wsj0772.cz

Velmi mě zaujalo, jak přesně vystihuje situaci váš článek "Venkovské podnikání: dřina nemalá" z 12. září. Řadu let jsme žili na venkově, teď bydlíme v okresu St. Louis ve státě Missouri. Dnes ráno, když jsem dojel svých 13 mílí k sobě do právnické kanceláře a protrpěl klasickou ranní dopravní špičku, kterou absolvuji dvakrát denně, napadlo mě, jaké štěstí jsme měli, když jsme se rozhodli stát se obyvateli jedné rostoucí oblasti s tolika příležitostmi a s tak pestrým děním. Přítomnost tolika lidí, aut a konkurujících si podniků je důkaz zdravé ekonomiky v místě, kde lidé chtějí žít. V myšlenkách jsem se vrátil do doby, kdy jsme žili v malé, řídce obydlené komunitě. Vzpomněl jsem si, jak je pro někoho zvenku těžké, aby ho přijali zavedení, zabydlení obyvatelé a jaké léčky čekají na člověka s nekonvenčními názory ve společnostech, které jsou odedávna zvyklé na neměnné, "bezpečné" způsoby myšlení a jednání. Vzpomínám si, jak mě ve 44 letech vyhodili, přestože jsem měl doma pět dětí, když moje názory a jednání připadaly bázlivému maloměstskému zaměstnavateli příliš revoluční. Jak těžké je pro přemýšlejícího člověka žít ve společnosti, která má kořeny v minulosti. Teď si užívám svobody, kultury, aktivity a rozličnosti této velké metropolitní oblasti s jejími dopravními zácpami a věčnými výstavbami silnic. Když mi však před dvěma roky zemřelo nejmladší dítě, pohřbil jsem ho na hřbitově u kostela v malém městečku v Missouri. Takže celkem vzato dokonce i ten nejpřísnější kritik exkluzivity venkova v sobě uchovává neutuchající touhu po oněch skrovných venkovských hodnotách, které i podle něj existují uprostřed polí, lesů a venkovských cestiček. Ronald Edwin Parsons z Ballwinu ve státě Missouri.