18. prosince 2008
Ráchel Nováková
P1b
1. písemná slohová práce
Vypravování
Téma: Byl to jen sen
Osnova:
1. Úvod
Probuzení, opití, usnutí
2. Děj
Probuzení do jiného světa, útěk, smrt
3. Závěr
Návrat zpět
Otevřu oči a rozhlédnu se po svém malém pronajatém pokoji, po těch 4 stěnách, které na mě zle shlížejí, po rozlitém víně a prázdných lahvích na zemi.
Žaludek mám někde na dně oceánu a hlava mě bolí jak střep, zavřu tedy oči a propadám se znovu do klidného bezesného spánku.
Když mě vyruší ostré a pronikavé zaklepání na dveře:
„Pane Thomsone.“
„Co se děje?“ odpovím přes zavřené dveře své bytné Mary.
„Jdu vám vyměnit povlečení pane Thomsone.“
Znovu se rozhlédnu po nepořádku v pokoji.
„Dnes ne Mary, je mi nějak zle, myslím, že mám asi chřipku.“
„Ale to bude jen na chvíli, myslím, že už to opravdu potřebujete.“ Odvětí mi neodbytně přes dveře. Posadím se, ale hlava se mi zamotá a skromný obsah žaludku jde ven. Ještě stihnu odvětit, že je mi OPRAVDU špatně a slyším jak si povzdechla a schází chodbou dolů ze schodů. Dozvracel jsem a bylo mi o něco lépe, jdu do koupelny, prohrábnu strniště na bradě a natočím si skleničku vody, kterou do sebe rychle naleju. Podívám se z okna, řekl bych, že je tak dvanáct, možná jedenáct, hodím na sebe tedy nějaké oblečení a proplížím se ven na ulici.
S posledními penězi co jsem měl jsem obešel snd všechny bary ve městě. Cestou z toho posledního, který měl otevřeno snad nejdéle ze všech jsem někde zabloudil, ale v hlavě jsem měl tolik alkoholu, že mi to bylo jedno. Zalezl jsem do nějaké šedé uličky, opřel se o zeď baráku a celý se poddal únavě.
Ráno mě paprsky slunce probudily, zvedl jsem se tedy ze země a rozhlédl se kolem sebe. Zpočátku vše normální, tak co by také mělo být jinak, ale když jsem zaostřil svůj pohled opilce, uvědomil jsem si, že něco není v pořádku. Neslyšel jsem žádný hluk, žádná auta, žádná zvířata, lidi, nic. Baráky byly zarostlé a slunce se odráželo od kapek rosy na zeleni, která byla všude kolem.
Nechápavě jsem vyšel do ulic, ale nikde nikdo nebyl, všechny baráky, obchody, autobusové zastávky, auta, dětská hřiště – všechno prázdné. Zašel jsem tedy do prvního baru, na který jsem narazil a nalil si panáka skotské. Seděl jsem tam a přemýšlel – nevěděl jsem, jestli se mám radovat nebo jsem smutný. Nechápal jsem co se děje byl jsem prázdný jako vše kolem mě, všechny emoce se ze mě vytratily nebyl jsem schopný ničeho.
Nalil jsem si ještě pár sklenek a vydal se opět do ulic, začínalo se již stmívat a já nevěděl co mám dělat. Byl jsem nula bez lidí a byl jsem nula s nimi. Byl jsem vlastně úplně mrtvý a zároveň plně živý. V prázdném obchodě jsem si vzal láhev whiskey a dál se procházel. Byla už noc a nikde nikdo.
Když v tom jsem uslyšel lidský, i když spíš nelidský, skřek, rozhléd jsem se a uviděltmavou postavu běžící ke mě. Zaradoval jsem se, že nejsem sám a zamával na ni svou láhví. A všiml jsem si, že neběží sám, postupně se k ní přidalo několik dalších, byl jsem radostí bez sebe, běžel jsem jim naproti, když jsem si všiml, že se jim oči lesknou šílenstvím a vypadají… vůbec ne přátelsky. Rychle jsem se otočil a běžel pryč. Zaběhl jsem ke starým skladištím v naději, že se jim zde ztratím. Utíkal jsem co mi nohy stačily, slyšel jsem jak na sebe ty bytosti pokřikují. Schoval jsem se za staré bedny a čekal. Přiběhly do haly, ve které jsem se schovával a začaly ji prohledávat. Modlil jsem se, aby mě nenašly. Skrz bedny jsem je viděl, měli kůži pokrytou puchýři, ohnutá záda, žádné vlasy a dlouhé špinavé nehty, ale ty oči, měli šílené světlé oči. Pozoroval jsem je když v tom se jeden z nich (nevěděl jsem jestli je to žena či muž) ocitl přímo přede mnou, slyšel jsem jak dýchá a jak nasává vzduch a čichá.
„Tohle je můj konec.“ Pomyslel jsem si, když jsem se s tou bytostí střetl očima. Musel mě cítit, ale nic nedělal jen tam stál a koukal na mě těma očima – teď jsem je viděl pořádně, odrážel se v nich smutek, úzkost, strach a šílenství.
Začal jsem couvat do zadu, krůček po krůčku, on nic nedělal jen stál a zíral. Zrychlil jsem své kroky, když v tom zaúpěl. Všichni se otočily a on ukázal na místo mého úkrytu. Otočil jsem se a utíkal. Utíkal jsem co nejrychleji jsem mohl, slyšel jsem je běžet za mnou. A věděl jsem, že když mě chytí bude to můj konec.
Když v tom jsem začal padat, nic jsem neviděl ani neslyšel, snad až na vítr u ucha. Jen jsem padal stále níž a níž. Cítil jsem lehkost vzduchu mezi prsty a uvědomil jsem si, že je asi dobře, že teď umřu. Nepatřil jsem do tohoto světa, nepatřil jsem ani do toho předchozího. Smířil jsem se se svým koncem a jen čekal až dopadnu.
Nemusel jsem čekat dlouho, cítil jsem tvrdý náraz a srdce jako by mi vylétlo až na měsíc, cítil jsem tupou bolest, cítil jsem jak se mi všechny kosti v těle lámou, jak se orgány zpřeházely. A věděl jsem, že je konec a nemusím se již bát, radovat, nemusím platit za nájem ani utíkat šíleným bytostem. Nemusím nic.
Uslyšel jsem ostré pronikavé zaklepání, otevřel jsem oči.
„Pane Thomsone.“
Rozhlédl jsem se, byl jsem ve svém pokoji, na zemi rozlitá vína a láhve rozbité. A ty 4 stěny zíraly na mě 4 stěny mého pokoje. Usmál jsem se a byl jsem rád, byl jsem šťastný…
„Ne Mary nechci vyměnit povlečení, je mi dnes nějak zle“
„Ale jak jste věděl, že…“
Slyšel jsem jak se zarazila a něco si mumlajíc odchází chodbou ze schodů a poté dolů.
„Dup, Dup, Dup… jako by každýmu schodu dávala jasně najevo, že znovu schází Ona, Mary, moje bytná.