Hala
sídla
CenTrust
Bank
z
kovu
a
mramoru
je
impozantnější
než
sídlo
běžné
spořitelní
a
úvěrové
instituce.
Na
stěně
například
je
starý
mistr
-
"Samuel
pomazává
Davida",
velké
barokní
plátno
namalované
Mattiou
Pretim,
Neapolitáncem
ze
17.
století.
V
tuto
chvíli
je
však
obraz
nepříjemnou
připomínkou
problémů,
které
zaplavily
CenTrust
a
jeho
extravagantního
předsedu
představenstva
a
ředitele,
Davida
L.
Paula.
V
mezinárodní
nákupní
horečce,
která
začala
sotva
před
dvěma
lety,
nashromáždil
Paul
sbírku
asi
třiceti
děl
starších
než
z
18.
století,
včetně
tohoto
Pretiho,
za
celkovou
cenu
28
milionů
USD.
Do
půlnoci
6.
října
měly
být
podle
nařízení
floridského
kontrolora,
jehož
úřad
reguluje
státní
spořitelní
a
úvěrové
instituce,
všechny
obrazy
prodány.
CenTrust
termín
nesplnil.
Sbírka
byla
středem
grandiózního
plánu,
který
Paul
měl,
v
němž
mělo
umění
sehrát
dvojí
úlohu
-
jako
investice
pro
CenTrust
a
jako
výzdoba
nového
mrakodrapu
s
kancelářemi
spořitelní
a
úvěrové
společnosti,
navrženého
I.
M.
Peiem.
Háček
je,
že
oněch
28
milionů
USD
bylo
z
fondů
této
federálně
pojištěné
instituce
vybráno,
i
když
CenTrust
ztrácel
peníze
jako
na
běžícím
páse.
Paul
především
neměl
žádné
právo
pro
spořitelní
a
úvěrovou
instituci
umění
nakupovat
-
není
na
seznamu
"přípustných
nákupů"
kontrolora
-
aniž
by
žádal
o
speciální
výjimku,
což
neudělal.
Kromě
toho
některé
obrazy,
které
měly
zdobit
zdi
CenTrustu,
ve
skutečnosti
nakonec
byly
pověšeny
v
ředitelově
sídle
na
La
Gorce
Isle
u
Miami
Beach.
Loni
na
jaře
úřad
kontrolora
zastavil
Paulovy
radovánky
a
dal
mu
šest
měsíců
na
to,
aby
obrazy
prodal.
Úředníci
v
dopise
Paulovi
uvedli,
že
nákupy
byly
"riskantní,
nerozumné
a
neoprávněné."
Paul
se
zatím
zbavil
pouze
tří
ze
svých
mistrovských
děl,
ale
neřekne,
komu
je
prodal.
Úřad
kontrolora
říká,
že
"monitoruje
situaci".
Přestože
by
agentura
mohla
Paula
odstranit,
nemá
v
současnosti
zájem
to
udělat.
"Není
to
jako
prodávat
Chevrolety,"
říká
Paul,
zatímco
natahuje
ze
zlatě
zdobené
cigarety
St.
Moritz.
"Posledních
šest
měsíců
dokázalo
kvalitu
sbírky.
Nekoná
se
tu
žádný
výprodej
za
pakatel."
I
přes
charakteristickou
Paulovu
povýšenost
tento
v
jednom
kuse
kouřící
padesátiletý
energický
muž
zjišťuje,
že
dostat
CenTrust
-
najvětší
floridskou
spořitelní
instituci
-
z
jejích
nejriskantnějších
investic
je
mnohem
těžší,
než
bylo
dostat
se
do
nich.
Malby
jsou
pouze
částí
celkového
obrazu.
Přestože
od
dubna
Paul
zmenšil
portfolio
méněcenných
dluhopisů
za
1,35
miliardy
USD
na
méně
než
900
milionů,
trh
půjček
s
vysokým
výnosem
prudce
poklesl.
Zbavit
se
do
července
1994
toho,
co
zbylo,
jak
všem
spořitelním
institucím
předepisuje
nový
federální
zákon
o
pomoci
spořitelním
a
úvěrovým
institucím,
se
klidně
může
ukázat
jako
obtížné.
A
CenTrust
má
další
problémy.
Na
konci
minulého
týdne
federální
regulátoři
nařídili
této
spořitelní
instituci
zastavit
vyplácení
dividend
z
jejích
prioritních
akcií
-
krok,
který
naznačuje
závažné
znepokojení
ohledně
dotčené
instituce.
Paul
má
plán
na
získání
150
milionů
USD
prodejem
63
z
71
poboček
CenTrustu,
ale
ten
ještě
musí
být
schválen
regulátory.
Tím,
co
přitahuje
nějvětší
pozornost
investorů
a
regulátorů,
nemluvě
o
galeriích
po
celém
světě,
je
Paulova
spekulace
s
uměním.
Zahořklí
akcionáři
(z
nichž
někteří
podávají
žaloby)
tvrdí,
že
předseda
představenstva
a
jeho
sbírka
jsou
příkladem
spekulačních
excesů,
které
odstartovaly
celonárodní
krizi
spořitelních
a
úvěrových
institucí.
(Akcie
CenTrustu
prudce
ztratily
na
ceně
z
vysoké
částky
15,125
USD
v
roce
1986,
včera
uzavíraly
na
2,875
USD.)
Ředitelé
galerií
zatím
říkají,
že
Paul
a
ostatní
jeho
ražení
zanechali
ve
světě
umění
nesmazatelnou
stopu
-
a
není
to
změna
k
lepšímu.
Sběratelé
už
neříkají
"Je
to
van
Gogh,"
stěžuje
si
Harry
Brooks,
prezident
newyorské
galerie
Wildenstein
&
Co.
"Říkají'Johnny
Payson
dostal
za
ten
svůj
53
milionů
dolarů,
takže
10
milionů
dolarů
za
ten
můj
určitě
není
moc.'
Velcí
sběratelé,
na
kterých
jsme
záviseli,
jako
Paul
Mellon
nebo
Norton
Simon,
přestali
nakupovat,
a
noví
kupci
jsou
úspěšní
muži,
kteří
vydělali
peníze
na
trhu
akcií
nebo
převzetími
a
vrhli
se
na
sbírání..."
Pan
Payson,
obchodník
s
uměním
a
sběratel,
prodal
van
Goghovy
"Irisy"
při
aukci
v
Sotheby's
v
listopadu
1987
australskému
obchodníkovi
Alanu
Bondovi.
(Problém
je,
že
Bond
ještě
musí
zaplatit,
a
než
tak
učiní,
Sotheby's
drží
obraz
pod
zámkem.)
Když
Paul
vstoupil
na
trh
s
uměním,
dal
na
vědomí,
že
prakticky
žádný
kus
není
příliš
drahý
na
to,
aby
o
něm
CenTrust
uvažoval.
Pověst
rozhazovačného
kupce
si
získal
v
lednu
loňského
roku
na
aukci
Sotheby's
v
New
Yorku,
kde
se
dražila
sbírka
Lindy
a
Geralda
Gutermanových.
Při
jedné
ze
svých
prvních
nákupních
cest
si
tam
Paul
vybral
několik
obrazů
za
ohromující
ceny.
Například
zaplatil
2,2
milionu
USD
za
zátiší
od
Jana
Jansz.
den
Uyl,
u
kterého
se
očekávalo,
že
snad
vynese
700 000
USD.
Zaplacená
cena
byla
za
tohoto
umělce
rekordem.
(Na
aukci
sbírky
Gutermanových
bylo
prodáno
zhruba
64
%
položek
za
průměrnou
cenu
343 333
USD.
Zbytek
byl
stažen
pro
nedostatek
přijatelných
nabídek.)
Guterman,
newyorský
developer,
který
sbírku
prodával,
říká,
že
mu
Paul
poté
telefonoval
a
škodolibě
se
radoval.
"Říkal,
že
je'ukradl',"
vzpomíná
Guterman.
"A
říkal
mi,'Jestli
chcete
své
obrazy
vidět,
budete
muset
přijet
do
mého
domu
na
Floridu.'"
Paul
odmítá,
že
by
mu
telefonoval
a
škodolibě
se
radoval.
"Prostě
to
není
pravda,"
říká.
Paul
se
ve
svém
nakupování
rychle
stal
agreasivnějším
s
pomocí
George
Wachtera,
experta
Sotheby's
na
staré
mistry,
kterého
potkal
na
výstavě
obrazů
z
Gutermanovy
sbírky.
Wachter,
který
se
stal
jeho
hlavním
poradcem,
prohledával
galerie
v
Londýně,
Paříži
a
Monaku.
A
podle
jednoho
obchodníka
měl
sklon
představovat
Paula
větou
"Může
koupit
cokoli."
Nicholas
Hall,
prezident
galerie
Colnaghi
U.S.A.
Ltd.
v
New
Yorku,
prodal
Paulovi
"Abraháma
a
Sáru
v
divočině"
od
Giovanniho
Battisty
Tiepola.
Hall
říká,
že
o
Paulovi
"se
vědělo,
že
utrácí
spoustu
peněz.
Lidi
měli
zájem
se
s
ním
setkat,
ale
ukázalo
se,
že
cesta
vedla
přes
Sotheby's
a
zejména
George
Wachtera."
Paul
si
tak
se
Sotheby's
vytvořil
těsný,
symbiotický
vztah.
Paul
se
po
větší
část
roku
usilovně
snažil
sestavit
sbírku
pro
sídlo,
do
kterého
se
CenTrust
stěhoval.
Sotheby's,
aukční
síň
založená
v
Londýně
v
roce
1744,
nyní
pod
střechou
Sotheby's
Holding
Inc.,
doufala,
že
vyvolá
zájem
o
staré
mistry,
zatímco
se
usilovně
snažila
rozjet
své
podnikání
v
USA.
Obchodování
se
starými
mistry,
které
Sotheby's
North
America
v
poslední
době
v
zemi
propagovala,
nadále
dominovali
evropští
obchodníci.
Po
několik
měsíců
všude
panoval
optimismus.
Loni
v
říjnu
Paul
vyplatil
12
milionů
USD
z
hotovosti
CenTrustu
-
plus
provizi
1,2
milionu
USD
-
za
"Podobiznu
muže
jako
Marta".
Obraz,
připisovaný
vlámskému
umělci
Peteru
Paulu
Rubensovi,
byl
zakoupen
přes
Sotheby's
soukromě,
ne
při
aukci.
V
březnu
1989,
po
pouhých
15
měsících
svého
tažení,
byl
Paul
uveden
časopisem
Art
&
Antiques
jako
jeden
z
předních
100
individuálních
sběratelů
ve
Spojených
státech.
"Ačkoli
je
pro
většinu
uměleckého
světa
neznámou,
Paul
není
žádný
nováček
ve
výstředním
utrácení,"
napsal
časopis,
který
poznamenal,
že
Paul
se
nespokojuje
jen
s
barvami
na
plátně,
ale
také
hodně
vydává
za
umění,
které
se
dá
sníst.
"Nedávno
při
pařížské
dobročinné
aukci
nabídl
30 000
dolarů
za
večeři
uvařenou
šesti
významnými
světovými
šéfkuchaři,
ale
závěrečná
party
stála
spíš
k
100 000
dolarů."
(Paul
říká,
že
tolik
to
nebylo.)
Sbírka
umění
mohla
jednou
konkurovat
sbírce
Medicejských,
kdyby
se
o
Paulově
estetickém
dobrodružství
nedozvěděl
úřad
floridského
kontrolora.
Ve
svém
dopise
Paulovi
s
datem
2.
března,
o
který
se
podělil
s
reportéry,
vyjádřil
vedoucí
odboru
pro
spořitelní
instituce
úřadu
kontrolora
Alex
Hager
údiv
nad
tím,
že
spořitelní
a
úvěrová
instituce
mohla
být
tak
rozhazovačná,
když
za
dvě
předchozí
čtvrtletí
vykázala
ztráty
více
než
13
milionů
USD.
Stát
dal
CenTrustu
30
dní
na
to,
aby
prodal
Rubense.
Úřad
kontrolora
nakonec
termín
prodloužil
na
šest
měsíců,
ale
rozšířil
své
požadavky
a
nařídil,
aby
"účetní
hodnota
sbírky
byla
snížena
na
nulu."
Jinými
slovy:
zbavte
se
všech
obrazů.
Stát
nepřímo
konstatoval,
že
riskantní
bankovní
praktiky
jsou
důvodem
pro
odstranění
úředníka
nebo
ředitele,
a
uzavřel
varováním
pro
Paula:
"Řiďte
se
podle
toho."
Státní
agentura
byla
mimořádně
znepokojena,
když
se
dozvěděla,
že
Rubens
a
půl
tuctu
dalších
obrazů,
uvedených
mezi
"nábytkem
a
zařízením"
banky,
ve
skutečnosti
visely
v
domě
předsedy
představenstva.
Paul
říká,
že
v
jednu
chvíli
skutečně
měl
osm
nebo
devět
obrazů
doma
a
že
zbytek
byl
skladován
v
Sotheby's.
Vysvětluje,
že
"pouze
skladoval
obrazy
doma
-
a
občas
je
vystavoval
-
kvůli
zvláštnímu
odvlhčenému
prostředí",
nutnému
pro
jejich
bezpečné
uložení,
než
na
ně
byla
nová
budova
CenTrustu
připravena.
I
přesto
byl
tento
incident
trapný.
Přišel
v
těsném
sledu
po
řadě
článků
místních
novin,
které
naznačovaly,
že
Paul
na
svém
spojení
s
CenTrustem
pěkně
vydělal.
Například
od
této
spořitelní
a
úvěrové
instituce
získal
půjčku
ve
výši
3
miliony
dolarů,
sjednanou
za
úrokovou
sazbu
pod
tržní
úrovní.
Vlastní
43
%
akcií
CenTrustu.
K
Paulovým
problémům
přispívá
i
to,
že
obchodníci
(někteří
se
skrytými
zájmy)
trvají
na
tom,
že
se
trochu
moc
výrazně
spoléhal
na
rady
Sotheby's
a
za
několik
kusů
ve
sbírce
CenTrustu
zaplatil
příliš
mnoho.
Například
12
milionů
dolarů,
vydaných
na
Rubense,
byla
rekordní
cena
za
tohoto
umělce
a
možná
dvojnásobek
jeho
hodnoty,
vzhledem
ke
sporu
mezi
odborníky
o
jeho
původu.
David
Tunick,
prezident
newyorské
galerie
David
Tunick
Inc.,
říká,
že
odborníci
autentičnost
tohoto
Rubense
zpochybňují.
Mohl
být
místo
toho
namalován
Rubensovým
spolupracovníkem.
"Pocit
mnohých
odborníků
v
těchto
obchodních
kruzích
je
takový,
že
cena
zaplacená
v
té
době
byla
každopádně
přehnaná,"
říká
pan
Tunick.
"Zní
to,
jako
že
s
tím
Rubensem
ho
vyloženě
oškubali"
Victor
Wiener,
výkonný
ředitel
Asociace
amerických
odhadců,
souhlasí,
že
Paul
za
Rubense
zaplatil
velmi
draze,
a
dodává,
že
zbavit
se
ho
v
nejbližší
době
za
podobnou
částku
by
byl
docela
výkon.
"Není
nemyslitelné,
že
ten
Rubens
jednoho
dne
bude
mít
hodnotu
12
milionů
dolarů,
ale
jestli
by
za
takovou
cenu
mohl
být
prodán
zítra
zůstává
otázkou."
Předpovídání
je
však
záludné.
"Vždycky
mi
vyrazí
dech,
když
vidím,
co
dělá
tyhle
vysoké
ceny."
Jonathan
H.
Kress,
syn
předchozího
vlastníka
obrazu,
Rush
Kressové,
odmítá
debatu
o
cenách
jako
"kyselé
hrozny".
Říká,
že
obchodníci,
kteří
zpochybňují
kupní
cenu,
sami
měli
o
koupi
Rubense
zájem,
ale
prohráli.
Pokud
jde
o
Paula,
ten
cenu
za
Rubense
obhajuje
a
říká,
že
mnoho
expertů
věc
samotnou
nikdy
nevidělo.
"Většina
z
nich
ještě
ani
nebyla
na
světě,
když
byl
obraz
naposledy
veřejně
vystaven,"
říká.
Ceny
umění
závratně
rostou,
ale
v
sestavování
statistik
o
prodeji
je
hodně
kouzlení
s
čísly.
Salomon
Brothers
Inc.,
firma
z
oboru
investičního
bankovnictví,
ve
svém
výročním
přehledu
výnosů
z
investic
uvedla,
že
staří
mistři
za
rok
končící
k
1.
červnu
zhodnotili
o
51
%,
což
je
největší
výnos
ze
všech
13
aktiv,
které
sledovala.
(Impresionistické
a
moderní
obrazy,
které
Salomon
nesledovala,
se
u
Sotheby's
řadí
ještě
výše
s
74
%.)
Salomon
navíc
získává
své
údaje
o
zhodnocování
umění
od
Sotheby's,
jejíž
ceny
stoupají
s
klienty
jako
Paul,
které
má
ve
své
moci.
Tyto
procentní
údaje
neberou
v
úvahu
množství
obrazů,
které
zůstanou
na
ocet.
Indexy
umění
sledují
vítěze,
ne
poražené.
Jenže
umění,
které
prudce
ztratilo
na
hodnotě,
je
zřídka
dáváno
na
prodej.
Navíc
při
každé
z
aukcí
starých
mistrů
v
Sotheby's
se
přibližně
jedna
třetina
až
jedna
pětina
toho,
co
je
nabízeno,
neprodá
za
žádnou
cenu.
Ne
že
by
nebyly
žádné
nabídky,
ale
tyto
nabídky
nedosahují
minimálních
"nejnižších"
cen
stanovených
prodávajícími.
V
lednu
se
očekávalo,
že
Pretiho
obraz,
který
teď
visí
v
CenTrustu,
vynese
maximálně
700 000
USD,
dokud
nepřišel
Paul
se
svými
1,15
milionu
USD.
Pan
Hall
z
galerie
Colnaghi
říká,
že
1,15
milionu
USD
"by
před
čtyřmi
roky
byla
pro
všechny
cena,
kterou
by
bylo
nemyslitelné
za
Pretiho
požadovat."
Ale
z
jeho
úhlu
pohledu
to
není
tak,
že
by
Paul,
také
jeho
zákazník,
za
dílo,
"obrovský
obraz
od
umělce,
který
není
všeobecně
známý",
zaplatil
příliš.
(Obraz
je
10
stop
široký
a
sedm
stop
vysoký.)
Spíš
"to
jenom
ukazuje,
že
se
věci
změnily."
Paul
se
chlubí,
že
mezi
starými
mistry
našel
výhodné
obchody
přesně
před
tím,
než
začali
jít
nahoru.
"Loni
stoupli
o
51
%,
a
letos
to
udělají
znovu,"
tvrdí.
"Byl
to
ležák.
Všichni
kupovali
Monety."
Viceprezidentka
Sotheby's
Diana
Levittová
říká,
že
tato
aukční
síň
"pomáhá"
Paulovi
obrazy
prodat.
A
i
když
to
hlavní
soupeři
Sotheby's
ve
světě
umění,
soukromí
obchodníci
s
uměním,
"neuslyší
rádi",
dodává,
"řada
(děl)
už
byla
prodána,
a
s
výrazným
ziskem."
Paul
tvrdí,
že
prodal
tři
obrazy
se
ziskem
větším
než
10
%.
To
není
51
%,
a
jeho
tvrzení
není
dokumentované.
Dále
popírá,
že
by
se
příliš
spoléhal
na
Sotheby's
či
Wachtera.
Paul
říká,
že
měl
nikoli
jednoho,
ale
čtyři
poradce,
a
že
nikdy
nenabízel
impulzivně.
Koneckonců,
měl
rady
"kurátorů
z
muzeí
s
nejlepší
reputací
na
světě."
Říká,
že
očekává,
že
sbírku
-
včetně
kontroverzního
Rubense
-
prodá
"pečlivě
a
opatrně,
přesně
tak
jak
byla
sestavena".
Ale
v
hantýrce
světa
umění
jsou
Paulem
držené
obrazy
"spálené".
To
znamená,
že
je
nucen
dát
je
na
trh
příliš
brzo,
a
už
obdržel
nabídky,
které
jsou
nižší,
než
kolik
za
některá
umělecká
díla
zaplatil.
"Po
několika
letech
můžete
tvrdit,
že
došlo
k
přirozenému
zhodnocení,"
říká
Susan
Theranová,
vydavatelka
Leonardova
výročního
cenového
indexu
aukcí
umění.
Ale
rychlý
obrat
uměleckých
děl
je
"jako
když
zastavíte
své
šperky
-
skončíte
s
50
%."
Lidi
vydrží
a
snaží
se
získat
výhodný
obchod."
Sotheby's
v
této
věci
hájí
sebe
i
Paula.
Wachter
říká,
že
se
Paul
rychle
učil,
intenzivně
pracoval
a
koupil
v
tu
chvíli
nejlepší
dostupné
obrazy.
"Občas
zaplatil
vysokou
cenu,"
přiznává
Wachter,
ale
říká,
že
ti,
kteří
nabídli
méně
a
vypadli,
byli
obchodníci,
kteří
by
poté
zvýšili
cenu
obrazů,
aby
je
se
ziskem
prodali
sběratelům.
Naomi
Bernhard
Levinsonová,
odhadkyně
výtvarného
umění
v
Bernhard
Associates
v
San
Franciscu,
považuje
za
"jasný
střet
zájmů,
aby
aukční
síň
radila
klientovi
s
nákupy
a
zároveň
stanovovala
odhady
cen
obrazů,
které
mají
být
koupeny."
Říká,
že
Sotheby's
"sedí
na
dvou
židlích".
"Nechápu,
proč
by
zde
měl
být
střet
zájmů,"
říká
paní
Levittová
ze
Sotheby's.
"Odhady
jsou
založeny
na
předchozí
ceně
podobných
děl
prodaných
na
aukci
a
současných
tržních
podmínkách,
a
nejsou
ovlivněny
žádnou
znalostí
toho,
kdo
by
mohl
být
potenciálním
kupcem."
Dodává,
že
často
klienti
vyjadřují
zájem
o
obrazy,
ale
nakonec
nepředloží
nabídku,
"takže
nevíme,
kdo
bude
potenciální
kupec."
Paul
chce
z
prodeje
svých
obrazů
získat
alespoň
15%
výnos
z
investice
banky,
aby
prokázal,
že
spekulace
byla
rozumná.
Paul
říká,
že
zjišťuje
situaci
ve
velké
části
světa
a
že
sbírku
už
si
prohlédli
potenciální
kupci
až
z
Japonska
a
Itálie.
Kvůli
tlaku
na
CenTrust,
aby
prodával,
se
obchodníci
a
sběratelé
snaží
získat
obrazy
za
velmi
nízké
ceny.
Ale
zatím
se
Paul
a
jeho
poradci
vytrvale
drží.
Jeden
obchodník,
Martin
Zimet
z
French
&
Co,
říká,
že
od
banky
"toužil
koupit"
obraz
Jana
Davidse
de
Heema.
"Pokusil
jsem
se
ten
obraz
ukrást
-
koupit
ho
atraktivně
-
a
Sotheby's
to
nechtěla
udělat."
Chránili
jeho
zájmy."
Paul
a
CenTrust
zatím
začínají
být
hákliví
na
slova
o
přepychu.
Paul
byl
charakterizován
jako
"nějaký
Velký
Gatsby,"
stěžuje
si
Karen
E.
Brinkmanová,
výkonná
viceprezidentka
CenTrustu.
Říká,
že
média
překroutila
jeho
soukromý
život.
Paul
přikyvuje
na
souhlas.
"Upřímně
řečeno,
nemyslím
si,
že
můj
životní
styl
je
tak
výstřední,"
říká.
Ale
zrovna
v
tu
chvíli
ho
přeruší
sluha
ve
smokingu,
který
nalévá
kávu
ze
stříbra
do
porcelánového
šálku
a
lehce
otře
jeho
okraj
plátěným
ubrouskem.
Ano,
říká
Paul,
strop
v
jeho
pracovně
je
vykládaný
zlatými
fóliemi.
Kanceláře
jsou
vybaveny
nábytkem
z
tvrdého
dřeva
a
orientálními
koberci,
v
kůži
vázanými
knihami,
a
samozřejmě
Rubensem
za
12
milionů
dolarů.
Ale
on
prosí,
aby
se
ta
nádhera
shazovala.
"Neříkejte,
že
je
to
zlatý
strop.
Prostě
řekněte,
že
kanceláře
jsou
vkusně
zařízené,"
říká.
"Jinak
to
regulátoři
budou
brát
jako
dekadenci,
a
dneska
musí
všechno
být
strohé."
Čísla
nezahrnují
daně
či
transakční
náklady.