wsj0553.cz

Je nám líto, že Nigel Lawson odchází z britské vlády. Je to politik, který má odvahu zůstat věrný svému přesvědčení, jak ukázal například odmítnutím devizové kontroly a zejména snížením nejvyšší sazby daní z příjmu na 40 %. Jeho odstoupení z funkce ministra financí by nakonec mohlo být úspěšné, zejména v případě, že premiérku Thatcherovou a její případné partnery donutí, aby čelili skutečným intelektuálním problémům, jak bezpochyby zamýšlel. Přiznáváme, že první předzvěsti ani nenaznačovaly tak dobrý výsledek. Reakci novinářů z Fleet Street vystihoval titulek listu Guardian: "Odchod odhaluje jed Thatcherové". Britští politici se dělí na dvě skupiny: ty, kteří stahují kalhoty, když je brod ještě daleko, a ty, kteří při pouhé zmínce o vodě ječí, že se utopí. Jen dvě osoby se dosud chovají s důstojností odpovídající závažnosti těchto problémů: Nigel Lawson a sir Alan Walterse, osobní poradce premiérky Thatcherové, který s ministrem tyto těžkosti sdílí a který také odstoupil z funkce. Problém je, že v důležité otázce monetární politiky a devizových kurzů se konzervativní ekonomové, zastánci volného trhu, rozdělují na přinejmenším tři neslučitelné tábory. Přísní monetaristé věří, že pohyblivé devizové kurzy umožňují ekonomickému systému ustálit cenovou hladinu stabilizací peněžních agregátů. Globalisté vyznávající teorii strany nabídky se snaží rozšířit výhody společné měny prostřednictvím pevných devizových kurzů. A keynesiánci s dvojím deficitem předpovídají a obhajují devalvaci jako prostředek pro dosažení rovnováhy obchodních toků. To není problém jen pro premiérku Thatcherovou, ale i pro prezidenta Bushe, jak se ukazuje v nepřetržitých tahanicích kvůli dolaru mezi Federální rezervní bankou a Mulfordovým ministerstvem financí. Pro globalisty vyznávající teorii strany nabídky je v britském případě nejbližším člověkem v Londýně Lawson. Nejen, že radikálně snížil marginální daňové sazby a dal tak počáteční podnět k novému růstu, ale chtěl regulovat měnovou politiku zaměřením na devizové kurzy, vlastně ve skutečnosti zapojením do evropského měnového systému. I když sir Alan nepochybně ve všem ostatním s Lawsonem souhlasí, je jinak zarytý monetarista, který je ochotný obětovat život při prosazování pohyblivých kurzů. Předchozí americké zkušenosti tuto situaci ještě zkomplikovaly, protože ukázaly, že Lawsonovy daňové škrty budou mít vážné následky pro mezinárodní účty Británie a hodnotu britské měny. Tyto škrty způsobily zvýšení míry návratnosti po zdanění, a Británie se tak stala mnohem lákavějším místem pro investory, což bylo příčinou nenadálého přílivu kapitálu. Pomocí účetních pojmů měl být takto vytvořen náhlý obchodní deficit. Stejně jako v USA se náhle zvýšila poptávka po britské měně, což představuje prudkou změnu v peněžních agregátech britské měny všech stupňů M1-M5. V tuto chvíli byly k dispozici následující možnosti: prudce oslabit měnu a zastavit tak zvyšování v agregátech, jak by jistě radil sir Alan, a zapomenout na rychle stoupající libru. Taktika pokusu o odstranění obchodního deficitu dalším oslabením libry se v Británii opakovaně ukazovala jako katastrofální. Nebo vyhovět zvýšené poptávce a stabilizovat devizové kurzy poskytováním dostatečného objemu peněz, jak požadoval ministr, a zajistit stálost této politiky připojením se k EMS. V podobné situaci nechal Paul Volcker dolar vyletět (ačkoli peněžní agregáty také tak rychle rostly, zveřejnili monetaristé trapná upozornění na inflaci). Ale důsledkem byl ničivý dopad na americký výrobní sektor a počátek protekcionismu. Přesto, že se Lawsonovi nepodařilo připojit k EMS, rozhodl se "zastínit" německou marku. Spolu s rychlým růstem sklidil i inflaci, což nepochybně utvrdilo premiérku v platnosti předpovědí sira Alana. Ale ještě předtím libra klesala s vyšší inflací a zdálo se, že odolává vyšším úrokovým mírám, které Lawson využil k jejímu zastavení. Takže britská zkušenost představuje opravdovou záhadu, která daleko přesahuje pobřeží Albionu. Snažili jsme se získat stanoviska k tomuto problému dávno před Lawsonovou rezignací a nabízíme některé z nich jako pomoc pro jeho nástupce a bývalého náměstka Johna Majora. Nejprve bychom si měli uvědomit, že na rozdíl od amerického deficitu mívá Británie dosti velké rozpočtové přebytky. O účast v honbě za tímto tajemstvím nemusejí vyznavači keynesiánství a znalci dvojího deficitu žádat. Měli bychom také doplnit Lawsonovo vlastní vysvětlení, pokud mu rozumíme. Na rozdíl od USA Británie nikdy nedosáhla ani krátkodobého snížení reálných mezd. Mzdová těžkopádnost je podle studií OECD v Británii obzvlášť vysoká a dodává její ekonomice strukturální trend k inflaci. Inflace snáze vzniká a obtížněji se zvládá. Měli bychom také uznat, že v britské praxi nabývá kauza monetaristů znovu důvěryhodnosti, kterou ztratila v americké praxi. Názorově blízký Paul Craig Roberts, význačný zastánce teorie strany nabídky, s nímž monetaristé sympatizují, obhajuje v tomto případě sira Alana. Fiskální otřes z daňových škrtů je snad přece jen nejlépe tlumen pohyblivými kurzy, samozřejmě i v případě, že Lawson rezignoval, ať už aby podpořil slabou libru, nebo potlačil silnou. Připomínáme, že Roberts vyčítal ministrovi, že je příliš benevolentní k přání brzdit šterlink, ale postavil se do čela sboru, který zase vyčítal Volckerovi přílišnou tvrdost, když nechal dolar růst. Někde mezitím musí být zlatá střední cesta, snad měřená peněžním agregátem některého ze stupňů M1-M5, nebo snad měřená paritou kupní síly. Globalisté se kloní k názoru, že Lawson brzy narazí na technické problémy. Při upevňování kurzů je rozhodující například volba počátečních parit a on možná vybral špatný poměr libry a německé marky. Vlastně snad ani neprovedl fixaci na vhodnou měnu. Neochota premiérky Thatcherové svázat britskou měnu s měnou, která je řízena vnitrostátními politickými příkazy západního Německa, je nám sympatická. Možná, že otřes by býval byl menší, kdyby byla fixace provedena k jiné deregulované ekonomice s nízkými daněmi a koncepcí strany nabídky. Alan Reynolds ze společnosti Polyconomics připojuje podezření, že neuznaným viníkem inflace je rozpočtový přebytek. Ti, kteří se dokážou zbavit keynesiánských strašidel, možná zjistí, že proplacení prvotřídních cenných papírů v hotovosti je stejné jako expanzivní operace na otevřeném trhu, vlastně to je definice operace na otevřeném trhu, která zvyšuje peněžní nabídku. Reynolds také připomíná, že od té doby, co britské banky nemají žádné povinné rezervy, je pravděpodobnost, že vysoké úrokové míry udrží inflaci na uzdě, menší než, že způsobí recesi. V politické terminologii bychom dodali, že problém premiérky Thatcherové spočíval v tom, že se nedokázala rozhodnout mezi ministrem a svým poradcem. Nakonec se nepostupovalo podle žádné strategie a místo nových poznatků nám zbylo jen tajemství. Zejména "zastínění" měny může být čímkoli kromě fixace, je to otevřené prohlášení, že cíl devizových kurzů není důvěryhodný. Tím spíše, čím častěji jsou slyšet hlasy proti této politice. Je lepší mít opravdu monetární politiku, už kvůli zkušenostem. Takže Lawson musel odstoupit. Jeho krok byl nakonec ovlivněn postřehy v citátech z autobiografie sira Alana v listě American Economist, akademickém magazínu s nákladem 10 000 výtisků. Ale výchozí situace byla neudržitelná. Další kroky Majora a Thatcherové ještě uvidíme. Čelí nezvladatelné inflaci a upadající ekonomice, konkrétně ekonomické stagflaci. Řešením nemůže být vyvolání dalšího poklesu; omezením nabídky zboží nelze řešit inflaci. Naše rada zní: okamžitý návrat vládních kapitálových rezerv do ekonomiky prostřednictvím daňových škrtů s maximalizací pobídek a nalezení určitého plánu monetární politiky, který vyrovná peněžní nabídku i poptávku (což ani agregáty ani úrokové míry nedokážou). To byla verze teorie strany nabídky, která na konci sedmdesátých a začátku osmdesátých let fungovala v Americe a po celém světě a vyřešila mnohem vážnější ekonomickou stagflaci, než je ta, která v současné době postihla Británii.