Tragikomický
monolog
idealistického,
ne
nehrdinského,
i
když
smutně
sebeklamného
anglického
majordoma
okolo
šedesátky
-
pokračuje,
jako
kdyby
realistický
anglický
román
o
způsobech,
jako
Británie
sama,
stále
vládla
mořím.
Ve
skutečnosti
jsou
Kazuo
Ishigurovy
"Trosky
dní"
(Knopf,
245
stran,
18,95$)
jak
poctou
tradičním
anglickým
formám,
tak
jejich
dramatickou
kritikou.
Plyne
z
toho,
že
Britské
impérium
bylo
založeno
na
myslích
svých
poddaných,
zvycích
a
morálce,
a
že
mlčky
tvrdí,
že
její
samodestruktivní
chyby
byly
ztělesněny
neprůbojným
snobstvím,
záměrnou
slepotou,
hraním
rolí
a
hlavně
způsobem
vyjadřování
jejího
domácího
služebnictva.
Jak
se
vypravěč
Stevens,
samotářský
majordomus
v
Darlington
Hall,
zdlouhavě
zamýšlí
nad
tak
posvátnými
výrazy
jako
"sláva,"
"důstojnost,"
"služba,"
a
"oddanost,"
vidíme,
jak
nábožný
žargon
rozvrací
duši.
Stevensovo
svědomité
spojení
veřejné
a
soukromé
sféry
-
jako
jeho
milovaného
pána
-
ničí
vše,
co
bylo
navrženo
k
ochraně.
Taková
zbroj
rozdrtí
vojáka.
Maska
dojme.
Je
rok
1956,
rok,
kdy
Suezská
krize
vyznačila
konec
Impéria.
Když
stojí
na
kopci
na
začátku
šestidenní
automobilové
expedice
z
Oxfordshire
do
Cornwallu,
kde
bývalý
hospodář
sídlí,
možná
jako
oběť
nešťastného
20letého
manželství,
možná
(doufá
s
větší
vroucností,
než
kdy
přizná)
ne
neochotný
vrátit
se
k
domácí
službě,
Stevens
zkoumá
výhled
a
tím
poskytuje
autoportrét,
krédo
a
autorovu
metaforu
pro
estetično
románu,
který
čteme:
"Tuto
zem
samozřejmě
nazýváme
Velkou
Británií,
a
mohou
se
najít
tací,
kdo
věří,
že
to
je
poněkud
nemravný
zvyk.
Přesto
bych
si
troufnul
tvrdit,
že
vzhled
krajiny
našeho
venkova
samý
ospravedlní
použití
tohoto
vznešeného
adjektiva....
Je
to
právě
nedostatek
zřetelného
napětí
nebo
podívaná,
která
staví
krásu
naší
země
bokem.
Co
je
trefné,
je
poklid
té
krásy,
její
smysl
pro
zdrženlivost.
Je
to
jakoby
země
věděla
o
své
kráse,
o
své
důležitosti,
a
necítila
potřebu
to
vykřikovat.
Naproti
tomu,
druhy
pohledů
nabízené
na
takových
místech
v
Africe
nebo
Americe,
i
když
jistě
velmi
vzrušující,
by,
jsem
si
jist,
ohromily
objektivního
diváka
jako
podřadné
na
účet
jejich
nemístné
demonstrativnosti.
Přemrštěná
krajina?
Nevychovaná
hora?
Ale
nechme
Stevense
pokračovat
v
jeho
bezděčných
komických
způsobech
(jeho
úmyslné
snahy
ve
"škádlení"
vždy
selžou
-
nejkomičtěji):
"Celá
tato
otázka
je
velmi
podobná
otázce,
která
v
naší
profesi
vyvolala
během
let
mnohé
debaty:
co
je
`skvělý'
majordomus?"
Jeho
odpověď
je
někdo
"obdařený
důstojností
v
setrvávání
na
svém
názoru."
Taková
důstojnost
"musí
zásadně
spolupracovat
s
majordomovou
schopností
neopustit
profesionální
bytost,
kterou
obývá."
On
"nebude
vytřesen
vnějšími
událostmi,
jakkoli
překvapujícími,
děsivými
nebo
znepokojujícími....
Kontinentálci
nedokáží
být
majordomy,
protože
jsou
jako
plemeno
neschopni
emoční
zdrženlivosti,
které
je
schopna
pouze
Anglická
rasa.
Přes
svou
rasovou
výhodu
je
bytí
skvělým
majordomem
heroická
výzva;
jeho
spíž
není
"nepodobná
generálově
štábu
během
bitvy."
Pokud
by,
například,
v
průběhu
velké
společenské
události
(jako
například
mezinárodní
konference
na
opravu
Versailleského
míru
v
roce
1923)
něčí
72letý
otec,
sám
kdysi
skvělý
majordomus,
náhle
zemřel,
jeden
musí
dále
servírovat
portské:
"Prosím
nemyslete
si
o
mě,
že
jsem
nadmíru
neslušný,
že
bych
nevystoupal
k
otci
v
jeho
zesnulém
stavu
právě
v
tuto
chvíli.
Víte,
vím,
že
by
si
můj
otec
přál,
abych
právě
teď
pokračoval."
Je
to
tento
druh
důstojnosti
a
sebeovládání,
které
dovoluje
Stevenovi
prohlásit:
"Jménem
všech
smutných
asociací,
kdykoli
si
dnes
ten
večer
připomenu,
shledávám,
že
si
počínám
s
velkým
pocitem
triumfu."
Připomínáme
majestátní
veřejné
slovo
používané
k
popření
soukromé
vášně
a
žalu.
To,
že
Stevens
sám
není
groteskní
nebo
odpudivý,
ale
zábavný
a
smutný
a
poučný,
je
plně
autorův
triumf.
Schopnost
pana
Ishigura
vytvořit
nejistý
vypravěčský
hlas,
který
mu
dovoluje
probádat
tak
propletená
domácí,
kulturní
a
politická
témata
je
absolutně
jasná
z
jeho
předcházejícího
románu,
"Umělec
na
nestálém
světě,"
situovaném
do
poválečného
Japonska.
Nynějším
přenesením
scény
ze
země,
kterou
v
pěti
letech
opustil
do
Anglie,
kde
žil
po
téměř
30
let,
vytvořil
román
ve
stylu
Henryho
Jamese
a
E.
M.
Forstera.
S
velkou
sebejistotou
považuje
nejen
synovskou
oddanost
a
(naprosto
potlačenou)
sexuální
lásku,
ale
Britský
antisemitismus,
netrpělivost
panstva
k
demokracii
a
podporu
Hitlera
a
morální
problematikou
loajality:
"Ve
skutečnosti
je
prostě
nemožné
přijmout
tak
kritický
postoj
k
zaměstnavateli
a
zároveň
poskytovat
kvalitní
služby....
`Tento
zaměstnavatel
ztělesňuje
vše,
co
shledávám
ušlechtilým
a
obdivuhodným.
Od
nynějška
se
obětuji,
abych
mu
sloužil.
'
Toto
je
loajalita
inteligentně
poskytnutá."
Nakonec,
po
setkání
s
bývalým
majordomem,
sedí
Stevens
za
soumraku
na
mořském
břehu
a
myslí
na
její
a
jeho
zaměstnavatele,
a
prohlašuje
"Důvěřoval
jsem.
Důvěřoval
jsem
v
pánovu
moudrost...
Ani
nemohu
říci,
že
jsem
dělal
své
vlastní
chyby.
Doopravdy
-
jeden
se
musí
sám
sebe
ptát
-
jaká
v
tom
je
důstojnost?"
Loajální
služebník
vykonal
celý
kruh.
Co
je
sláva?
Co
je
důstojnost?
Chápeme,
že
tak
žalostná
moudrost
musí
být
retrospektivní:
Minervina
sova
jen
rozprostírá
za
soumraku
svá
křídla.
Ale
jak
"Trosky
dní"
tak
výmluvně
s
tichou
virtuozitou
ukazují,
taková
moudrost
může
být
dojemně
ztělesněna
uměním.
Pan
Locke
vyučuje
Angličtinu
a
komparativní
literaturu
na
Kolumbijské
Univerzitě.