CHVÍLI
JI
ZAŽÍVÁTE,
pak
zase
odejde.
Řeč
je
o
recesi.
Trhané
kroky
ekonomiky
nechávají
investory
na
pochybách,
jestli
ekonomika
zpomaluje
nebo
zrychluje.
Vládní
statistiky
jsou
revidovány
tak
často,
že
připomínají
otáčející
se
korouhvičku.
V
posledních
sedmi
letech
investoři
měli
vítr
v
zádech
v
podobě
celkově
rostoucí
ekonomiky.
Někteří
možná
zapomněli
-
a
někteří
mladší
možná
nikdy
nezažili
-
jaké
to
je,
investovat
během
recese.
Když
prodělat
peníze
je
stále
snazší
a
vydělat
peníze
je
stále
těžší,
jsou
zapotřebí
jiné
taktiky.
Pro
ty
investory,
kteří
se
domnívají
-
nebo
obávají
-,
že
rok
1990
bude
rokem
recese,
se
mnozí
ekonomové
a
finanční
manažeři
shodují
na
krocích,
které
lze
podniknout,
aby
se
snížila
rizika
v
rámci
portfolia.
Stručně
řečeno,
profesionálové
radí
investorům,
kteří
očekávají
zpomalení,
aby
drželi
méně
akcií
než
obvykle
a
preferovali
akcie
velkých
společností
z
"defenzivních"
odvětví.
Předepisuje
se
velká
dávka
hotovosti
spolu
s
větším
než
obvyklým
podílem
obligací
-
nejlépe
vládních
obligací.
Je
lákavé
myslet
si,
že
se
tyto
ochranné
kroky
dají
odsouvat
až
do
chvíle,
kdy
bude
recese
evidentně
za
dveřmi.
To
však
nemusí
být
možné,
protože
recese
investory
často
zaskočí.
"Vždycky
se
zdá,
že
přichází
o
trochu
později,
než
očekáváte.
Když
udeří,
udeří
rychle,"
říká
David
A.
Wyss,
hlavní
finanční
ekonom
u
divize
Data
Resources
společnosti
McGraw-Hill
Inc.
Přestože
Wyss
osobně
recesi
brzy
neočekává,
radí
lidem,
kteří
ji
očekávají,
že
"nejlepší
věcí,
kterou
můžou
mít,
jsou
dlouhodobé,
tedy
20leté
až
30leté
dlouhodobé
státní
obligace".
Wyss
říká,
že
důvod
je
prostý:
"Během
recese
úrokové
míry
téměř
vždy
klesnou."
Klesající
úrokové
míry
vyženou
nahoru
ceny
dříve
vydaných
obligací
stejně
spolehlivě
jako
zhoupnutí
houpačky.
Mají
větší
hodnotu,
protože
přinášejí
vyšší
úrok
než
nově
vydané
obligace.
Tento
efekt
platí
pro
krátkodobé
i
dlouhodobé
obligace.
Jenže
krátkodobé
obligace
nemohou
stoupnout
příliš,
protože
každý
ví,
že
budou
celkem
brzy
splaceny
za
předem
stanovenou
cenu.
Ceny
dlouhodobých
obligací,
kterým
do
splatnosti
scházejí
dlouhá
léta,
se
houpají
více.
Nestačí
však
jakékoli
obligace.
Podnikové
obligace
"při
recesi
obvykle
nejsou
dobrou
volbou",
říká
Wyss.
Když
přicházejí
horší
časy,
investoři
si
dělají
starosti,
zda
společnosti
budou
mít
dost
peněz,
aby
své
dluhy
platily.
To
cenám
podnikových
obligací
škodí.
Upozorňuje
na
to,
že
také
"většina
podnikových
obligací
je
vypověditelná".
To
znamená,
že
podnik
poté,
co
uplynula
stanovená
doba,
může
své
obligace
odkoupit
zpět
tím,
že
zaplatí
investorům
nominální
hodnotu
(plus
v
některých
případech
bonus).
Když
klesnou
úrokové
míry,
je
pro
společnosti
rozumné
udělat
právě
toto,
protože
pak
ušetří
na
úrokových
nákladech.
Investorům
pak
ale
zůstanou
peníze,
které
je
třeba
znovu
investovat
v
době,
kdy
jsou
úrokové
míry
minimální.
Jestliže
podnikové
obligace
jsou
v
recesi
špatné,
pak
rizikové
obligace
budou
pravděpodobně
ze
všeho
nejhorší.
Když
je
na
obzoru
recese,
je
"absolutní
nutností"
zbavit
se
rizikových
obligací,
říká
Avner
Arbel,
profesor
financí
na
Cornellově
univerzitě.
"Takové
obligace
jsou
při
poklesu
velmi
citlivé
a
to
by
mohla
být
katastrofa."
Obecní
dluhopisy
jsou
během
recese
obvykle
o
trochu
bezpečnější
než
podnikové
obligace,
ale
ne
tak
bezpečné
jako
obligace
vydané
federální
vládou.
Během
ekonomické
krize
často
poklesnou
lokální
daňové
výnosy,
což
vede
k
růstu
rizik
spojených
přinejmenším
s
některými
obecními
dluhopisy.
A
stejně
jako
podnikové
obligace
jsou
vypověditelné
i
mnohé
obecní
dluhopisy.
Malá
část
odborníků
však
jde
proti
většinovému
názoru
a
nemyslí
si,
že
obligace
investorům
pomohou,
i
když
bude
recese
za
dveřmi.
Jedním
z
nich
je
Jefrey
L.
Beach,
ředitel
výzkumu
u
společnosti
Underwood
Neuhaus
&
Co.,
makléřské
firmy
z
Houstonu,
který
si
myslí,
že
"recese
buď
je
nebo
brzy
nastane".
Navíc
si
myslí,
že
toto
by
mohla
být
ošklivější
recese
než
obvykle:
"Až
pokles
přijde,
bude
velmi
těžké
jej
zvrátit."
Doporučuje,
že
by
investoři
"měli
být
opatrní",
držet
méně
akcií
než
obvykle
a
také
se
vyhýbat
obligacím.
Vidí
"v
ekonomice
minimální
míru
inflace
5
až
6
%",
a
tak
pochybuje,
že
úrokové
míry
v
brzké
době
výrazně
klesnou.
Beach
říká,
že
místo
toho
by
investoři
"asi
měli
držet
velmi
vysoké
množství
hotovosti",
čímž
má
na
mysli
takzvané
peněžní
ekvivalenty,
jako
jsou
například
fondy
peněžního
trhu
a
krátkodobé
státní
obligace.
Greg
Confair,
prezident
společnosti
Sigma
Financial
Inc.
z
Allentownu
v
Pennsylvánii
také
doporučuje,
aby
se
investoři
zaměřili
převážně
na
hotovost.
Není
si
jist,
že
přichází
recese,
ale
říká,
že
druhá
pravděpodobná
alternativa
-
znovu
zažehnutá
inflace
-
je
stejně
špatná.
"V
takto
pozdní
fázi
expanze"
má
ekonomika
tendenci
stočit
se
buď
k
ničivé
inflaci,
nebo
do
recese,
tvrdí
Confair.
Říká,
že
plán
Rady
federálního
rezervního
systému
na
"měkké
přistání",
vyžaduje,
aby
Rada
federálního
rezervního
systému
manévrovala
ve
"stále
se
zužujícím
koridoru".
Měkké
přistání
není
něco,
čeho
by
se
dalo
dosáhnout
jednou
provždy,
dodává
Confair.
Musí
se
budovat
pořád
dokola,
měsíc
co
měsíc.
Domnívá
se,
že
úkol,
před
kterým
stojí
předseda
Rady
federálního
rezervního
systému
Alan
Greenspan,
je
tak
složitý,
že
připomíná
"žonglování
s
oboustrannou
sekerou
a
kotoučovou
pilou".
A
v
jistém
smyslu
je
to
úkol
podobný
tomu,
před
kterým
stojí
jednotlivci
při
rozhodování,
co
udělat
s
akciemi
-
základem
portfolií
většiny
seriózních
investorů.
Vyvstává
otázka,
zda
se
snažit
trh
"načasovat".
Pro
lidi,
kteří
dokáží
přečkat
výkyvy
trhu
v
dobrých
i
zlých
dobách,
jsou
akcie
vděčnou
dlouhodobou
investicí.
Většina
studií
ukazuje,
že
investoři,
kteří
koupili
a
drželi
akcie,
z
historického
hlediska
získali
roční
výnos
z
akcií
9
až
10
%
včetně
dividend
i
zhodnocení.
To
je
výrazně
více,
než
vynesly
obligace
nebo
bankovní
certifikáty.
Protože
nikdo
neví
jistě,
kdy
recese
přijde,
někteří
analytici
se
navíc
domnívají,
že
by
si
investoři
neměli
s
načasováním
dělat
příliš
starostí.
"Snažit
se
načasovat
ekonomiku
je
chyba,"
říká
David
Katz,
investiční
ředitel
společnosti
Value
Matrix
Management
Inc.
z
New
Yorku.
Katz
poznamenává,
že
někteří
ekonomové
předpovídají
recesi
už
nejméně
dva
roky.
Investoři,
kteří
poslechli
a
odvrátili
se
od
akcií,
"si
jen
uškodili",
říká.
Katz
dodává,
že
ti,
kdo
se
vrhají
na
akciový
trh
a
zase
z
něj
odcházejí,
se
k
tomu,
aby
předstihli
strategii
stylu
koupit
a
držet,
musí
správně
rozhodovat
asi
po
70
%
času.
Časté
obchodování
žene
vzhůru
náklady
na
provize.
A
investor,
který
často
vstupuje
na
trh
a
opouští
jej,
by
mohl
propást
ona
náhlá
prudká
zvýšení,
která
z
dlouhodobého
hlediska
vytváří
značnou
část
zisků
akciového
trhu.
I
přesto
málokterý
investor
dokáže
v
klidu
sedět,
když
je
přesvědčen,
že
se
blíží
recese.
Během
všech
pěti
recesí
od
roku
1960
akcie
koneckonců
klesly.
Podle
Neda
Davise,
prezidenta
společnosti
Ned
Davis
Research
Inc.
z
Nokomisu
na
Floridě
byl
průměrný
pokles
Dow-Jonesova
indexu
akcií
průmyslových
společností
kolem
21
%
a
pád
začal
v
průměru
o
šest
měsíců
dříve,
než
oficiálně
začala
recese.
Než
se
recese
stane
"oficiální"
(hrubý
národní
produkt
poklesne
ve
dvou
po
sobě
jdoucích
čtvrtletích),
značná
část
škod
na
akciích
už
je
napáchána
-
a
v
typickém
případě
je
recese
už
za
polovinou.
Zhruba
šest
měsíců
před
tím,
než
recese
skončí,
začnou
akcie
obvykle
opět
stoupat,
protože
investoři
očekávají
oživení.
Průměrná
recese
trvá
přibližně
rok.
Recese
se
ale
bohužel
značně
liší
délkou,
takže
se
průměr
nedá
spolehlivě
použít
jako
návod
pro
investory
k
načasování
prodejů
či
nákupů
akcií.
Ale
ať
už
zní
jejich
rada
ohledně
načasování
jakkoli,
žádný
z
těchto
odborníků
nedoporučuje
se
během
recese
akcií
zcela
zbavit.
Pro
tu
část
investorova
portfolia,
která
zůstane
v
akciích,
mají
profesionálové
mnoho
návrhů.
Katz
se
přimlouvá
za
emise
s
nízkým
poměrem
cena-zisk
-
to
znamená
nízké
ceny
v
poměru
k
výnosu
společnosti
na
akcii.
Říká,
že
akcie
"s
nízkým
poměrem
cena-zisk"
si
vedou
"v
recesi
nebo
na
klesajícím
trhu"
výrazně
lépe
než
ostatní.
Říká,
že
v
příznivých
dobách
mírně
zaostávají,
ale
celkově
nabízejí
vynikající
výnosy.
Prof.
Arbel
nabádá
investory,
aby
se
zbavili
akcií
malých
společností.
Říká,
že
v
recesi
akcie
malých
společností
obvykle
klesnou
více
než
akcie
velkých
společností.
A
tvrdí,
že
v
každém
případě
jsou
akcie
malých
společností
"předražené
téměř
stejně,
jako
byly
30.
září
1987,
těsně
před
krachem".
Arbel
například
říká,
že
akcie
malých
společností
se
prodávají
za
přibližně
19
násobek
hotovostního
toku.
(Hotovostní
tok,
což
je
v
zásadě
zisk
plus
odpisy,
je
jedním
z
běžných
měřítek
finančního
zdraví
společnosti.)
Arbel
prohlašuje,
že
tento
poměr
je
nebezpečně
blízko
poměru
19,7,
který
panoval
před
krachem
akciového
trhu
v
roce
1987.
A
je
výrazně
vyšší
než
poměr,
za
který
se
prodávají
větší
společnosti
(7,5
násobek
hotovostního
toku).
Dalším
důležitým
trikem
při
zajišťování
odolnosti
portfolia
proti
recesi
je
zvolit
akcie
v
"defenzivních"
odvětvích.
Klasickými
příklady
jsou
potraviny,
tabák,
léky
a
veřejné
služby.
Ať
je
recese
nebo
ne,
lidé
pořád
jedí,
kouří
a
když
jsou
nemocní,
berou
léky.
George
Putnam
III.,
redaktor
zpravodaje
Turnaround
Letter
z
Bostonu,
dává
investorům,
kteří
se
mají
před
recesí
na
pozoru,
ještě
jednu
radu.
"Nechte
si
nějaké
peníze
stranou
a
využijte
je,
až
přijde
příležitost,"
říká.
"Pokud
recese
udeří,
naskytne
se
několik
výborných
investičních
příležitosti,
zrovna
když
to
bude
vypadat
nejčerněji."
Pan
Dorfman
se
v
newyorské
redakci
listu
Wall
Street
Journal
zabývá
problematikou
investování.
Některé
skupiny
odvětví
trvale
vzdorují
bouřím
lépe
než
ostatní.
Následující
údaje
uvádějí,
kolikrát
během
prvních
šesti
měsíců
posledních
sedmi
recesí
tato
odvětví
překonala
index
Standard
&
Poor's
500.