wsj0758.cz

Albert Engelken a Robert Thomson se nikdy nesetkali, ačkoliv jejich životy byly celých 38 let propleteny způsobem pro sportovní svět typickým. Pan Engelken, v současnosti vedoucí pracovník dopravní společnosti ve Washingtonu, D. C., a pan Thomson, prodejce papírnického zboží ve městě Montvale v New Jersey, spolu nikdy ani nemluvili. Nedávno se však velmi sblížili. Pan Engelken, vášnivý fanoušek baseballu, pozorně sleduje sportovní stránky, aby si zaznamenal výkony "svých oblíbených i méně oblíbených týmů a hráčů". Říká, že vždy běduje nad "změtí" sportovních příběhů o drogách, alkoholu, hazardu a nářcích některých hráčů "o ubohých milionech, které mu nabízejí za to, že hraje". Jeho ranní noviny, deník Washington Post, dokonce obsahují sportovní sloupek nazvaný "Právo", který líčí poslední zatčení a odsouzení hráčů a manažerů klubů. Podobně jako z mnoha sportovních nadšenců se i z pana Engelkena stal cynik. Jeho příběh je ale příběhem o hrdinovi v době sportovních antihrdinů, a o tom, co Babe Ruth, jak nám pan Engelken připomíná, jednou nazval "jedinou skutečnou hrou na světě". Pro pana Engelkena je to také příběh "o lásce, protože má to štěstí mít ženu, která si stále myslí, že její lehce výstřední manžel si k 50. narozeninám zaslouží dokonalý dárek". Abychom pochopili, co tím pan Engelken myslí, musíme se vrátit zpět do slunečného říjnového odpoledne roku 1951 na stadion Polo Grounds v New Yorku, kde se odehrál údajně nejdramatičtější okamžik v baseballové historii. Probíhala devátá směna třetí ze tří her zápasu play-off mezi týmy Brooklyn Dodgers a New York Giants (předchůdce klubu San Francisco Giants, který má hrát dnes večer ve Světové sérii). Fanoušci baseballu v celém New Yorku se se svými týmy potili celé léto a nyní došlo k následujícímu: K bitvě mezi těmito dvěma o vlajku Národní ligy - až do poslední směny v poslední hře, o nic kratší dobu. Na tribunách se mačkalo na 34 320 fanoušků, kteří křičeli z plných plic. Pan Engelken dělal to samé za řekou Hudson v New Jersey, kde s nosem přilepeným na výloze banky Passaic-Clifton National Bank sledoval souboj na soustavě televizí, kterou banka pro tuto příležitost připravila. Série play-off tohoto 12letého fandu klubu Giants strhla. "Tým Giants odpaloval první, úvod vyhráli 3:1 díky dvoubodovému homerunu po nadhozu praváka týmu Dodgers Ralpha Brancy," vybavuje si ještě dnes přesně pan Engelken. "Ve druhé hře se tým Giants dostal do problémů, 100, a když si v deváté směně třetí a rozhodující hry sáhl až na dno, prohrával 4:1. Tým Giants získal bod a měl běžce na druhé (Withey Lochman) a třetí (Clint Hartung) metě, když nastoupil na pálku Bobby Thomson." A zbytek, jak se říká, už znáte. Na pálku vkročil Thomson, vysoký pravoruký pálkař narozený ve Skotsku. "Thomson netrefil," vypráví pan Engelken. Napětí narůstalo, jak Ralph Branca, znovu na pozici nadhazovače, upřeným pohledem klamal pálkaře. Napřáhl a vypustil rychlý míč. Nadhoz svištěl k Bobbymu Thomsonovi vysoko a na tělo a potom byl s třeskem pálky raketově odpálen na tribuny spodního levého pole. "Fanoušci týmu Giants se dostali do euforie," říká pan Engelken. A Bobby Thomson se stal legendou. Ukazuje se, že je to ten samý Bobby Thomson, který dnes prodává v papírnictví. Neexistuje snad žádný starší baseballový fanda, který by si jasně nepamatoval tento homerun Bobbyho Thomsona, a který nemůže říct, kde byl, když poslouchal rozhlasové vysílání známého Russe Hodgese - právě to, které končilo tím, že Hodges stále dokola křičel: "Giants mají vlajku, Giants mají vlajku!" Pan Engelken a pan Thomson se následující léta ubírali různými směry a stadion Polo Grounds pod lesíkem Coogan's Bluff na horním Manhattanu byl nahrazen projektem obytných domů. Pan Thomson hrál do roku 1960 ve vnějším poli a na třetí metě a před tím, než ukončil kariéru a začal s obchodem s papírnickým zbožím, dosáhl za celý život odpalovacího průměru 0,270 a zaznamenal 264 homerunů. Pan Engelken se přestěhoval na jih do Washingtonu, ale trvalé vzpomínky na homerun z roku 1951 si vzal si s sebou. Když si pan Engelken - přeborník na poli romanitky - bral v roce 1966 svoji ženu Betsy, složil jí ve svatební den dokonalý kompliment: "Vypadáš lépe než homerun Bobbyho Thomsona." První pes manželů, Homer, byl po této Velké události pojmenován, i když neznalí přátelé si mysleli, že je jmenovcem onoho básníka. A když měla sestra pana Engelkena Martha, která se narodila dva dny před homerunem, 25. narozeniny, pan Engelken napsal svému sportovnímu hrdinovi, aby ho o té shodě okolností informoval. Thomson poslal Martě pohlednici: "Nezdá se to jako 25 let od doby, co jsem odpálil ten homerun na oslavu Tvých narozenin," stálo tam. Martha byla potěšena, ale zdaleka ne tak jako pan Engelken. Na rodinné poznávací značce je nápis "ENG 23", první tři písmena z příjmení rodiny a - žádné překvapení - číslo dresu Bobbyho Thomsona. A ke 40. narozeninám koupila manželka panu Engelkenovi knihu, kde je onen velký homerun podrobně popisován, a poslala ji panu Thomsonovi podepsat. "Co by mohlo být lepší?" ptá se pan Engelken. Betsy Engelkenová si kladla stejnou otázku již dříve v tomto roce, kdy měl její manžel slavit padesátku. Dostala nápad. Na 50. narozeniny jejího muže (po 23 letech šťastného manželství, to je třeba připomenout) vyrazili Betsy, Al a jejich syn vysokoškolák do New Yorku na návštěvu univerzity Fordham. Paní Engelkenová naplánovala zastávku na mýtné dálnici Turnpike v New Jersey, aby, jak řekla manželovi, vyzvedla nějaké dokumenty pro souseda. Dokumenty měly být předány v řadě telefonních budek těsně vedle výjezdu 10. "Znělo to jako něco z Iana Fleminga," vzpomíná pan Engelken. Na určeném výjezdu rodina zastavila u krajnice a paní Engelkenová odešla převzít dokumenty. Pan Engelken vypnul motor a stáhl okénko. Za několik minut byla zpět a vedla s sebou vysokého prošedivělého muže. Naklonila se k okénku a oslovila manžela svoji oblíbenou přezdívkou: "Bertie," řekla, "všechno nejlepší k 50. narozeninám. To je Bobby Thomson." "A byl tam," vzpomíná pan Engelken. "Hrdina mého mládí, člověk, kterého jsem si v životě přál potkat nejvíc. Nechte si své Thomase Jeffersony, svaté Augustiny nebo Michelangely, já bych bez váhání bral svého baseballového Létajícího Skota." Probrali ten homerun. "Myslel jsem, že to šlo na horní tribunu," řekl nyní 66letý Bobby Thomson. Probrali následky. "Nikdy jsem si nemyslel, že to nabude takového významu," poznamenal Bobby. Pan Engelken, jak říká jeho žena, "byl tím vším ohromen. Stálo to za to, jen pro ten pohled do Albertovy tváře". Ti dva strávili u výjezdu 10 celou hodinu, stále znovu omílali tu událost, "a tak se plnil sen mladého chlapce, kterému je nyní 50", říká pan Engelken. Jeho hrdina podepsal fotografie homerunu a diplomaticky nazval Ralpha Brancu "výborným nadhazovačem". A když se pan Engelken zeptal, proč se uvolnil z práce kvůli někomu, koho ani nezná, Bobby Thomson odpověděl: "Víte, Alberte, když máte v životě možnost učinit někoho šťastným, pak máte povinnost to udělat." Pan Thomson, který je ženatý a má tři dospělé děti, během rozhovoru řekl, že v současnosti má kromě občasných utkání starých gard na baseball jen málo vazeb. Avšak jeho fanoušci jej, k jeho neustálému úžasu, nikdy nenechají zapomenout na ten věhlasný homerun. Jeho pošta pravidelně vzpomíná na "jeden počin", a v posledních letech jí přibývá. V odpovědi na dopisy pan Thomson zpravidla posílá podepsané fotografie se zdvořilou zprávou a schůzku si sjednává jen zřídka. Když mu ale napsala Betsy Engelkenová a řekla, že se může zastavit poblíž jeho domova v New Jersey, bylo to jiné. Říká, že si pomyslel: "To bych měl ale dobrý pocit, kdybych to udělal." Jakmile se Engelkenova rodina ze své cesty na sever vrátila, pan Engelken si to všechno zapsal, aby se ujistil, že neopomene žádný detail. "Na cestě domů," sdělují jeho zápisky, "jsem musel vynaložit značné úsilí, abych nechal auto směřovat na jih." Moje myšlenky se nacházely míle na sever na místě zvaném Coogan's Bluff, kde opravdový sportovní hrdina ovládl představivost dítěte, které nikdy zcela nedospělo a o to je bohatší. "Vzchopte se, sportovní fanoušci," napsal. "Opravdoví hrdinové existují. Nenajdete je ale ve sloupku `Právo'. I když kdo ví? Možná je potkáte v té řadě telefonních budek u výjezdu 10 na dálnici Turnpike v New Jersey.