Úterní
debakl
kandidáta
do
Kongresu
za
Republikánskou
stranu
ve
volebním
obvodu
Mississippi,
který
nepodpořil
demokratického
prezidentského
kandidáta
od
dob
Adlaie
Stevensona,
je
další
připomínkou
toho,
že
přinejmenším
na
federální
úrovni
je
během
uplynulého
půlstoletí
na
vzestupu
politické
"hlasování
bez
ohledu
na
stranickou
příslušnost
kandidátů".
Jiného
stranického
kandidáta
do
Bílého
domu
než
do
Sněmovny
reprezentantů
zvolilo
pouze
v
jednom
roce
prezidentských
voleb
před
rokem
1948
více
než
20
%
volebních
obvodů
pro
volby
do
Kongresu
v
zemi.
Nyní
se
tato
procenta
běžně
rovnají
třetině
a
dvakrát
byla
nad
40
%.
Jak
víme,
voliči
mají
tendenci
upřednostňovat
republikány
spíše
v
souboji
o
prezidentský
post
než
v
boji
o
Kongres.
V
každých
prezidentských
volbách
v
uplynulém
půlstoletí
s
výjimkou
Goldwaterovy
prezidentské
kandidatury
získala
Republikánská
strana
při
lidové
volbě
prezidenta
větší
procento
hlasů
hlavní
strany
než
měla
křesel
v
Kongresu
nebo
při
lidovém
hlasování
do
Kongresu.
Před
rokem
1932
bylo
schéma
téměř
opačné.
Co
je
příčinou
výsledků
posledních
desetiletí?
Rozštěpení
osobnosti,
které
Američané
projevují
ve
volebních
místnostech,
lze
alespoň
částečně
vysvětlit
jednoduchou
ekonomickou
teorií.
Teorie
se
opírá
o
tři
předpoklady:
1)
Voliči
mohou
při
výběru
svých
politických
zástupců
"koupit"
jednu
ze
dvou
značek
-
republikánskou
značku,
která
věří
v
minimalistický
stát
a
ve
ctnosti
soukromých
trhů
více
než
v
nectnosti
v
podobě
veřejných
žalob,
a
demokratickou
značku,
která
věří
ve
velkou
vládu
a
ve
státní
intervence,
jež
zhojí
výstřelky
provázející
sledování
soukromých
zájmů.
2)
Zástupci
Kongresu
mají
při
hlasování
v
úřadě
dvě
základní
odpovědnosti
-
řešit
celostátní
problémy
(programové
kroky
jako
například
jmenovité
hlasování
o
zákonech,
které
obyvatelstvu
všeobecně
zavádí
výdaje
anebo
udělují
příspěvky)
a
věnovat
se
místním
problémům
(služba
voličům
a
regionální
lobbing).
3)
Republikánští
zástupci
v
Kongresu
jsou
z
důvodu
své
víry
v
minimalistický
stát
méně
ochotni
zapojit
se
do
zajišťování
lokálních
výhod
než
demokratičtí
členové
Kongresu.
Pokud
by
tyto
předpoklady
platí,
budou
voliči
v
boji
o
Kongres
postaveni
před
to,
čemu
se
v
ekonomické
teorii
říká
vězňovo
dilema,
a
budou
motivováni
se
alespoň
okrajově
přiklonit
k
demokratům.
Pokud
dosadí
do
úřadu
republikána,
tak
nejen
že
získají
méně
co
se
týče
lokálních
výhod,
ale
jimi
zvolený
zákonodárce
bude
také
relativně
neschopný
zabránit
ostatním
zákonodárcům
"plnit
očekávání"
svých
vlastních
voličů.
Když
přijde
na
celostátní
politiku,
je
každý
zákonodárce
nakonec
jen
jedním
z
535.
V
boji
o
Bílý
dům
je
volič
nepatrně
více
motivován
k
tomu,
aby
se
přiklonil
k
republikánům.
Ačkoli
republikánský
prezident
může
omezit
lokální
výhody
pro
volební
obvod
nebo
stát
určitých
voličů,
takový
prezident
také
pravděpodobně
bude
efektivněji
bránit
ostatním
volebním
obvodům
či
státům
a
jejich
zákonodárcům
v
obstarávání
lokálních
výhod.
Pozice
jednotlivého
voliče
se
následkem
toho
zlepší
prostřednictvím
nižších
daní.
I
když
je
tato
teorie
nesmírně
jednoduchá,
zdá
se,
že
vysvětluje
mnoho
věcí.
Za
prvé
to,
proč
vzrostlo
hlasování
bez
ohledu
na
stranickou
příslušnost
kandidátů
a
nabylo
toho
zvláštního
vzoru,
který
má
v
posledním
půlstoletí:
Před
zvolením
Franklina
Roosevelta
za
prezidenta
a
s
příchodem
politiky
Nového
údělu
vláda
zastávala
ve
společnosti
mnohem
menší
roli
a
problém
vězňova
dilematu,
který
ve
volbách
do
Kongresu
číhá
na
voliče,
byl
mnohem
méně
vážný.
Za
druhé
vysvětluje
to,
proč
voliči
Kongresem
opovrhují,
ale
své
zástupce
v
Kongresu
mají
obecně
rádi:
Voliči
jakéhokoli
zákonodárce
oceňují
zvláštní
výhody,
které
pro
ně
tento
zákonodárce
vydobude,
ale
nikoli
celkové
výdaje
spojené
s
podobnou
činností
jakéhokoli
jiného
zákonodárce
pro
jeho
vlastní
volební
obvod.
Za
třetí
tato
teorie
naznačuje,
proč
zákonodárci,
kteří
v
porovnání
se
získáváním
lokálních
výhod
věnují
příliš
mnoho
pozornosti
tvorbě
celostátní
politiky,
mají
nižší
jistotu
setrvání
v
úřadu.
Například
členové
Sněmovny
v
prvním
volebním
období,
kdysi
nejvíce
zranitelní
držitelé
úřadu,
se
stali
vůči
porážce
téměř
imunními.
Jedinou
výjimkou
tohoto
současného
trendu
byla
porážka
13
z
52
republikánských
nováčků,
které
do
úřadu
přivedla
Reaganova
revoluce
v
roce
1980,
a
kteří
se
snažili
o
znovuzvolení
v
roce
1982.
Protože
tito
nováčci
kladli
mnohem
větší
důraz
na
svoji
roli
straníků
-
šířících
reaganovskou
revoluci
-
ve
vytváření
celostátní
politiky,
byli
více
náchylní
k
porážce.
Za
čtvrté
tato
teorie
ukazuje,
proč
Republikánská
strana
může
mít
potíže
při
získávání
přijatelných
kandidátů
na
místa
v
Kongresu.
Potenciální
kandidáty
odradí
od
kandidatury
spíše
výhled
na
porážku
od
demokratického
soupeře
než
plat
v
Kongresu.
Vzhledem
k
tomu,
že
si
potencionální
republikánští
kandidáti
a
jejich
finanční
podporovatelé
uvědomují,
že
kongresová
hra
na
vězňovo
dilema
pracuje
proti
nim,
bude
to
republikánskou
stranu
brzdit
v
pokusech
o
sestavení
konkurenceschopného
předběžného
seznamu
kandidátů
do
Kongresu.
Za
páté
lze
touto
teorií
alespoň
částečně
zdůvodnit,
proč
bylo
hlasování
bez
ohledu
na
stranickou
příslušnost
kandidátů
obzvláště
výrazné
na
jihu.
Vzhledem
k
tomu,
že
demokratičtí
zákonodárci
z
jihu
měli
v
Kongresu
od
roku
1932
nepoměrný
podíl
na
moci
a
dokázali
tento
vliv
proměnit
v
relativně
více
lokálních
výhod
pro
své
voliče,
měli
pak
voliči
na
jihu
velmi
silný
motiv
udržet
tyto
demokraty
v
úřadu.
A
nakonec
teorie
ukazuje
na
to,
proč
si
republikáni
vedli
obecně
lépe
v
boji
o
Senát
než
v
kampaních
do
Sněmovny.
Vzhledem
k
tomu,
že
v
dolní
komoře
Kongresu
záleží
více
na
zajišťování
lokálních
výhod
a
méně
na
celostátní
politice,
jedná
se
přesně
o
vzor,
který
by
člověk
očekával,
pokud
by
republikáni
byli
méně
ochotni
se
zapojit
do
zajišťování
lokálních
výhod
než
jejich
demokratické
protějšky.
Existuje
pro
tuto
teorii
nějaký
empirický
důkaz?
Klíčový
předpoklad,
že
demokratičtí
zákonodárci
jsou
ochotnější
zapojit
se
do
obstarávání
lokálních
výhod
než
jejich
republikánští
kolegové,
potvrzují
tři
důkazy.
Za
prvé,
ekonomové
James
Bennett
a
Thomas
DiLorenzo
zjistili,
že
republikánští
senátoři
vracejí
přibližně
o
10
%
více
přiděleného
rozpočtu
na
svůj
tým
zaměstnanců
než
demokraté.
Vzhledem
k
tomu,
že
prvořadým
úkolem
zaměstnanců
je
zajišťování
lokálních
výhod,
znamená
to,
že
politická
filozofie
vede
republikány
v
Kongresu
k
tomu,
aby
věnovali
menší
pozornost
úzkým
zájmům
svých
voličů.
Za
druhé,
pokud
platí
klíčový
předpoklad,
pak
by
demokraté
měli
mít
nižší
poměr
účasti
na
jmenovitém
hlasování
než
republikáni,
protože
tato
hlasování
odrážejí
vytváření
celostátní
politiky,
a
protože
účast
v
takovém
hlasování
je
mrháním
časem,
který
by
zákonodárce
jinak
mohl
strávit
zajišťováním
lokálních
výhod.
Přesně
toto
z
dat
vyplývá,
zvláště
v
případě
Sněmovny.
Poměr
účasti
demokratů
ve
Sněmovně
od
roku
1959
nepřesáhl
poměr
účasti
republikánů.
Nakonec,
jak
ukazuje
tabulka,
demokraté
přidělují
větší
část
svých
zaměstnanců
do
obvodních
úřadů
-
kde
je
obstarávání
lokálních
výhod
důležitější
a
činnosti
spojené
s
vytvářením
celostátní
politiky
jsou
ve
srovnání
s
úřady
ve
Washingtonu
méně
důležité.
Zkoumání
změn
v
rozhodnutích
o
rozdělování
pracovních
funkcí
v
Senátu
mezi
roky
1986
a
1987
(kdy
vládu
nad
tímto
orgánem
převzala
druhá
strana)
nadto
ukazuje,
že
rozdíly
v
rozdělování
pracovních
funkcí,
zachycené
v
tabulce,
se
nedají
vysvětlit
nepoměrnou
kontrolou,
kterou
demokraté
díky
svému
statutu
většinové
strany
uplatňovali
vůči
ostatním
zdrojům,
jako
například
zaměstnancům
výborů.
Další
důkaz
ze
Senátu:
Budou-li
ostatní
faktory,
například
výhody
výkonu
funkce
a
regionální
faktory,
neměnné,
ukáže
se,
že
rozdíl
mezi
lidovým
hlasováním
pro
republikánské
kandidáty
na
prezidenta
a
do
Senátu
je
ve
státech,
které
pořádají
senátní
volby,
přímo
úměrný
tomu,
jak
velké
je
daňové
zatížení
federální
vlády
pro
jednotlivé
státy
(progresivní
daňová
sazba
zasahuje
státy
s
vyššími
příjmy
více).
Řečeno
jednoduše,
když
je
vězňovo
dilema
silnější,
nahlížejí
voliči
na
republikánské
kandidáty
na
prezidenta
laskavěji
než
na
republikánské
kandidáty
do
Senátu.
Navíc
se
zdá,
že
na
úrovni
státní
vlády
se
hlasování
bez
ohledu
na
stranickou
příslušnost
kandidátů
řídí
tímtéž
zvláštním
vzorem
jako
na
federální
úrovni.
Spíše
než
opačně
je
státní
vláda
obvykle
rozdělena
po
linii
vedoucí
mezi
republikánským
guvernérem
a
demokratickým
zákonodárným
shromážděním.
Ekonometrické
sledování
napříč
státy
kromě
toho
odhaluje,
že
budou-li
ostatní
faktory
neměnné,
bude
rozdíl
mezi
hlasy
hlavní
strany
jdoucími
republikánskému
kandidátovi
na
guvernéra
a
republikánským
zastoupením
v
dolní
komoře
přímo
úměrný
státní
daňové
sazbě.
Stručně
řečeno,
na
federální
i
na
státní
úrovni
lze
alespoň
část
zdánlivě
iracionálního
chování
voličů
ve
volebních
místnostech
vysvětlit
neobyčejně
racionálně.
Pan
Zupan
učí
na
obchodní
fakultě
Univerzity
státu
Jižní
Kalifornie.