Konzervativní
environmentalisté
mohou
jistě
hájit
své
omezené
pozice
ve
vládě
rozlišováním
mezi
Starým
environmentalismem
a
Novým
environmentalismem
("Novináři
a
další
za
záchranu
planety",
od
Davida
Brookse,
stránka
s
redakčními
články,
5.
října).
Starý
environmentalismus
zahrnoval
lovce
mikrobů
a
hygieniky.
Začalo
to
během
Průmyslové
revoluce
zdokonalením
hygieny,
což
bylo
možné
díky
cenově
dostupnému
mýdlu
a
vypratelnému
spodnímu
prádlu.
Na
konci
19.
století
pak
za
litinovými
kanalizačními
rourami
a
splachovacími
záchody
následovaly
čističky
splašků
a
vod.
Lékařství
se
v
19.
století
většinou
věnovalo
boji
proti
otravě
krve
a
diagnostické
analýze.
20.
století
pak
vidělo
vývoj
zázračných
léků
v
privátním
sektoru,
které
ohlásily
léčebnou
terapii.
Tento
proces
dramaticky
zvýšil
průměrnou
délku
našeho
života,
odstranil
mnoho
bolesti
a
neustále
zlepšoval
zdraví
a
blahobyt.
Většina
veřejných
zdravotnických
opatření
byla
aplikována
na
místní
úrovni.
Nový
environmentalismus
začal
pravděpodobně
v
roce
1962
vydáním
knihy
"Silent
Spring
(Tiché
jaro)"
od
Rachel
Carsonové.
Krátce
potom
se
začaly
objevovat
hysterické
články
předpovídající,
že
pokročilé
průmyslové
společnosti
možná
už
na
přelomu
století
vytvoří
začouzenou,
neobyvatelnou
planetu.
Tyto
apokalyptické
předpovědi
byly
šířeny
takovými
osobnosti
jako
Paul
Ehrlich,
Barry
Commoner,
Rene
Dubois
a
George
Wald.
Ve
svých
pracích
v
60.
letech
Carsonová
tvrdila,
že
lidská
rasa
by
mohla
do
20
let
vymizet,
a
Wald
tvrdil,
že
život
na
zemi
by
mohl
skončit
do
roku
1985.
Ehrlich
předpovídal
nebývalý
hladomor
do
roku
1980.
Takových
bylo
mnohem
více.
Tisíce
chemických
výrobků
byly
označeny
za
karcinogenní
s
doporučením,
že
by
měly
být
zakázány
při
průmyslovém
užití,
protože
předávkovaným
krysám
způsobily
zhoubné
nádory.
Před
rokem
1960
se
nevědělo
nic
o
neprůkazných
důsledcích
kyselých
dešťů,
skleníkového
oteplování
a
ztenčování
ozónové
vrstvy,
což
všechno
vyžadovalo
narůstající
politickou
moc
a
gargantuovské
výdaje.
Noví
environmentalisté
mezitím
systematicky
oponovali
metodám
Starých
environmentalistů.
Lokální
problémy
se
znečištěním
vyžadují
ke
svému
vyřešení
levnou
energii
a
kapitál.
Noví
environmentalisté
jsou
ale
proti
tvorbě
soukromého
majetku
(který,
jak
tvrdí,
vyčerpává
přírodní
zdroje)
a
proti
atomové
energii
(ačkoli
ta
by
působila
proti
skleníkovému
efektu).
Jsou
v
popředí
protestů
proti
hledání
nových
skládek
a
metod
spalování
odpadu,
a
dokonce
protestují
proti
novým
metodám
výzkumu,
jako
je
genetické
inženýrství.
Nový
environmentalismus
je
emocionální
útok
na
prokázané
metody
zlepšení
kvality
našeho
života
a
snaha
o
získání
politické
moci.
Zracionalizujme
své
priority
řešením
problémů
znečištění
na
lokální
úrovni
jako
doposud.
Harry
Lee
Smith
Alpharetta,
Georgia.
Váš
příběh
opominul
některé
podstatné
body
konference
"Globální
životní
prostředí:
Nepřeháníme
to?"
V
první
řadě,
pohledy
prezentované
různými
vědci
reprezentují
obecnou
shodu
specialistů
pracujících
v
příslušných
aspektech
globálního
životního
prostředí.
Například
uvažme
skleníkový
efekt
a
změnu
klimatu,
množství
zvláštních
vědeckých
komisí
včetně
té
z
Národní
akademie
věd
soudí,
že
na
obzoru
je
více
než
50%
pravděpodobnost
závažného
problému.
Cílem
bylo
zodpovědět
otázku
v
názvu
konference,
ne
se
snažit
vytvářet
novinové
příběhy
pro
událost
samotnou.
Ani
nebylo
cílem
diktovat
soubor
preskriptivních
řešení,
ačkoli
byla
nadnesena
různá
stanoviska.
Každý
mluvčí
byl
požádán
o
vyjádření
ke
konkrétnímu
tématu,
ne
o
předložení
úhlu
pohledu.
Každý
vědec
dospěl
nezávisle
k
závěru,
že
když
má
dojít
k
podstatné
změně
politiky,
společnost
a
vláda
reagují
nedostatečně.
To
vede
k
velice
zvláštnímu
pocitu
naléhavosti.
Pokud
se
média
rozhodnou
více
pracovat
na
informovanosti
společnosti
o
těchto
komplexních
a
odborných
otázkách,
pak
se
to
dá
stěží
nazvat
neobjektivní
žurnalistikou.
Životní
prostředí
už
nemůže
nadále
zůstat
obyčejnou
věcí,
aby
se
s
ním
zacházelo
způsobem
typickým
pro
obchod
se
zajištěným
přírůstkem
ze
změny.
Doslova
jsme
změnili
chemické
a
fyzikální
vlastnosti
naší
atmosféry.
To
je
předzvěstí
následků
toho,
co
jsme
již
učinili,
a
ty
budou
velmi
destabilizující
pro
sociální
a
ekonomické
systémy.
Problémy
životního
prostředí
jsou
tak
provázané,
tak
nerozuzlitelně
zapletené
s
naším
současným
způsobem
života
a
tak
velké,
že
pokud
se
do
10
let
neprovedou
zásadní
změny,
jen
nepravděpodobně
je
budeme
umět
účinně
řešit.
Vědecká
společnost
se
shodla
na
tom,
že
je
zde
dostatečné
množství
důkazů
pro
prosazování
velkých
politických
změn.
Ne,
nepřeháníme
to.
Thomas
E.
Lovejoy,
asistent
ministra
pro
zahraniční
záležitosti,
Smithsonian
Institution