| s-102
|
Vynikající
bylo
všechno.
|
| s-103
|
Cesta
do
Heidelberku
1969
|
| s-104
|
Jakkoliv
mé
vystoupení
ve
Würzburku
obestírala
krásná
a
klidná
pohoda,
tak
o
rok
pozdější
mou
přednáškou
v
Heidelberku
ve
velké
posluchárně
tamní
proslulé
univerzity,
k
níž
patřil
i
Institut
pro
studium
slovanských
jazyků
a
literatur,
provázel
protest,
napadení
skupinou
posluchačů
a
jejich
mluvčí
vystoupil
proti
mně
velmi
adresně,
a
i
když
více
méně
zaobaleně,
i
hrubě.
|
| s-105
|
Přítomní
páni
z
profesorského
sboru
to
nelibě
nesli,
ale
právem
demokratické
diskuse
se
do
polemiky
nevměšovali.
|
| s-106
|
Byl
to
proslulý
slavista
(a
bohemista),
vedoucí
této
katedry,
dále
dr.
Hans-Jürgen
zum
Winkel
a
profesor
de
Vincenc.
|
| s-107
|
Jak
ke
konfliktu
s
posluchači
došlo?
|
| s-108
|
Byla
to
doba,
kdy
se
leckdes
stala
populární
filozofie
čínského
marxisty
a
hlavy
státu
Mao
Ce-tunga,
maoismus
se
i
na
Západ
k
některým
studentům
v
Heidelberku
dostal
a
v
městě
uspořádali
před
mým
příjezdem
demonstrace.
|
| s-109
|
Předem
jsem
věděl
z
Mnichova
od
Reinische,
z
diskuse
s
posluchači
z
Würzburku,
ze
zpráv
z
Frankfurtu
a
z
tisku,
jakou
povahu
ony
i
demonstranti
měli.
|
| s-110
|
Maoismus
se
stal
u
synků
z
lepších
rodin
módou,
a
až
na
výjimky
frajerským
gestem.
|
| s-111
|
Dávali
jím
najevo,
že
jsou
pokrokoví,
uvědomělí.
|
| s-112
|
V
podstatě
jsem
studentům,
kterých
se
to
týkalo,
řekl,
že
nevědí,
čemu
přejí
a
komu
dávají
hlas,
když
volají
po
odstranění
demokracie.
|
| s-113
|
Že
my
v
Československu
do
toho
vidíme
a
na
rozdíl
od
nich
můžeme
o
tom
mluvit.
|
| s-114
|
A
o
maoistických
demonstrantech
(a
myslil
jsem
je)
jsem
řekl,
že
bydlí
v
bohatých
vilách,
mají
všechno,
co
si
jen
přejí,
v
létě
jezdí
po
riviérách,
jsou
obklopeni
služebnictvem
a
na
demonstraci
je
doveze
šofér
v
luxusní
mercedesce,
za
rohem
na
ně
počká,
až
to
skončí,
a
doveze
je
zpět
domů
k
bohatě
prostřenému
stolu.
|
| s-115
|
Takhle
se
to
demonstruje,
das
ist
meiner
Meinung
nach
sehr
leicht
und
überaus
bequem...
|
| s-116
|
A
dodal
jsem
ještě
toto:
A
přitom
navštěvujete,
dámy
a
pánové,
i
tuto
vznešenou
univerzitu,
která
vám
poskytuje
vrcholné
vzdělání
a
všechny
nejlepší
výhody...
|
| s-117
|
Odezva
nedala
na
sebe
čekat.
|
| s-118
|
Jistý
šum
nastával
již
při
některých
mých
větách
či
slovech,
sem
tam
samozřejmě
padla
nějaká
nezřetelná
poznámka
a
bezděčně
jsem
viděl,
že
se
tohle
všechno
váže
k
určitým
místům
v
lavici,
zatímco
posluchárna
byla
zticha
a
na
mnoha
tvářích
se
objevoval
souhlas.
|
| s-119
|
Onen
mluvčí
studentské
skupiny,
který
proti
mně
vystoupil,
nyní
vstal
a
řekl,
navazuje
zřejmě
na
mou
poslední
větu:
...
vy
nemůžete
o
organizaci
našeho
školství
mluvit
a
vyjadřovat
se
o
jeho
kladech,
natož
pak,
abyste
věděl
i
o
jeho
záporech.
|
| s-120
|
To
vy
neznáte,
žijete
jinde,
sem
jste
přijel
na
krátkou
návštěvu,
a
o
tom
vy
můžete
pouze
jen
a
jen
mlčet...
|
| s-121
|
Cítil
jsem
dobře,
jak
to
slovo
mlčet
míní,
ozývalo
se
v
podtextu,
ovšem
nahlas
je
použít
nemohl
(Maul
halten),
nemohl
vystoupit
než
zdvořile,
ale
na
mysli
to
měl
jinak...
|
| s-122
|
Když
domluvil,
pět
posluchačů
(tři
hoši
a
dvě
dívky)
mlčky
vstalo
a
odešlo
z
posluchárny.
|
| s-123
|
Nehnul
jsem
ani
brvou
(ostatně
jak
jinak).
|
| s-124
|
Když
jsem
svou
přednášku
skončil
s
upřímným
přáním
na
adresu
posluchačů,
posluchárna
spontánně
(což
mě
potěšilo)
tleskala
...
|
| s-125
|
Když
v
roce
1990
vrátili
z
nakladatelství
Československý
spisovatel
LADISLAVU
FUKSOVI
reedice
dvou
knih
(Myši
Natalie
Mooshabrové
a
Příběh
kriminálního
rady),
které
byly
už
ve
stránkových
korekturách,
propadl
hluboké
depresi.
|
| s-126
|
Rozhodl
se
dál
nepsat.
|
| s-127
|
Přibližně
v
téže
době
redaktor
Jiří
Tušl,
s
nímž
se
dobře
znal
téměř
čtvrt
století
a
který
působil
de
facto
jako
jeho
sekretář
či
mluvčí,
přišel
s
nápadem
začít
pracovat
na
spisovatelových
pamětech.
|
| s-128
|
Původně
měly
vznikat
jako
rozmluva
na
diktafon,
tento
způsob
práce
však
L.Fuks
nepřijal
a
začal
přinášet
již
hotové
texty.
|
| s-129
|
J.Tušl
s
překvapením
zjistil,
že
jde
o
svrchovaně
fuksovský
rukopis
a
že
se
spisovatel
-
paradoxně
k
svému
rozhodnutí
už
nikdy
nepsat
-
svými
memoáry
vrátil
k
beletrii.
|
| s-130
|
L.Fuks
se
důsledně
vyhýbá
hodnocení
svých
současníků
(právo
soudit
má
jenom
Bůh),
ale
není
apolitický.
|
| s-131
|
Akcentuje
cesty
do
zahraničí,
setkání
s
lidmi,
líčí
proměny
světa
a
věcí,
cenné
jsou
kunsthistorické
pasáže.
|
| s-132
|
S
velkou
pozorností
a
něhou
se
Fuks
na
svých
cestách
věnuje
kulinářským
zážitkům,
ústícím
někdy
až
do
receptur.
|
| s-133
|
Rukopis
(560
stran)
začíná
spisovatelovým
dětstvím
a
končí
autorovými
sedmdesátými
narozeninami
(24.9.l993).
|
| s-134
|
Posledních
šest
let
svého
života
L.Fuks
systematicky
třídil
a
odevzdával
do
Památníku
národního
písemnictví
svoji
pozůstalost
(v
současné
době
probíhá
jednání
i
o
převzetí
Fuksova
bizarního
příbytku).
|
| s-135
|
Mnoho
dokumentace
zničil,
spálil.
|
| s-136
|
Nebylo
mu
lhostejné,
jaký
obraz
po
sobě
(o
sobě)
zanechá.
|
| s-137
|
Pod
názvem
Zrcadlo
Ladislava
Fukse
vyjde
kniha
na
podzim
v
nakladatelství
Melantrich.
|
| s-138
|
Stranu
připravila
Alena
Plavcová
|
| s-139
|
Foto
Vladimír
Opletal
|