| s-1
|
Co
polské
oči
nevidí
|
| s-2
|
V
LN
byl
9.
8.
1994
otištěn
dopis
V.
Liberdy,
reagující
na
stať
T.
Kisielewského
(LN
27.
7.).
|
| s-3
|
V
jeho
historické
argumentaci
je
však
bohužel
až
příliš
mnoho
nesprávností
a
omylů,
svědčících,
jak
místo
znalosti
fakt
přežívají
legendy
a
schémata.
|
| s-4
|
Pplk.
Šnejdárek
nepodnikl
vojenské
obsazení
Těšínska
počínaje
23.
1.
1919
na
vlastní
pěst,
ale
na
rozkaz
vlády,
resp.
ministra
národní
obrany
V.
Klofáče,
to
je
ověřený
a
nesporný
fakt.
|
| s-5
|
Nemělo
to
pranic
společného
s
polsko-ukrajinskými
boji
o
Lvov
v
téže
době,
nešlo
tedy
o
žádné
vpadnutí
do
zad
v
těžké
chvíli
-
to
je
legenda,
ražená
už
v
té
době
polskou
žurnalistikou
a
dodnes
houževnatě
udržovaná
částí
polské
literatury,
která
nečerpá
z
autentických
pramenů,
ale
opisuje
dávné
novinářské
emoce.
|
| s-6
|
Skutečným
důvodem
vojenské
akce
byl
úmysl
zamezit
konání
voleb
26.
1.
1919
do
polského
sněmu,
jejichž
vypsání
bylo
neoprávněné,
jelikož
šlo
o
sporné
území.
|
| s-7
|
Čs.
vojsko
také
nikdy
neobsadilo
celé
Těšínsko
až
po
Bílsko,
fronta
se
zastavila
na
horní
Visle
u
Skočova.
|
| s-8
|
Ústup
čs.
vojska
nebyl
vyvolán
zákrokem
E.
Beneše,
ale
zákrokem
mírové
konference
v
Paříži.
|
| s-9
|
Vytyčení
hranice
v
r.
1920
právě
na
Olze,
takže
v
ČSR
zůstala
polská
menšina,
považují
za
křivdu
mnozí
Poláci
dodnes;
|
| s-10
|
T.
Kisielewski
označuje
polské
ultimátum
a
zábor
z
podzimu
1938
za
pouhé
odčinění
křivdy
z
ledna
1919
a
července
1920,
kdy
arbitráž
velmocí
rozhodla
o
dnešní
hranici
na
Těšínsku.
|
| s-11
|
V.
Liberda
asi
dost
málo
ví
o
jednáních
o
příští
čs.-polské
konferenci
v
Londýně
za
války,
také
tam
byl
problém
poválečné
hranice
na
Těšínsku
jedním
z
mnoha
kamenů
úrazu:
vláda
gen.
Sikorského
totiž
tvrdošíjně
trvala
na
zachování
hranice
Polska
ze
dne
vypuknutí
války
1.
9.
1939
také
vůči
ČSR,
tedy
včetně
kořisti
z
podzimu
1938
na
Těšínsku,
Oravě,
Spiši
a
Kysucích
a
apriorně
odmítla
jakékoli
alternativní
či
kompromisní
řešení,
i
velkorysou
nabídku,
kterou
učinil
v
dopisu
Sikorskému
prezident
Beneš.
|
| s-12
|
Byl
ochoten
ustoupit
od
principu
předmnichovských
hranic,
odmítal
sice
přirozeně
hranici
vynucenou
ultimátem
z
30.
9.
1938,
ale
byl
ochoten
honorovat
svou
nabídku,
učiněnou
několik
dní
před
ultimátem
v
dopise
polskému
prezidentovi
I.
Móscickému,
totiž
dospět
jednáním
k
dohodě
o
nové
hranici,
jež
by
nebyla
totožná
s
hranicí
z
28.
7.
1920
a
ovšem
ani
s
hranicí
vynucenou
ultimátem.
|
| s-13
|
Z
dopisu
prof.
PhDr.
J.
Valenty,
Praha
|