Lze
očekávat,
že
španělský
premiér
Felipe
Gonzalez
ze
svého
těsného
nedělního
vítězství
ve
volbách
vyvodí
správný
závěr.
Nepřemohl
jej
ani
velký
tlak
ze
strany
krajní
levice,
komunistické
koalice
Izquierda
Unida.
Své
vítězství
by
měl
chápat
jako
pověření
k
tomu,
aby
pokračoval
v
ekonomické
reformě
zaměřené
na
růst,
a
ne
jako
žádost,
aby
se
posunul
více
doleva.
Vydá-li
se
po
správné
cestě,
mohl
by
se
ohlédnout
za
svým
zvolením
jako
za
okamžikem,
kdy
byla
krajně
levicová
opozice
na
vrcholu.
Krajní
levice
měla
pár
dobrých
témat,
i
když
neměla
dobré
programy
na
jejich
řešení.
Mohla
by
upozornit
na
spoustu
neduhů,
které
se
španělskému
oživování
ekonomiky
dosud
nepodařilo
vyléčit.
Nezaměstnanost
se
stále
oficiálně
uvádí
na
16,5
%,
což
je
nejvyšší
míra
v
Evropě,
ačkoli
skutečná
absence
pracovních
míst
může
být
nižší.
Bydlení
je
nedostatek
a
veřejné
služby
-
soudní
systém,
školy,
poštovní
služba,
telefonní
síť
a
silnice
-
jsou
v
neutěšeném
stavu.
Stále
existují
oblasti
velké
chudoby.
Levice
kromě
toho
kritizuje
styl
socialistické
vlády
-
pozoruhodná
paralela
k
situaci
v
Británii.
Gonzalez
a
jeho
kolegové,
především
ministr
financí
Carlos
Solchaga,
jsou
obviňováni
z
toho,
že
se
vzdali
socialistických
principů
a
stávají
se
z
nich
arogantní
elitáři,
kteří
odmítají
dokonce
i
jít
do
televize
(ovládané
státem)
a
postavit
se
svým
žalobcům.
Socialistický
ministerský
předseda
v
reakci
na
to
jednoduše
uvedl
své
úspěchy
na
volném
trhu.
Jsou
značné:
Od
roku
1986,
kdy
se
Španělsko
připojilo
k
Evropskému
společenství,
roste
jeho
hrubý
domácí
produkt
v
ročním
průměru
o
4,6
%,
tedy
nejrychleji
v
celém
ES.
Za
tu
dobu
bylo
vytvořeno
více
než
1,2
milionu
pracovních
míst
a
oficiální
míra
nezaměstnanosti
byla
z
21
%
snížena
pod
17
%.
14%
míra
inflace
klesla
pod
5
%.
Čisté
zahraniční
investice
během
letošního
srpna
dosahovaly
12,5
miliardy
dolarů,
což
je
asi
dvojnásobek
loňského
stavu.
Gonzalez
se
také
rozešel
s
levicí
ohledně
opětovného
potvrzení
španělských
závazků
vůči
NATO
a
ohledně
obnovy
obranné
smlouvy
se
Spojenými
státy.
Avšak
Gonzalez
není
tak
úplně
skrytý
revolucionář
strany
nabídky.
Při
snižování
daní
nezašel
tak
daleko,
jak
mohl,
a
vlastně
jej
je
spojil
s
nárůstem
nepřímých
daní.
To
nejlepší,
co
krajní
levice
mohla
udělat,
přesto
nestačilo
k
tomu,
aby
zabránila
největšímu
volebnímu
bloku
-
téměř
40
%
-
podpořit
směr,
jímž
se
Španělsko
vydává.
Teď
Gonzalez
může
zajít
dál.
V
rámci
uznání
skutečnosti,
že
tato
snížení
budou
mít
za
následek
vyšší,
nikoli
nižší
příjmy,
by
měl
pro
snížení
daní
z
majetku
a
příjmu
udělat
víc.
Mohl
by
udělat
víc
pro
snížení
veřejných
dotací
a
převodů,
čímž
by
finanční
prostředky
zpřístupnil
veřejným
službám,
kterým
již
šest
let
chybí
peníze.
Voliči
Gonzalezovi
za
jeho
úspěchy
věnovali
třetí
mandát.
Stejně
jako
řada
latinskoamerických
a
východoevropských
zemí,
které
doufají,
že
přijmou
prvky
španělského
modelu,
i
oni
podporují
směr,
který
Španělsko
nabírá.
Bylo
by
smutné,
kdyby
se
od
nich
Gonzalez
odvrátil,
jen
aby
si
usmířil
své
nepřátele.