Albert
Engelken
a
Robert
Thomson
se
nikdy
nesetkali,
ačkoliv
jejich
životy
byly
celých
38
let
propleteny
způsobem
pro
sportovní
svět
typickým.
Pan
Engelken,
v
současnosti
vedoucí
pracovník
dopravní
společnosti
ve
Washingtonu,
D.
C.,
a
pan
Thomson,
prodejce
papírnického
zboží
ve
městě
Montvale
v
New
Jersey,
spolu
nikdy
ani
nemluvili.
Nedávno
se
však
velmi
sblížili.
Pan
Engelken,
vášnivý
fanoušek
baseballu,
pozorně
sleduje
sportovní
stránky,
aby
si
zaznamenal
výkony
"svých
oblíbených
i
méně
oblíbených
týmů
a
hráčů".
Říká,
že
vždy
běduje
nad
"změtí"
sportovních
příběhů
o
drogách,
alkoholu,
hazardu
a
nářcích
některých
hráčů
"o
ubohých
milionech,
které
mu
nabízejí
za
to,
že
hraje".
Jeho
ranní
noviny,
deník
Washington
Post,
dokonce
obsahují
sportovní
sloupek
nazvaný
"Právo",
který
líčí
poslední
zatčení
a
odsouzení
hráčů
a
manažerů
klubů.
Podobně
jako
z
mnoha
sportovních
nadšenců
se
i
z
pana
Engelkena
stal
cynik.
Jeho
příběh
je
ale
příběhem
o
hrdinovi
v
době
sportovních
antihrdinů,
a
o
tom,
co
Babe
Ruth,
jak
nám
pan
Engelken
připomíná,
jednou
nazval
"jedinou
skutečnou
hrou
na
světě".
Pro
pana
Engelkena
je
to
také
příběh
"o
lásce,
protože
má
to
štěstí
mít
ženu,
která
si
stále
myslí,
že
její
lehce
výstřední
manžel
si
k
50.
narozeninám
zaslouží
dokonalý
dárek".
Abychom
pochopili,
co
tím
pan
Engelken
myslí,
musíme
se
vrátit
zpět
do
slunečného
říjnového
odpoledne
roku
1951
na
stadion
Polo
Grounds
v
New
Yorku,
kde
se
odehrál
údajně
nejdramatičtější
okamžik
v
baseballové
historii.
Probíhala
devátá
směna
třetí
ze
tří
her
zápasu
play-off
mezi
týmy
Brooklyn
Dodgers
a
New
York
Giants
(předchůdce
klubu
San
Francisco
Giants,
který
má
hrát
dnes
večer
ve
Světové
sérii).
Fanoušci
baseballu
v
celém
New
Yorku
se
se
svými
týmy
potili
celé
léto
a
nyní
došlo
k
následujícímu:
K
bitvě
mezi
těmito
dvěma
o
vlajku
Národní
ligy
-
až
do
poslední
směny
v
poslední
hře,
o
nic
kratší
dobu.
Na
tribunách
se
mačkalo
na
34 320
fanoušků,
kteří
křičeli
z
plných
plic.
Pan
Engelken
dělal
to
samé
za
řekou
Hudson
v
New
Jersey,
kde
s
nosem
přilepeným
na
výloze
banky
Passaic-Clifton
National
Bank
sledoval
souboj
na
soustavě
televizí,
kterou
banka
pro
tuto
příležitost
připravila.
Série
play-off
tohoto
12letého
fandu
klubu
Giants
strhla.
"Tým
Giants
odpaloval
první,
úvod
vyhráli
3:1
díky
dvoubodovému
homerunu
po
nadhozu
praváka
týmu
Dodgers
Ralpha
Brancy,"
vybavuje
si
ještě
dnes
přesně
pan
Engelken.
"Ve
druhé
hře
se
tým
Giants
dostal
do
problémů,
100,
a
když
si
v
deváté
směně
třetí
a
rozhodující
hry
sáhl
až
na
dno,
prohrával
4:1.
Tým
Giants
získal
bod
a
měl
běžce
na
druhé
(Withey
Lochman)
a
třetí
(Clint
Hartung)
metě,
když
nastoupil
na
pálku
Bobby
Thomson."
A
zbytek,
jak
se
říká,
už
znáte.
Na
pálku
vkročil
Thomson,
vysoký
pravoruký
pálkař
narozený
ve
Skotsku.
"Thomson
netrefil,"
vypráví
pan
Engelken.
Napětí
narůstalo,
jak
Ralph
Branca,
znovu
na
pozici
nadhazovače,
upřeným
pohledem
klamal
pálkaře.
Napřáhl
a
vypustil
rychlý
míč.
Nadhoz
svištěl
k
Bobbymu
Thomsonovi
vysoko
a
na
tělo
a
potom
byl
s
třeskem
pálky
raketově
odpálen
na
tribuny
spodního
levého
pole.
"Fanoušci
týmu
Giants
se
dostali
do
euforie,"
říká
pan
Engelken.
A
Bobby
Thomson
se
stal
legendou.
Ukazuje
se,
že
je
to
ten
samý
Bobby
Thomson,
který
dnes
prodává
v
papírnictví.
Neexistuje
snad
žádný
starší
baseballový
fanda,
který
by
si
jasně
nepamatoval
tento
homerun
Bobbyho
Thomsona,
a
který
nemůže
říct,
kde
byl,
když
poslouchal
rozhlasové
vysílání
známého
Russe
Hodgese
-
právě
to,
které
končilo
tím,
že
Hodges
stále
dokola
křičel:
"Giants
mají
vlajku,
Giants
mají
vlajku!"
Pan
Engelken
a
pan
Thomson
se
následující
léta
ubírali
různými
směry
a
stadion
Polo
Grounds
pod
lesíkem
Coogan's
Bluff
na
horním
Manhattanu
byl
nahrazen
projektem
obytných
domů.
Pan
Thomson
hrál
do
roku
1960
ve
vnějším
poli
a
na
třetí
metě
a
před
tím,
než
ukončil
kariéru
a
začal
s
obchodem
s
papírnickým
zbožím,
dosáhl
za
celý
život
odpalovacího
průměru
0,270
a
zaznamenal
264
homerunů.
Pan
Engelken
se
přestěhoval
na
jih
do
Washingtonu,
ale
trvalé
vzpomínky
na
homerun
z
roku
1951
si
vzal
si
s
sebou.
Když
si
pan
Engelken
-
přeborník
na
poli
romanitky
-
bral
v
roce
1966
svoji
ženu
Betsy,
složil
jí
ve
svatební
den
dokonalý
kompliment:
"Vypadáš
lépe
než
homerun
Bobbyho
Thomsona."
První
pes
manželů,
Homer,
byl
po
této
Velké
události
pojmenován,
i
když
neznalí
přátelé
si
mysleli,
že
je
jmenovcem
onoho
básníka.
A
když
měla
sestra
pana
Engelkena
Martha,
která
se
narodila
dva
dny
před
homerunem,
25.
narozeniny,
pan
Engelken
napsal
svému
sportovnímu
hrdinovi,
aby
ho
o
té
shodě
okolností
informoval.
Thomson
poslal
Martě
pohlednici:
"Nezdá
se
to
jako
25
let
od
doby,
co
jsem
odpálil
ten
homerun
na
oslavu
Tvých
narozenin,"
stálo
tam.
Martha
byla
potěšena,
ale
zdaleka
ne
tak
jako
pan
Engelken.
Na
rodinné
poznávací
značce
je
nápis
"ENG
23",
první
tři
písmena
z
příjmení
rodiny
a
-
žádné
překvapení
-
číslo
dresu
Bobbyho
Thomsona.
A
ke
40.
narozeninám
koupila
manželka
panu
Engelkenovi
knihu,
kde
je
onen
velký
homerun
podrobně
popisován,
a
poslala
ji
panu
Thomsonovi
podepsat.
"Co
by
mohlo
být
lepší?"
ptá
se
pan
Engelken.
Betsy
Engelkenová
si
kladla
stejnou
otázku
již
dříve
v
tomto
roce,
kdy
měl
její
manžel
slavit
padesátku.
Dostala
nápad.
Na
50.
narozeniny
jejího
muže
(po
23
letech
šťastného
manželství,
to
je
třeba
připomenout)
vyrazili
Betsy,
Al
a
jejich
syn
vysokoškolák
do
New
Yorku
na
návštěvu
univerzity
Fordham.
Paní
Engelkenová
naplánovala
zastávku
na
mýtné
dálnici
Turnpike
v
New
Jersey,
aby,
jak
řekla
manželovi,
vyzvedla
nějaké
dokumenty
pro
souseda.
Dokumenty
měly
být
předány
v
řadě
telefonních
budek
těsně
vedle
výjezdu
10.
"Znělo
to
jako
něco
z
Iana
Fleminga,"
vzpomíná
pan
Engelken.
Na
určeném
výjezdu
rodina
zastavila
u
krajnice
a
paní
Engelkenová
odešla
převzít
dokumenty.
Pan
Engelken
vypnul
motor
a
stáhl
okénko.
Za
několik
minut
byla
zpět
a
vedla
s
sebou
vysokého
prošedivělého
muže.
Naklonila
se
k
okénku
a
oslovila
manžela
svoji
oblíbenou
přezdívkou:
"Bertie,"
řekla,
"všechno
nejlepší
k
50.
narozeninám.
To
je
Bobby
Thomson."
"A
byl
tam,"
vzpomíná
pan
Engelken.
"Hrdina
mého
mládí,
člověk,
kterého
jsem
si
v
životě
přál
potkat
nejvíc.
Nechte
si
své
Thomase
Jeffersony,
svaté
Augustiny
nebo
Michelangely,
já
bych
bez
váhání
bral
svého
baseballového
Létajícího
Skota."
Probrali
ten
homerun.
"Myslel
jsem,
že
to
šlo
na
horní
tribunu,"
řekl
nyní
66letý
Bobby
Thomson.
Probrali
následky.
"Nikdy
jsem
si
nemyslel,
že
to
nabude
takového
významu,"
poznamenal
Bobby.
Pan
Engelken,
jak
říká
jeho
žena,
"byl
tím
vším
ohromen.
Stálo
to
za
to,
jen
pro
ten
pohled
do
Albertovy
tváře".
Ti
dva
strávili
u
výjezdu
10
celou
hodinu,
stále
znovu
omílali
tu
událost,
"a
tak
se
plnil
sen
mladého
chlapce,
kterému
je
nyní
50",
říká
pan
Engelken.
Jeho
hrdina
podepsal
fotografie
homerunu
a
diplomaticky
nazval
Ralpha
Brancu
"výborným
nadhazovačem".
A
když
se
pan
Engelken
zeptal,
proč
se
uvolnil
z
práce
kvůli
někomu,
koho
ani
nezná,
Bobby
Thomson
odpověděl:
"Víte,
Alberte,
když
máte
v
životě
možnost
učinit
někoho
šťastným,
pak
máte
povinnost
to
udělat."
Pan
Thomson,
který
je
ženatý
a
má
tři
dospělé
děti,
během
rozhovoru
řekl,
že
v
současnosti
má
kromě
občasných
utkání
starých
gard
na
baseball
jen
málo
vazeb.
Avšak
jeho
fanoušci
jej,
k
jeho
neustálému
úžasu,
nikdy
nenechají
zapomenout
na
ten
věhlasný
homerun.
Jeho
pošta
pravidelně
vzpomíná
na
"jeden
počin",
a
v
posledních
letech
jí
přibývá.
V
odpovědi
na
dopisy
pan
Thomson
zpravidla
posílá
podepsané
fotografie
se
zdvořilou
zprávou
a
schůzku
si
sjednává
jen
zřídka.
Když
mu
ale
napsala
Betsy
Engelkenová
a
řekla,
že
se
může
zastavit
poblíž
jeho
domova
v
New
Jersey,
bylo
to
jiné.
Říká,
že
si
pomyslel:
"To
bych
měl
ale
dobrý
pocit,
kdybych
to
udělal."
Jakmile
se
Engelkenova
rodina
ze
své
cesty
na
sever
vrátila,
pan
Engelken
si
to
všechno
zapsal,
aby
se
ujistil,
že
neopomene
žádný
detail.
"Na
cestě
domů,"
sdělují
jeho
zápisky,
"jsem
musel
vynaložit
značné
úsilí,
abych
nechal
auto
směřovat
na
jih."
Moje
myšlenky
se
nacházely
míle
na
sever
na
místě
zvaném
Coogan's
Bluff,
kde
opravdový
sportovní
hrdina
ovládl
představivost
dítěte,
které
nikdy
zcela
nedospělo
a
o
to
je
bohatší.
"Vzchopte
se,
sportovní
fanoušci,"
napsal.
"Opravdoví
hrdinové
existují.
Nenajdete
je
ale
ve
sloupku
`Právo'.
I
když
kdo
ví?
Možná
je
potkáte
v
té
řadě
telefonních
budek
u
výjezdu
10
na
dálnici
Turnpike
v
New
Jersey.