|

2013-033-06-001b

1. Vládní návrh zákona o státním rozpočtu České republiky na rok 2016 /sněmovní tisk 617/ - prvé čtení

Date2015-10-21
Meeting2013/033
Agenda Item2013/033/001
Authorizedyes
Sourcehttps://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/033schuz/bqbs/b24900103.htm#r0
Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
index   004 < Page 005 > 006
Předseda PSP Jan Hamáček Pan poslanec Beznoska? Stahuje. V tom případě má slovo pan poslanec Jiří Dolejš a připraví se pan poslanec František Laudát. Poslanec Jiří Dolejš Děkuji, pane předsedo, za slovo. Milé překvapení, od 9.15 první přihlášený do diskuse. Já věřím, že jste se na mě celou dobu těšili, takže dovolte, abych odpřednášel stanovisko klubu KSČM k návrhu rozpočtu. Já věřím, že stojí za pozornost minimálně z jednoho důvodu, a to, jak jsem poslouchal to dopolední klání pánů s přednostními právy, tak to skoro chvíli vypadalo, jako když je to spor minulých vládnoucích a současných vládnoucích o to, kdo lépe udržuje tento ne zcela uspokojivý stav naší ekonomiky v chodu, jestli ti, co během krize škrty tu krizi zhoršili, anebo ti, kteří vezouce se na vlně konjunktury začali utrácet, a je otázka, jestli utrácí na ty správné věci. My se domníváme, že je možný jiný pohled na ekonomii než pouze rozhodovat se mezi tím, jestli je zralý na diplom kolega Kalousek, nebo pan vicepremiér Babiš, diplom nejlepšího ministra financí. Zkrátka opravdu dnes nevedeme debatu o nějakých účetních vztazích, ale debatu o koncepci hospodářské a zejména rozpočtové politiky. A tady dovolte ještě jednu poznámku. Občas slýchám zejména od kolegů z pravé opozice, že tato vláda má jakousi hlasovací rezervu v hlasech levicové opozice a že jen oni dostatečně řízně kritizují vládu, protože oni jsou nositelem toho rozumu, který debata s opozicí přináší. Ale nejsilnější opoziční klub je samozřejmě klub KSČM a váha 33 mandátů KSČM, pokud se má někam přiklonit, tak to musí odpovídat jejím představám, jejímu programu a v tomto případě, jako i v řadě dalších případů, tomu tak prostě není. Jestli jsme v roce 2014 byli poměrně tolerantní při schvalování rozpočtu, tak to bylo proto, že byly mimořádné volby, že ten rozpočet se stejně příliš předělat nedal a že škody vzniklé rozpočtovým provizoriem by byly daleko závažnější. Když kolegové z pravé opozice spustili kanonádu na vládu, když připravovala rozpočet 2015, nám se ten rozpočet také nelíbil, ale domnívali jsme se, že zkrátka vláda ve svém programovém prohlášení, když slibovala určité věci, tak že potřebuje určitou dobu na rozjezd a že víceméně ještě hasí některé problémy a hendikepy, které způsobily vlády v předchozím období. Teď již ale nemá vláda žádný nárok na naši shovívavost, protože koneckonců bude poločas jejího vládnutí, a pokud chtěli rozhodnout některé podstatné věci, tak rozhodně už je připravit mohli. Tím se dostávám k podstatě rozpočtové politiky, k tomu, jak je namíchán mix opatření na příjmové a výdajové straně a zda tedy vláda skutečně ten rozpočet sestavila tak zodpovědně, aby mohla bez uzardění opakovat neustále tu svou mantru, že ten rozpočet je jak konsolidační, tak prorůstový atd. atd. Na téma oné fiskální konsolidace tady padlo hodně slov. Problém je, že pravá opozice si tu konsolidaci představuje pouze jednoduchým způsobem - seškrtat výdaje. Ale rozpočtová politika samozřejmě musí plnit určité pozitivní funkce, musí udržet některé systémy v chodu, dokonce je upevnit, prohloubit, zkvalitnit. Pouhým seškrtáním se můžeme dostat do situace, že v daném roce se nám zlepší některé parametry, ale zhorší se fungování systému a některé výdaje se pouze odloží na méně příhodné období. Tudíž z toho vyplývá, že je třeba si položit základní otázku, zda bychom neměli uvažovat poněkud alternativně. Já už jsem tady od tohoto řečniště párkrát v podobných situacích o alternativním uvažování mluvil. A určitě pro vás nebude tajemstvím, když zdůrazním například ve vztahu k příjmové stránce státního rozpočtu, že onen kompromis, který vláda logicky uzavřela tím, že spojuje obtížně spojovatelné přístupy, že nebude sahat na daně, tak že není šťastný, že jestliže připravila některé normy, které měly zkvalitnit daňový výběr, tak to zkvalitnění se buď dostavuje nedostatečně, nebo se možná dostaví s opožděním. Nebudu dramatizovat ten fakt, že rozpočet stojí na některých právních normách, které ještě nejsou schválené, ale rozhodně stojí za pozornost, že nemusí, byť by se to stihlo do třetího čtení státního rozpočtu, přinést ten fiskální efekt, jaký se očekává. Koneckonců si všichni pamatujeme, když se objevil návrh zákona o elektronické evidenci tržeb, že se v úvahách objevily kalkulace, že by to mohlo přinést až 10 mld. Kč na výnosu daně. To číslo už se neopakovalo, v podstatě teď už se moc čísla neuvádějí, možná i z toho prostého důvodu, že se rozložil účinek tohoto zákona v čase a že skupina, která to vnímá nejcitlivěji, což jsou drobní podnikatelé a živnostníci, tak se teď mohou kochat jakousi nadějí, nevím, jestli je to oprávněná naděje, že se dočkají účinku možná až v roce 2017, tudíž v příštím roce do erární kasy nepřinese ani korunu. A takto bych mohl pokračovat. Je dobře, že nepochybně se intenzivněji honí subjekty, které páchají daňovou kriminalitu atd., ale nejsou to efekty takového řádu, aby mohly kompenzovat péči o větší daňový výnos, který bychom potřebovali, pokud nemáme destruovat nastavené veřejné systémy. A tady, marná sláva, ale je hlavní recept ten, který má řada zemí v Evropské unii, a to daňová progrese. Proč brát peníze od těch malých, proč se zaklínat daňovou správou, když víme, že ty efekty možná dlouhodobě mohou být v řádu větším, ale zatím měřitelné efekty jsou v řádu 1, 2, 3 miliard, takže proč nehledat peníze tam, kde skutečně jsou, a to konkurenceschopným způsobem na úrovni okolních zemí. Já vím, že je to tak trochu tabu Ale rozhoduje v této zemi politická reprezentace zvolená našimi občany, nebo v této zemi rozhodují hlavní korporace, které si to samozřejmě nepřejí? Já si myslím, že odpověď je nasnadě, že žijeme v parlamentní republice a ne v korporativistickém státě. Čili to pokud jde o alternativní uvažování. Teď mi dovolte, abych zareagoval na jednu drobnou poznámku, která vám možná poněkud unikla, a to kolegy Kalouska, když obhajoval své přístupy, to znamená, že ekonomika, která se nachází na vzestupné fázi hospodářského cyklu, tak by měla vracet to, co napumpovala do ekonomiky v době recese a že v podstatě takto uvažuje technokrat bez ohledu na to, jestli když chodí k volebním urnám, hledí doprava, či doleva. Použil slovní spojení, že by i keynesiánec musel toto odsouhlasit. No, ten mechanismus je samozřejmě v makroekonomické teorii známý, ale ono je to trošičku složitější. Za prvé už je otázka, do jaké míry když někoho nazvete keynesiáncem, jestli automaticky patří do levé strany politického spektra, protože dědictví lorda Keynese po druhé světové válce je tak heterogenní, že se najdou i pravicoví keynesiánci, viz novokeynesiánství je dneska součástí praktického mainstreamu, který stabilizuje ekonomiku podobným způsobem, jako to dělá tato nebo předchozí vláda. Ale pokud bychom chtěli hledat skutečně levicové keynesiánce, tak tam asi nejblíže k tomu mají řekněme představitelé cambridgeské školy, což jsou postkeynesiánci typu Joan Robinsonové, která zdaleka neřeší jenom ten konsolidační problém, ale všímá si, že motory ekonomiky jsou také opřeny o mechanismy rozdělování bohatství a že ono přerozdělování je možná daleko důležitější než ono balancování s pomocí anticyklické politiky. A tady tomuto tématu se vláda příliš nevěnuje, byť jsem z úst pana premiéra slyšel, že se v zemi šíří spotřebitelský optimismus. Ale na čem ten spotřebitelský optimismus je založený? Na tom, že média na nás nechrlí každodenně fakta o hospodářské krizi a že jsme uklidňováni sděleními, jaký ekonomický růst země prožívá. Problém ale je, že z toho ekonomického růstu právě ti spotřebitelé mají daleko menší část, že nárůst platů rozhodně není takový, jaký by mohl být, valorizace minimálních mezd, důchodů a všech těchto záležitostí je na velmi parciální úrovni a občas vám z toho rozdávání drobných dárečků vypadne i věc tak podstatná, jako je náprava křivd směrem k osobám hendikepovaným, osobám invalidním. Já si myslím, že pro spotřebitelský optimismus zdaleka není v této zemi klima a že zejména ti chudší spoluobčané rozhodně optimisty nemohou být. Pokud jde o ekonomický vývoj a do jaké míry jsme v rostoucí fázi hospodářského cyklu, no, to je otázka, už jenom z toho prostého důvodu, že žijeme v Evropské unii. To je relativně jednotný hospodářský prostor a v tomto relativně jednotném hospodářském prostoru se efekty samozřejmě přenášejí. Takže tu úvahu nemůžeme oddělit od vývoje kolem nás. Když se podíváte na ta čísla, tak pozitivní odchylka oproti našemu okolí, která je jasná v letošním roce, ať už se stane za ty dva měsíce cokoli, tak asi kolem těch 4 % to skutečně bude, ale ta není přece dána, a koneckonců to tady potvrdili jak opoziční, tak koaliční poslanci, není dána fází cyklu, není dána ani úsilím této vlády, ale prostě je dána tím, že jsme doutratili peníze, které jsme nestihli utratit v rozpočtovém evropském cyklu 2007 až 2014, a tudíž vlastně v dalším roce dojde ke zpomalení růstu. A to zpomalení na 2,5 % navíc nemusí nastat, protože opět když se podíváme do okolí, tak eurozóna odhaduje v letošním roce 1,8 %, v příštím roce 1,9 %. Na čem je založen předpoklad, že u nás to bude lepší, když nebudeme čerpat evropské peníze? Ta úvaha, o kolik víc investujeme do ekonomiky, ta je skutečně do jisté míry sporná. Nikdo neříká, že nedáváme žádné investice do ekonomiky. Vládní kapitálové výdaje existují a jsou v řádu desítek miliard, ale nelze hovořit o nějakém významném fiskálním impulsu. To v žádném případě, protože kdybychom vzali reálná čísla dosažená v loňském roce, tak ta plánovaná nižší jsou. To je prostě realita, ať si tady ukazujeme jakýkoliv graf. To je fakt. Samozřejmě, plán je plán a reálná čísla mohou být jiná. To znamená, kdyby se podařilo přeplnit, tak můžeme rozdávat více, ale nedomnívám se, že tentokrát v tomto návrhu rozpočtu je tolik vaty, abychom mohli během roku přijímat poměrně masivní rozpočtová opatření, která by vylepšila tuto stránku věci. Z prognostických rizik, která v příštím období se mohou zhmotnit, jsem již připomněl onen nepříliš konsolidovaný vývoj v našem evropském okolí. Ten vývoj 1,8, 1,9 v eurozóně může být ještě zhoršen tím, pokud německá ekonomika nebude šlapat tak, jak si představovala. Letošní rok očekává jedno procento plusu. Pokud nejenom reputační riziko, ale samotná kondice firmy Volkswagen bude větší, než jsou si zatím ochotni přiznat, tak samozřejmě může Německo se přiblížit ke stagnačním hodnotám a to se prostě musí promítnout do kondice české ekonomiky. Dalším takovým parametrem, o kterém se tady příliš ani nehovoří, ale určitě stojí za úvahu, je, že zatím Bankovní rada České národní banky avizovala vůli držet závazek intervenční měnové politiky do poloviny roku 2016. To několikrát zopakovali, věřme tomu. Ale to také znamená, že může dojít ve druhém pololetí příštího roku k odstoupení, k exitu od tohoto závazku. To by také znamenalo, že česká koruna se vrátí k hodnotám, kde kdysi byly, tedy zhruba to je rozdíl o dvě koruny, což nemůže nemít dopad na zahraniční obchod. A to nemluvím o tom, že ztratíme na atraktivitě pro kapitál. A opravdu nechci malovat čerta na zeď, ale abychom ten kapitál udrželi, tak je možné si představit dokonce i švýcarský scénář. Připomínám, Švýcarům se stalo cosi podobného počátkem letošního roku a určitě vkladatelům to nečinilo radost, že museli zaplatit cenu záporného zhodnocení svých peněz. Takže to je celá řada rizik, která vedou k opatrnosti a která rozhodně nepodporují názor, že vlastně přehřátá ekonomika by mohla daleko víc šetřit. Nepodporují představu, že by se napravil tento rozpočet daleko větším seškrtáním v rozsahu 20, 30 mld., jak o tom hovořili kolegové z pravé opozice. Co tedy lze udělat se strukturou státního rozpočtu? Já se obávám, že s takto koncepčně nastaveným rozpočtem, kdy daňové zákony jsou v podstatě již nezměnitelné až na ty tři tituly, které jsou v běhu, mandatorní výdaje jsou také dány legislativou. Takže aspoň si řekněme, v čem ten státní rozpočet strukturálně je opravdu špatně, a oddělme jistou korekci, racionalizaci výdajů, která je proveditelná ve druhém čtení, od řekněme úvahy, jak by ta rozpočtová politika mohla vypadat v budoucnosti lépe, abychom skutečně dosáhli té změny, o které se před volbami tolik hovořilo a teď jaksi není zrovna dvakrát hmatatelná. Z těch strukturálních požadavků, já si myslím, především, znovu se vracím k otázce příjmové. Obávám se, že pokud ekonomika nebude v příštím roce pokračovat v úspěších letošního roku a některá, neříkám všechna, ale některá prognostická rizika nastanou, tak že nedostatek zdrojů povede k znovuotevření otázky daňové progrese. Zatím to vyháníte jak čerta ze svých úvah. Chápu, že koaliční hygiena, která už je limitována dost narušenými některými vztahy, velí k tomu se o některých věcech nebavit. Je to jak o provaze v domě oběšencově, ale prostě před tím se utéct nedá. Myslím si zkrátka, že bychom se měli v tomto ohledu přiřadit k těm vyspělejším a normálně uvažujícím zemím, které se těchto otázek nebojí. Jiná věc je kalibrace této změny. Ale nevyhánět ji zcela. Pokud jde o výdaje, už jsem řekl, že než redukovat výdaje je lépe je racionalizovat. Jinak strukturovat. Kromě sociálních výdajů, a tam se odkážu na svou faktickou poznámku, kterou jsem tady měl v dopoledních hodinách, skutečně mandatorní výdaje, pokud vezmeme procento mandatorních výdajů či hrubého domácího produktu, tak jsou navržené na úrovni, která je zhruba stejná jako v roce 2012. To tak prostě je. Takže nevidím důvod, proč redukovat tuto oblast. Ale bavme se o tom, zda je účelně vynaložena. Racionalizovat ano, ale ne redukovat. Protože úroveň mandatorních výdajů se myslím od vyspělých států příliš neliší. A to platí, protože mandatorní výdaje jsou různé, to zejména platí pro sociální výdaje. Kdybychom vzali čistě sociální výdaje, tak tam se pohybujeme opět na úrovni zhruba roku 2012, asi 13 % je to tuším. A ty vyspělejší státy Evropy, kde mají samozřejmě vyšší ekonomickou úroveň, ale přesto je podíl sociálních výdajů na hrubém domácím produktu kolem jedné pětiny. Takže když tedy ekonomika sbírá dech po tom krizovém půstu, tak není důvod, proč sociální výdaje jako významná součást mandatorních výdajů, proč je snižovat. Ale jak blahobyt, tak ekonomický růst není tažen jenom spotřebou a poptávkou. Pochopitelně že je důležité si položit otázku, jestli lze něco udělat víc pro růst. Růstová politika, samozřejmě pravice víc věří na motivaci soukromého sektoru, soukromého živlu, tedy v podstatě na nepřímé podpoře ekonomického prostředí. Ale i ty nejpravicovější státy si hlídají určitou intenzitu a zejména kontinuitu investování veřejného a samozřejmě u každé investiční položky zvažují multiplikační efekt, to znamená, jak rychle a v jaké intenzitě se dostaví přírůstek z každé takto vynaložené koruny. Čili to pokud jde o racionalizaci výdajů a jistý řekněme jiný pohled na spravování rozpočtu, protože mně připadá jako velmi svazující to nekonečné dohadování dvou vládních garnitur, které se víceméně střídají, ale pro občana venku to připadá, jako že je to čím dál víc stejné, a přitom ekonomická praxe už se dávno pohybuje někde jinde. Například jsem zmínil to tabuizované téma rozpočtové progrese. Když se zeptáte představitelů, nikoli vlastníků, tam asi chápu, ale manažerů z té korporátní sféry, tak oni řeknou, že samozřejmě budou radši, kdy nemusejí platit tolik daní, ale že pro ně je daleko důležitější otázka investičních příležitostí, otázka podmínek pro podnikání od právní infrastruktury až po infrastrukturu inženýrskou. A to si myslím, že je hodno pozornosti. A byl bych docela rád, kdybychom už z té duální debaty, jestli je lepší Babiš, nebo Kalousek, trošku vybředli a začali si klást strategičtější otázky. Je jasné, že rozpočet na rok 2016 už koncepčně jinak postaven být nemůže. Ale jestli se nechceme dočkat buď předčasných voleb, nebo nějakých jiných potíží, zkusme aspoň tuto debatu otevřít, vracet se k některým tématům, protože pak těžko vysvětlíte lidem, jak výborný je to a zodpovědný rozpočet, když jedni tvrdí: ano, lepší být nemůže, a druzí tvrdí: akorát bychom víc škrtali. Ale přitom většina venku, ať už jsou to spotřebitelé, nebo jsou to představitelé hospodářské sféry, si myslí, že by se mělo postupovat daleko aktivněji a že by ten problém měl být hledán někde úplně jinde. Čili tím bych skončil. Zopakuji to hlavní. To, co jsem řekl, je důvod, proč naše skepse, že vláda nemá adekvátní rozpočtovou politiku, je taková, že tentokrát budeme hlasovat k navrženému usnesení jasné ne! Čili žádné zdržení. To za prvé. A za druhé si myslím, že ten lék na takto sporný rozpočet poznamenaný spíše koaličními kompromisy než vizí ekonomické politiky, tak že tím receptem není snaha kolegů seškrtat dalších 20, 30 mld. vem kde vem, nejlépe na dotacích na biopaliva nebo něco takového si dovedu představit. Protože si myslím, že tím bychom se vraceli do dob, kdy necitlivě nastavená fiskální restrikce věci jenom zhoršovala. Čili rovnou předesílám, že usnesení vrátit k přepracování s tímto zadáním, že náš klub také nepodpoří. Mezi těmito dvěma přístupy existuje skutečně přístup třetí, možná i čtvrtý, ale měli bychom se o něm konečně začít bavit, protože to je to hlavní. Tolik v kostce jádro pozice naší frakce, tolik pro dnešní sdělení. Já se tady nehodlám, řekněme, kvantitativně zviditelňovat tím, že se budu neustále hlásit s čísílky do faktické debaty, protože to je myslím až to druhotné, ne-li ještě méně podstatné. Ale podstatná je ta strategická úvaha. A opravdu nejsme v situaci, kdy tertium non datur, tedy že žádná třetí možnost neexistuje. Existuje. Jenom jí věnovat pozornost. Děkuji.

Download XML • Download text • Waveform view • Create Person name