plány
neobsahují
žádné
donucení.
Zdálo
se,
že
volba
dobrovolného
vstupu
armády
v
sedmdesátých
letech
navždy
pohřbila
povinnou
státní
službu
stejně
jako
odvodní
povinnost.
Ale
virus
byl
udržován
při
životě
na
katedrách
sociologie,
až
do
doby
před
pár
lety,
kdy
byl
znovu
vypuštěn.
Tentokrát
se
pokusil
napadnout
dva
spojené
problémy,
jimiž
jsou
rostoucí
náklady
na
vyšší
vzdělání
a
rostoucí
výdaje
federální
vlády
na
vzdělávací
granty
a
půjčky.
Proč
neudržovat,
a
dokonce
nerozšířit
půjčky
a
granty,
zdůvodňovali
zastánci,
ale
proč
zároveň
nevyžadovat
nějakou
formu
služby
od
každého
příjemce?
Povinná
vojenská
služba
by
navíc
mohla
být
jen
jednou
z
variant
této
státní
služby.
Tak
bezpochyby
doufali,
že
se
nový
kmen
povinné
státní
služby
ukáže
jako
infekční
a
nakazí
vlastenecké
konzervativce,
umírněné
zastánce
včasného
placení
a
idealistické
liberály.
Rada
demokratického
vedení
(DLC),
centristická
skupina
sponzorující
tento
plán,
byla
přesvědčena,
že
by
toto
také
mohlo
straně
pomoci
získat
podporu
zvláště
mezi
studenty
vysokých
škol
a
jejich
rodiči.
Bylo
připojeno
opatření,
umožňující
zavést
dotace
na
pořízení
prvních
domů,
aby
byli
nalákáni
i
ti,
kteří
se
školní
docházky
už
nabažili.
Plán
DLC
počítal
s
"dobrovolníky",
kteří
za
nezdaněných
100
dolarů
týdně
plus
zdravotní
péče
sázejí
stromy,
vyprazdňují
mísy
ležícím
pacientům,
učí
děti
a
pomáhají
knihovníkům.
S
nezdaněnou
platební
poukázkou
na
10 000
dolarů
na
konci
každého
roku
by
tito
dobrovolníci
vydělávali
mzdu
srovnatelnou
s
17 500
dolary
ročně.
Mějme
na
paměti,
že
většina
"dobrovolníků"
by
byla
nekvalifikovaná
17
až
18letá
mládež,
někteří
dokonce
i
bez
ukončené
střední
školy
a
mnoho
z
nich
by
ušetřilo
peníze
tím,
že
by
bydleli
doma.
V
rámci
povinné
státní
služby
by
se
jim
vedlo
finančně
lépe
než
mnoha
daňovým
poplatníkům
pracujícím
ve
stejném
typu
zaměstnání
a
mnohdy
živícím
rodiny.
Překvapivě
se
však
mezi
vzdělávacími
a
menšinovými
kruhy,
které
spoléhají
na
současný
systém
vzdělávacích
grantů,
vyvinul
politický
odpor,
a
proto
se
stoupenci
povinné
státní
služby
rozhodli
opustit
domněle
klíčovou
zásadu
"dávat,
abych
mohl
dostávat".
Odpor
vůči
povinné
státní
službě
z
Pentagonu,
který
chce
ochránit
svůj
vlastní
proces
rekrutování,
také
vedl
k
tomu,
že
vojenská
služba
byla
jako
možnost
volby
opuštěna.
Je
jasné,
že
pro
povinnou
státní
službu
musí
být
ukuchtěno
nové
odůvodnění.
Na
jaké
lepší
místo
se
obrátit
než
na
Pracovní
výbor
senátora
Edwarda
Kennedyho,
tato
velká
kamna
vládní
rozpínavosti,
kde
se
vzadu
na
hořáku
udržuje
mnoho
odstavených
hrnců
s
kaší
do
doby,
než
budou
moci
být
přesunuty
dopředu
a
představeny
jako
kuchařská
novinka?
V
tomto
případě
nový
recept
na
povinnou
státní
službu
požadoval,
aby
do
jednoho
kotlíku
bylo
hozeno
mnoho
různých
druhů
legislativních
zbytků:
modelový
projekt
na
pomoc
vzdělávání
(zvláště
uspokojující
pro
DLC
a
senátora
Sama
Nunna),
podobný
modelový
program
na
výchovu
mládeže
(podle
senátora
Chrise
Dodda),
konkurenční
dotační
program
pro
jednotlivé
státy,
který
má
podnítit
dobrovolnické
projekty
pro
mládež
a
seniory
(Kennedyho
specialita),
pracovně-studijní
program
společenských
služeb
pro
studenty
(příjemný
mimo
jiné
jazýčku
senátora
Daleho
Bumperse)
a
též
hltavě
polykaný
dobrovolnický
program
VISTA
a
programy
Dobrovolníci
pro
důchodce,
Náhradní
prarodiče
a
Společník
seniora.
Před
vytištěním
jídelníčku
může
Sněmovna
přidat
více
přísad
a
také
změnit
původní
cenu,
nyní
ohlášenou
na
nějakých
330
milionů
dolarů.
Všeobecně
se
ví,
že
"příliš
mnoho
kuchařů
zkazí
polévku",
ale
tato
moudrost
nutně
nemusí
odrážet
názor
kuchařů,
zvláště
když
jsou
to
senátoři.
Tento
"souhrnný"
návrh
zákona
vycházející
z
Kongresu
může
být
nezdravá
šlichta,
ale
různorodí
šéfkuchaři
jsou
šťastní
a
restaurace
toto
jídlo
velmi
tvrdě
vnucuje.
Ve
vzduchu
je
zápach
povýšenosti.
Je
dobrovolnický
sektor
natolik
slabý,
že
potřebuje
takovou
nevyžádanou
pomoc?
Naopak,
je
stejně
zdatný
jako
vždycky.
Podle
průzkumu
veřejného
mínění
společnosti
Gallup
přispívají
američtí
dospělí
průměrnou
dvouhodinovou
službou
týdně,
zatímco
finanční
příspěvky
na
dobročinnost
se
v
80.
letech
zvýšily
o
30
%
(upravených
o
inflaci).
Dokonce
i
když
vláda
vidí
různé
"neuspokojené
potřeby",
není
povinná
státní
služba
způsobem,
jak
je
uspokojit.
Pokud
chceme
podporovat
studenty,
můžeme
přijmout
myšlenku
použitou
v
jiných
zemích
a
nabídnout
více
stipendií
založených
na
něčem,
co
se
nazývá
"stipendium"
spíše
než
na
vládní
myšlence
"služby".
Nebo
můžeme
poskytnout
daňový
úvěr
pro
pracující
studenty.
Co
nepotřebujeme,
je
začínat
válku,
a
pak
ji
ospravedlňovat
vytvořením
Zákona
o
péči
pro
vojenské
vysloužilce.
Ve
stejné
míře,
v
jaké
nám
chybí
pracovní
síla
na
nekvalifikovaných
místech
v
nemocnicích,
bychom
například
mohli
zvýšit
platy,
uplatňovat
technologie
šetřící
práci
nebo
povolit
více
legálního
přistěhovalectví
spíše
než
přeplácet
absolventy
středních
škol
jako
krátkodobé
pracovníky,
a
vyvolávat
tak
nevoli
mezi
stálými
pracovníky,
placenými
méně
za
stejnou
práci.
Bude
povinná
státní
služba
ve
své
současné
vysoce
zpolitizované
a
oportunistické
formě
dostatečně
líbivá,
aby
byla
přijata?
Ne
nutně.
Průzkumy
veřejného
mínění
ukazují
širokou,
obecnou
podporu
nějakého
neurčitého
konceptu
služby,
ale
právě
diskutovanému
návrhu
zákona
chybí
jakákoli
vášnivá
veřejná
podpora.
Nicméně
demokraté
v
Senátu
připravují
seznam
podporujících
"asociací",
"společností"
a
"rad",
z
nichž
některé
mohou
doufat,
že
obdrží
placené
"dobrovolníky".
Dosud
se
zdá,
že
prezident
není
ochoten
nahradit
čímkoli
ze
souhrnného
návrhu
svůj
vlastní
volně
postavený
návrh
založit
nadaci
"Body
světla"
s
25
miliony
dolarů,
aby
informovala
občany
všeho
stáří
a
nabádala
je
k
opravdovému
dobrovolnictví.
Avšak
dokonce
i
tento
obdivuhodný
plán
by
se
mohl
stát
napadnutelným,
pokud
se
Bílý
dům
poddá
tlaku
kongresových
demokratů,
aby
rozšířil
záběr
prezidentovy
iniciativy
nebo
aby
zahrnul
tuto
nezávislou
nadaci
do
"zprostředkovávání"
federálních
fondů
pro
dobrovolnické
projekty.
Pro
takové
ústupky
není
žádný
důvod.
Souhrnný
návrh
může
být
poražen,
virus
zvládnut
a
skutečná
služba
ochráněna.
Ovšemže
povinná
státní
služba,
tato
utopická
myšlenka,
ani
pak
nezmizí,
ale
miliony
mladých
v
podkolenkách
provádějících
práce
s
"občanským
obsahem"
budou
mobilizovány
již
jen
v
představivosti
svých
prapředků.
Pan
Chapman
je
vědeckým
pracovníkem
na
Hudsonově
institutu
v
Indianapolisu.
Tento
článek
je
upraven
z
poznámek
z
konference
Hooverova
institutu
o
povinné
státní
službě,
které
se
zúčastnil
také
pan
Szanton.