Když
se
Anne
Volokhová
a
její
rodina
před
14
lety
přistěhovali
do
USA,
začínali
svůj
život
v
Los
Angeles
s
pouhými
400
dolary.
Ze
Sovětského
svazu
vlastně
odjížděli
se
480
dolary,
ale
během
zastávky
v
Itálii
utratila
paní
Volokhová
80
dolarů
za
černé
sametové
šaty.
Není
divu,
že
si
rychle
přivykla
americkým
způsobům.
Tři
měsíce
poté,
co
přijela
do
Los
Angeles,
utratila
120
dolarů,
které
neměla,
za
klobouk.
("Byl
to
turban,"
upřesňuje,
"ačkoli
před
14
lety
nebyl
v
módě.
Ale
mně
se
turbany
moc
líbily.")
Od
té
doby
zbohatla.
Její
manžel
a
starší
syn
-
počítačový
génius,
o
kterém
psal
Wall
Street
Journal
v
roce
1981,
když
mu
bylo
13
-
provozují
softwarovou
firmu,
která
letos
očekává
obrat
ve
výši
10
milionů
dolarů.
Nedávno
se
stala
vydavatelkou
Movieline,
čtyři
roky
starého
losangeleského
časopisu,
který
minulý
měsíc
zahájil
celonárodní
distribuci
se
základním
nákladem
100 000
výtisků.
Tento
luxusní
magazín,
který
distribuuje
pobočka
Eastern
News
společnosti
Hearst
Corp.,
je
směsicí
provokativních
drbů
časopisu
Vanity
Fair
a
seriózního
ponoru
do
detailů
za
scénou
časopisu
Premiere
se
zvláštním
důrazem
na
Tinseltown
jako
na
toho,
kdo
určuje
módní
trendy.
Prodává
se
v
knihkupectvích,
ve
stáncích
a
v
některých
video
prodejnách.
Ačkoli
je
paní
Volokhová
malá
žena,
je
to
silná
osobnost
s
hereckým
talentem,
který
tak,
jak
jej
provozuje
v
Hollywoodu,
vypadá
jako
na
míru
ušitý
pro
kapitalismus.
Její
život
se
od
doby,
kdy
žila
v
Kyjevě
se
svými
rodiči,
manželem
a
dvěma
syny
v
bytě
2+1
v
něčem,
co
nazývá
"tichou
vnitřní
imigrací",
a
kdy
snila
o
útěku,
podstatně
změnil.
Nyní
například
vlastní
48
klobouků.
Ale
pamatuje
i
hubené
roky
a
s
chutí
vzpomíná,
jak
nosila
svou
první
velkou
americkou
koupi
-
onen
turban
-
o
10
let
později
a
jak
se
jí
jeden
majitel
butiku
v
Los
Angeles
ptal,
zda
to
není
Chanel.
Se
zjevným
uspokojením
říká,
že
mu
odpověděla:
"Ne,
miláčku,
vzhled
klobouku
od
Chanela
mu
dávám
já."
Na
každé
krabici
s
klobouky
má
pro
přehlednost
připíchnut
polaroidový
snímek
klobouku,
který
je
uvnitř.
Jsou
klobouky
jen
součástí
její
nové
losangelské
osobnosti,
stejně
jako
ultratenké
cigarety
Capri,
které
v
hojné
míře
kouří,
a
večírky
pořádané
pro
500
lidí,
ony
čechovovské
oslavy,
na
které
zve
hosty
do
svého
víkendového
domu
v
Santě
Barbaře?
"Ne,
miláčku,"
řekla
nedávno
během
své
cesty
na
východ
za
účelem
propagace
celonárodní
expanze
časopisu
Movieline
svou
plynnou,
jemně
afektovanou
angličtinou.
"S
tím
se
musíte
narodit.
V
Rusku
jsem
klobouky
nosívala,
ale
musela
jsem
si
je
i
šaty
sama
šít.
Co
se
týče
klobouků,
nesehnala
jsem
tam,
co
jsem
chtěla."
Nyní
má
48letá
paní
Volokhová
jasnou
představu
o
tom,
co
chce.
V
časopise
Movieline
chce
mít
"specifické
členění
odstavců,
specifický
tón,
specifický
přístup
-
jasný,
zřetelný
a
lehce
ironický".
V
restauracích
(v
tomto
případě
v
Ruském
samovaru,
což
je
newyorská
restaurace
provozovaná
sovětskými
emigranty
pro
sovětské
emigranty)
se
jí
nelíbila
švitořivá
lidová
hudba,
rozléhající
se
místností.
"Vy
tady
si
myslíte,
že
tohle
je
ruská
hudba,"
řekla
s
pohrdáním
a
zavolala
na
servírku:
"Mohla
byste
to
vypnout?"
Když
hudba
ustala,
paní
Volokhová
hovořila
s
nespoutanou
výmluvností
o
mnoha
rysech,
s
nimiž
se
podle
svého
přesvědčení
narodila:
o
znalosti
dobrého
jídla,
byznysu,
ruské
kultury,
lidské
povahy
a
večírků.
"Večírky
jsou
spíše
stavem
mysli,"
řekla
a
odmlčela
se
pouze
proto,
aby
ochutnala
a
posoudila
gruzínský
šašlik
("trochu
více
propečený,
ale
velmi
dobrý").
"Pokud
jste
se
narodili
s
talentem
pro
pořádání
večírků,
pořádáte
večírky.
Dokonce
i
v
Rusku
se
nám
dařilo
pořádat
večírky.
V
Los
Angeles
jsme
pořádali
večírky
i
v
hubených
letech."
Pro
paní
Volokhovou
jako
vydavatelku
časopisu
věnovaného
filmům
jako
návodům
na
módu
a
další
fantazie
je
pořádání
večírků
důležitou
součástí
byznysu.
Pořádá
extravagantní
společenské
večírky
pro
davy
lidí,
raději
má
ale
intimnější
setkání.
"Na
amerických
koktejlových
večírcích
se
vám
každý
pořád
dívá
přes
rameno,
aby
viděl,
s
kým
může
mluvit
potom.
Spíš
mám
ráda
čaje,
protože
se
podávají
na
konci
dne."
V
17
hodin
podává
ruský
čaj.
"Mělo
by
to
být
později,
ale
já
jsem
to
jednoduše
posunula.
V
Los
Angeles
je
důležité
odchytit
lidi
hned
po
práci."
Zve
také
často
ředitele,
producenty,
herce,
spisovatele
a
další
lidi
ze
showbyznysu
na
"kávu
a
přehrávání
klipů
do
paláce
radosti".
Hosté
si
s
sebou
přinášejí
na
páskách
filmy
a
na
plátno,
které
se
rozvine
od
stropu
secesní
knihovny
Volokhových
("palác
radosti"),
a
promítají
své
oblíbené
tří-
až
pětiminutové
klipy.
Jedí
"hříšné
a
smyslné
věci"
a
vysvětlují
klipy.
"Pomáhá
to
odhalit
duši,"
řekla
paní
Volokhová.
S
nápadem
na
časopis
Movieline
vlastně
přišel
starý
přítel
Volokhových
Boris
Krutchensky
(který
zastává
pozici
spoluvydavatele)
a
Laurie
Halpern
Smithová,
která
je
nyní
spoluredaktorkou
časopisu.
Krutchensky
oslovil
paní
Volokhovou
před
pěti
lety,
zda
by
vydávání
časopisu,
který
začal
jako
průvodce,
nepodpořila.
Zajímalo
ji
to,
jen
pokud
by
mohla
časopis
vést
také
po
redakční
stránce.
"Anne
nevěří
v
umírněnost,"
řekla
paní
Smithová.
"Chce,
aby
bylo
všechno
vzrušující.
A
má
nevyčerpatelnou
energii.
Vymyslí
si
něco,
co
redaktoři
považují
za
nemožné,
a
pak
nás
přinutí
to
udělat."
Paní
Volokhová
však
nebyla
jen
bohatou
dámou,
která
potřebovala
nějaký
koníček.
Doma
v
Sovětském
svazu
byla
uznávanou
novinářkou,
která
psala
týdenní
sloupek
o
národní
kuchyni
pro
nedělní
vydání
Izvestijí.
Tyto
sloupky
-
živé
diskuse
o
kulturních
a
literárních
ohlasech
jídla
stejně
jako
praktické
rady,
jak
dát
chuť
příšerným
pokrmům
v
sovětském
stylu
-
se
staly
základem
pro
její
poučnou
a
zábavnou
kuchařku
"Umění
ruské
kuchyně",
kterou
v
roce
1983
vydala
společnost
Macmillan
Publishing.
"Nevěřím
lidem,
kteří
nejí,"
řekla
paní
Volokhová,
ačkoli
sama
před
několika
lety
přestala
obědvat,
aby
shodila
25
liber.
"Podívejte
se
na
Dostojevského
a
Kafku.
Nikdo
v
jejich
knihách
nikdy
nejí
a
podívejte
se
na
ně...
Zato
Tolstého,
Puškinovy
a
Gogolovy
postavy
jedí."
Ve
své
kuchařce,
kterou
vydává
Macmillan
tento
měsíc
v
měkkých
deskách
(s
upraveným
receptem
na
bliny
tak,
aby
se
daly
připravit),
uvádí
každou
kapitolu
příslušnými
citáty
z
ruské
literatury:
Puškinův
o
blinách,
Gončarovův
o
pirozích.
Pro
život
nabízí
praktickou
dietní
radu:
"Rozdělte
svá
jídla
na
důležitá
a
nedůležitá.
Ve
výborné
restauraci
se
neomezujte.
Na
ostatních
jídlech
nezáleží."
Ačkoli
je
zábavná
a
ačkoli
se
vám
může
zdát
lehkovážná,
je
to
seriózní
osoba
s
některými
nelehkými
vzpomínkami.
Byla
dítětem
z
relativně
privilegovaných
poměrů.
Její
matka
byla
překladatelka
a
její
otec
"věčným
náměstkem
ředitele".
"Emigrovala
jsem,
abych
mohla
nosit
lepší
klobouky
a
pořádat
lepší
večírky,"
řekla
chichotavě.
"Ale
neměli
bychom
zapomínat
na
politické
důvody,
které
byly
hlavní.
Snažíte
se
zachovat
si
v
těžkých
podmínkách
důstojnost.
Nikdo
si
nedokáže
představit,
jaký
máte
život,
když
žijete
dvojím
nebo
trojím
životem."
V
roce
1973,
poté,
co
se
narodilo
jejich
druhé
dítě,
bylo
paní
Volokhové
a
jejímu
muži
Vladimírovi,
počítačovému
vědci,
jasné,
že
chtějí
ze
SSSR
odejít.
Paní
Volokhová
odešla
ze
zaměstnání,
aby
nebyla
lidem
na
očích.
Čekání
bylo
strašné.
Než
dostali
rodiče
paní
Volokhové
vízum,
požadovala
vláda
po
její
matce,
aby
získala
povolení
od
svého
prvního
manžela,
se
kterým
se
rozvedla
před
38
lety.
Pan
Volokh
byl
propuštěn
ze
zaměstnání
a
musel
vydržet
hodiny
organizovaných
slovních
útoků
od
svých
spolupracovníků,
nařčení
ze
sabotáže
a
z
kontrarevolučních
aktivit.
Volokhovi
měli
strach,
že
skončí
stejně
jako
jejich
přítel,
který
požádal
o
vízum
a
čekal
na
něj
10
let,
přičemž
byl
degradován
ze
své
profese
teoretického
matematika
na
zaměstnance
expedičního
oddělení.
Neskončili.
Jejich
vízum
přišlo
relativně
brzy
na
řadu
a
oni
se
vystěhovali
do
Los
Angeles.
Pan
Volokh
našel
brzy
práci
ve
svém
oboru,
ale
paní
Volokhová
odmítla
dostupné
zaměstnání,
pro
ni
jako
stvořené
-
být
překladatelkou
pro
Rusa,
který
hovoří
plynně
anglicky.
"To
je
stálé
ohlížení
se
zpět,"
řekla.
"Chtěla
jsem
podnikat."
Na
cestě
k
tomuto
cíli
dostala
svou
první
americkou
výplatu
za
korekturu
knihy
polské
poezie,
navštěvovala
školu
pro
sekretářky,
a
pak
pracovala
v
organizaci
pro
obstarávání
finančních
prostředků.
Brzy
tuto
agenturu
řídila.
Když
manžel
a
syn
založili
počítačovou
firmu
Vesoft,
pracovala
v
ní
jako
obchodní
manažerka,
knihovnice
a
vydavatelka.
Časopis
Movieline
nyní
sídlí
ve
stejné
budově
jako
Vesoft.
"Všechno
v
životě
dopadne
neočekávaně,"
řekla
paní
Volokhová.
"Nikdy
nevíte,
jestli
se
máte
stát
obětním
beránkem,
nebo
dítětem
štěstěny.
My
jsme
měli
štěstí.