Sic
transit
gloria
mundi...
Z
pamětí
Ladislava
Fukse
(+
21.
8.
1994)
Rusko
Hřbitov
Novoděvičí
je
památný.
Jsou
tu
pohřbeny
významné
osobnosti
zvláště
z
19.
století.
A
právě
zde
na
tomto
hřbitově
jsme
byli
svědky
něčeho
nečekaného,
co
se
zapsalo
do
našeho
vědomí.
Průvodkyně
nás
zavedla
k
hrobu
Nikity
Sergejeviče
Chruščova,
který
vystřídal
Stalina
a
přispěl
k
odeznění
jeho
kultu
a
oddechu
země.
Chruščov
nebyl
pohřben
u
kremelské
zdi,
ale
zde,
a
jeho
hrob
se
hrobem
skoro
ani
nedal
nazvat.
Byla
to
holá
zem
bez
kousku
trávy,
skoro
blátivá
a
zároveň
vyprahlá,
obehnaná
neohoblovanými
zednickými
prkny,
a
místo
desky
a
pomníku
tam
visel
na
kusu
dřeva
ručně
psaný
nápis
N.
S.
Chruščov,
rok
smrti
1971
a
na
něm
kus
promoklého
celofánu.
Tohle
tedy
bylo
v
roce
1972.
Průvodkyně
to
omlouvala
tím,
že
je
to
jen
provizorium,
že
se
řádný
hrob
připravuje,
ale
nebožtík
tu
v
tomto
příkopě
ležel
už
dva
roky
a
lepší
hrob
nebyl
pořízen
dosud.
Sic
transit
gloria
mundi.
Tak
pomíjí
sláva
světa...
To
ostatně
platilo
stejně
i
o
Stalinovi.
Rušná
léta
1968/9
Připomenu,
že
po
vstupu
vojsk
SSSR
21.
srpna
1968
na
naše
území
jsem
se
zdržel
(vraceje
se
z
jugoslávských
prázdnin)
ve
Vídni.
Ale
ani
odtud
jsem
se
přímo
nevracel
do
Prahy,
nýbrž
jsem
jel
do
Mnichova.
Cestování
se
značně
uvolnilo
až
do
podzimu
1969,
kdy
začal
být
omezen
výjezd
našich
občanů
do
zahraničí.
V
roce
1968
po
sovětské
okupaci
dávaly
zahraniční
orgány
do
našich
pasů
vstupní
víza
automaticky
bez
písemných
žádostí.
Stačilo
jen
razítko
na
hranicích,
celní
kontroly
jejich
orgány
nedělaly,
náš
pas
-
tedy
to,
že
jsme
z
Československa,
byla
sama
o
sobě
průkazná
vizitka
a
vstup
na
jejich
území
(a
stejně
tak
i
na
další)
byl
hladký.
Vzpomínám
na
takzvané
zelené
hranice
zcela
bezbariérové
a
na
dosud
nevídanou
blahovůli
zahraničních
a
našich
celních
a
policejních
orgánů
už
na
jaře
1968,
tedy
ještě
chvíli
před
záborem,
kdy
jsme
jeli
autem
na
výlet
do
Západního
Německa
s
Hankou
Bělohradskou
a
Dušanem
Hamšíkem.
V
nějakém
městečku
za
Schirndingem,
snad
v
Marktredwitzu,
jsem
si
koupil
vynikající
umělé
květiny,
jaké
se
u
nás
neviděly,
také
pětatřiceticentimetrovou
opici,
huňatou,
milou
a
pár
podobných
i
komických
drobností
jiných.
Naši
celníci
už
nás
čekali,
viděli
nás,
jak
vyjíždíme
od
Němců,
zastavili
jsme,
dali
štempl
a
měli
jsme
jet
dál.
Ale
tu
H.
Bělohradská
vystoupila
a
podněcovala
celníka
(stál
tam
ještě
se
svým
kolegou),
aby
otevřeli
kufr.
Že
to,
co
vezeme,
musí
vidět.
A
tak
celník
chtě
nechtě
si
dal
kufr
otevřít.
Na
vrchu
ležely
ony
květiny,
různé
hračkovité
hlouposti
a
ona
opice.
Byla
z
toho
velká
psina
a
smích.
Celník
mi
řekl:
Ať
vám
ty
květiny
nikdy
nezvadnou...
a
opice
ať
se
u
vás
furt
usmívá...
V
podvečer
jsme
v
pořádku
dojeli
do
Plzně
a
tam
jsme
se
stavěli
na
večeři
v
dobré
pohostinné
restauraci
naproti
městskému
muzeu
a
výtečně
se
tam
najedli...
Nuže
tedy,
po
srpnovém
příchodu
sovětských
vojsk
jsem
jel
do
Mnichova.
Před
čtyřmi
lety
mi
tam
vyšla
má
první
kniha
Pan
Theodor
Mundstock
a
v
roce
1967
třetí,
román
Variace
pro
temnou
strunu
v
nakladatelství
Biederstein
či
tamtéž
s
názvem
C.
H.
Beck
Verlag.
V
tomto
nakladatelství
prominentním
jsem
získal
velmi
dobré
přátele.
Mimoto
už
ve
Vídni
těsně
po
okupaci
vznikla
snaha
pomoci
mi
ze
strany
barona
Aventina,
s
nímž
jsem
se
osobně
neznal,
ale
on
mě
ano,
právě
z
mnichovských
vydání
mých
knih,
a
obdobně
se
přihlásil
známý
švýcarský
spisovatel
a
dramatik
Friedrich
Dürrenmatt,
který
mi
dal
vědět,
že
mi
poskytne
asyl
ve
své
švýcarské
vile.
Ani
s
ním
jsem
se
osobně
neznal,
byť
jsem
o
něm
jako
autorovi
dobře
věděl.
Byly
to
krásné
a
upřímně
míněné
nabídky,
ne
pouhá
gesta,
za
což
jsem
byl
jistě
vděčen,
ale
nikdy
jsem
jich
nevyužil.
Má
cesta
do
Mnichova
směřovala
k
Leonhardu
Reinischovi,
čelnému
pracovníku
bavorského
rozhlasu.
Seznámili
jsme
se
na
Slovensku
v
roce
1967,
kdy
tam
jel
na
spisovatelské
sympozium
z
Bayrischer
Rundfunk.
Pocházel
ze
Sudet,
po
válce
byl
v
odsunu
Němců
a
uměl
i
víceméně
česky.
Bydlil
u
Mnichova
v
Ottobrunnu,
z
obvodu
to
bylo
dvanáct
kilometrů
a
jezdil
tam
autobus.
Na
posezení
a
debatu
s
Leonhardem
býval
čas
večer,
když
se
vrátil
z
mnichovského
rozhlasu,
děti
se
odebraly
k
spánku
a
v
domě
byl
klid.
Na
stůl
přinášel
kuchyni
studenou,
chlebíčky,
uzeniny,
šunku
a
západoněmecké
sýry
mnoha
druhů
a
zde
jsem
žasl
nad
jejich
kvalitou,
kterou
jsem
z
domova
nepředpokládal.
Ale
přitom
hostitel
otevíral
láhve
alkoholu.
Byla
to
vína
a
německé
alkoholy
tvrdé.
Měl
je
rád.
Při
tlumeném
světle
přicházela
na
přetřes
politická
situace
u
nás
doma.
Byl
vzdělaný
politolog
a
viděl
ji
pesimisticky.
Sovětům
z
hloubky
duše
nevěřil.
***
V
Mnichově
jsou
muzea
a
galerie
se
vzácnými
obrazy,
částečně
(podle
času)
jsem
je
navštívil
a
zhlédl
překrásný
královský
zámek
Nymphenburg.
A
tady
jsem
si
nemohl
nevzpomenout
na
Ludvíka
II.
Král
Ludvík
II.
Bavorský
se
zapsal
do
dějin
druhé
polovice
minulého
století
způsobem
neobvykle
zvláštním.
Byl
romantik,
velký
ctitel
Richarda
Wagnera,
který
si
dal
postavit
velmi
nákladný
zámek
Neuschwanstein
neméně
romantický
na
vrchu
a
skále
s
věžemi
a
zařídil
jej
s
největším
přepychem
a
s
patinou
tajemnosti.
Rád
se
tam
uchyloval,
byl
tam
častěji
než
u
trůnu
v
Mnichově,
přijímal
tam
své
vyvolené
hosty
a
osobní
důvěrné
přátele
a
oblažoval
se
Wagnerovou
hudbou.
Stýkal
se
v
přestrojení
nebo
bez
něho
s
mladými
venkovskými
synky
a
dcerkami
včetně
čeledínů
a
děveček
a
při
víně
a
pití
s
nimi
do
noci
hýřil,
aniž
se
viditelně
opil.
Byl
v
tomto
lidu
oblíbený,
a
také
i
proto,
že
vynikal
krásou.
Pouštění
žilou
královské
pokladně,
tyto
jeho
téměř
či
dost
prostopášné
styky
a
sklony
k
neběžnému
chování
nemohly
být
ovšem
královské
rodině
wittelsbašské
lhostejné
a
po
chuti.
Mimoto
rod
se
promítl
ve
Vídni
v
rodině
habsburské.
Ludvíkovou
tetou
se
stala
choť
císaře
Františka
Josefa,
císařovna
Alžběta,
vynikající
krásou
stejně
jako
její
bavorský
synovec,
avšak
ta
měla
Ludvíka
upřímně
ráda.
Životní
styl
Ludvíkův
nepřestával
a
královská
rodina
začala
o
něm
uvažovat
z
hlediska
zdravotního.
Dvorní
lékař
ho
důkladně
vyšetřil
po
interní
stránce,
neshledal
žádné
závady,
tělesný
organismus
byl
v
pořádku.
Nadhodil
však
jeho
stav
duševní.
Netýkal
se
královy
inteligence,
která
byla
mimořádně
vysoká.
A
tak
byl
do
Mnichova
pozván
znamenitý
profesor
psychiatrie
z
berlínské
univerzity.
Pobyl
na
dvoře
určitou
dobu,
aby
mohl
Ludvíka
pozorovat
a
zvažovat
jeho
diagnózu.
Obdiv
Richarda
Wagnera
a
jeho
děl
z
německé
mytologie
uznal
u
Ludvíka
za
normální
projev
jeho
vkusu.
Horší
to
bylo
s
jinými
složkami
jeho
chování
a
jednání.
Předepsal
mu
uklidňující
a
tlumivé
léky.
Údajně
to
nakonec
dopadlo
tak,
že
se
stal
jeho
osobním
ošetřovatelem
a
zároveň
i
nenápadným
dohližitelem.
Ludvík
ho
zřejmě
dobře
snášel,
spřátelil
se
s
ním
a
chodili
na
procházky.
Jednou
se
koupali
ve
Starnberském
jezeře,
jehož
část
patřila
k
oboře,
a
v
něm
se
roku
1886
i
se
svým
opatrovníkem
Ludvík
II.
Bavorský
utopil.
Bylo
mu
41
let.
Na
trůn
nastoupil
jako
mladík.
Jeho
záhadná
a
tragická
smrt
zůstávala
neobjasněna.
Na
břehu
Starnberského
jezera
u
místa
utonutí
byla
postavena
kaplička
s
královými
daty
narození,
vlády
a
smrti,
s
křížem
a
mramorovou
pamětní
deskou.
Kapličku
jsem
jednou
navštívil
a
v
zahloubání
tam
poseděl...
Jindy
jsem
se
sešel
u
L.
Reinische
v
Ottobrunnu
s
naším
spisovatelem
Otou
Filipem,
který
emigroval
do
Spolkové
republiky.
Prožili
jsme
krásný
den
s
bohatou
večeří
ve
vile.
Ale
tu
jsem
se
dozvěděl,
že
Otova
velmi
stará
matka
na
Moravě
zemřela.
Nejenže
ji
nikdy
nesměl
navštívit,
ani
ona
jeho,
ale
naši
ho
nepustili
ani
na
její
pohřeb.
Musím
zakončit
něčím
radostným.
Kdykoliv
jsem
navštívil
Mnichov
nebo
jím
projížděl,
neopomněl
jsem
zajít
do
pověstné
mnichovské
pivnice
Bierbräukeller.
Její
obrovská
hala,
kde
se
sedělo
u
dubových
stolů
a
bavorské
pivo
se
nalévalo
do
litrových
korbelů
s
příklopkami.
Jídelní
list
byl
bohatý
na
zabíjačkové
pochoutky
a
masa,
dal
se
objednat
talíř,
kde
bylo
ode
všeho
něco,
jitrnička,
jelítko,
klobása
a
plátek
ovaru
nebo
větší
porce
zvlášť,
ke
všemu
byl
čerstvý
rohlík
nebo
chléb
a
křen
a
hořčice.
S
pivem
to
bylo
výtečné.
Ale
měli
tam
i
vepřové
a
hovězí
guláše,
pečeně
a
uzeniny.
Vše
mělo
povahu
domácích
jídel
včetně
bramborových
nebo
houskových
knedlíků.
Jídla
tam
byla
ještě
jiná,
například
smažený
kapr,
smažené
brambory
s
vejcem,
nadívané
papriky,
ptáčky,
zadělávané
skopové,
huspenina
(sulc),
a
hlavně
se
tam
dostalo
Alpelrösti,
jídlo
pro
chudé,
původně
jak
se
říkalo,
protože
je
laciné
a
dost
prosté,
ale
výtečně
chutná
i
bohatým.
Původně
pochází
(aspoň
co
vím)
ze
Švýcar.
Když
jsem
objevil
starý
matčin
recept
z
Vídně,
začal
jsem
si
Alpelrösti
dělat
doma
a
někdy
nabídl
i
hostům,
kteří
nešetřili
chválou.
Nakrájejí
se
dva
rohlíky,
připraví
se
vývar
z
kostí
(u
nás
to
bylo
z
Masoxu),
ale
je
možno
dát
pár
kapek
Maggi,
hodí
se
do
horkého
mléka,
promíchá,
a
když
se
mléko
kratičce
povaří,
vše
se
odstaví
a
nechá
se
to
patnáct
minut.
Dělá
se
to
v
kastrolu.
Pak
se
rozšlehají
tři
menší
vejce,
rozdrtí
se
sýr
(já
užíval
Hermelínu,
ve
Švýcarech
nějaký
podobný
anebo
snad
strouhaný
ementál),
trochu
se
to
okoření
pepřem,
osolí
jen
střídmě,
a
dává
se
i
muškátový
květ.
Na
pánvi,
nejlíp
kulaté,
se
rozehřeje
kousek
másla,
a
všechno
dohromady
na
pánev
vylejeme
a
pečeme,
až
to
nebude
tekuté
a
dá
se
to
krájet.
Povrch
můžeme
přetřít
ještě
kapkou
rozpuštěného
másla.
Rösti
je
pečený
do
zlatova,
vypadá
krásně
a
voní.
Dá
se
pozorně
přemístit
na
mísu.
Může
se
jíst
mírně
teplý
anebo
studený.
Něco
k
němu
přikusovat,
například
salát
nebo
nějakou
jinou
ingredienci
(zeleninu,
okurku,
hořčici
a
podobně)
se
nedoporučuje.
Bere
to
chuť
vlastní
pochoutce.
Kdykoliv
jsem
do
této
obří
pivnice
vešel,
měl
jsem
nešťastný
pocit.
Nikdy
jsem
totiž
nevěděl,
pro
která
jídla
se
z
této
bohaté
nabídky
rozhodovat.
Vynikající
bylo
všechno.
Cesta
do
Heidelberku
1969
Jakkoliv
mé
vystoupení
ve
Würzburku
obestírala
krásná
a
klidná
pohoda,
tak
o
rok
pozdější
mou
přednáškou
v
Heidelberku
ve
velké
posluchárně
tamní
proslulé
univerzity,
k
níž
patřil
i
Institut
pro
studium
slovanských
jazyků
a
literatur,
provázel
protest,
napadení
skupinou
posluchačů
a
jejich
mluvčí
vystoupil
proti
mně
velmi
adresně,
a
i
když
více
méně
zaobaleně,
i
hrubě.
Přítomní
páni
z
profesorského
sboru
to
nelibě
nesli,
ale
právem
demokratické
diskuse
se
do
polemiky
nevměšovali.
Byl
to
proslulý
slavista
(a
bohemista),
vedoucí
této
katedry,
dále
dr.
Hans-Jürgen
zum
Winkel
a
profesor
de
Vincenc.
Jak
ke
konfliktu
s
posluchači
došlo?
Byla
to
doba,
kdy
se
leckdes
stala
populární
filozofie
čínského
marxisty
a
hlavy
státu
Mao
Ce-tunga,
maoismus
se
i
na
Západ
k
některým
studentům
v
Heidelberku
dostal
a
v
městě
uspořádali
před
mým
příjezdem
demonstrace.
Předem
jsem
věděl
z
Mnichova
od
Reinische,
z
diskuse
s
posluchači
z
Würzburku,
ze
zpráv
z
Frankfurtu
a
z
tisku,
jakou
povahu
ony
i
demonstranti
měli.
Maoismus
se
stal
u
synků
z
lepších
rodin
módou,
a
až
na
výjimky
frajerským
gestem.
Dávali
jím
najevo,
že
jsou
pokrokoví,
uvědomělí.
V
podstatě
jsem
studentům,
kterých
se
to
týkalo,
řekl,
že
nevědí,
čemu
přejí
a
komu
dávají
hlas,
když
volají
po
odstranění
demokracie.
Že
my
v
Československu
do
toho
vidíme
a
na
rozdíl
od
nich
můžeme
o
tom
mluvit.
A
o
maoistických
demonstrantech
(a
myslil
jsem
je)
jsem
řekl,
že
bydlí
v
bohatých
vilách,
mají
všechno,
co
si
jen
přejí,
v
létě
jezdí
po
riviérách,
jsou
obklopeni
služebnictvem
a
na
demonstraci
je
doveze
šofér
v
luxusní
mercedesce,
za
rohem
na
ně
počká,
až
to
skončí,
a
doveze
je
zpět
domů
k
bohatě
prostřenému
stolu.
Takhle
se
to
demonstruje,
das
ist
meiner
Meinung
nach
sehr
leicht
und
überaus
bequem...
A
dodal
jsem
ještě
toto:
A
přitom
navštěvujete,
dámy
a
pánové,
i
tuto
vznešenou
univerzitu,
která
vám
poskytuje
vrcholné
vzdělání
a
všechny
nejlepší
výhody...
Odezva
nedala
na
sebe
čekat.
Jistý
šum
nastával
již
při
některých
mých
větách
či
slovech,
sem
tam
samozřejmě
padla
nějaká
nezřetelná
poznámka
a
bezděčně
jsem
viděl,
že
se
tohle
všechno
váže
k
určitým
místům
v
lavici,
zatímco
posluchárna
byla
zticha
a
na
mnoha
tvářích
se
objevoval
souhlas.
Onen
mluvčí
studentské
skupiny,
který
proti
mně
vystoupil,
nyní
vstal
a
řekl,
navazuje
zřejmě
na
mou
poslední
větu:
...
vy
nemůžete
o
organizaci
našeho
školství
mluvit
a
vyjadřovat
se
o
jeho
kladech,
natož
pak,
abyste
věděl
i
o
jeho
záporech.
To
vy
neznáte,
žijete
jinde,
sem
jste
přijel
na
krátkou
návštěvu,
a
o
tom
vy
můžete
pouze
jen
a
jen
mlčet...
Cítil
jsem
dobře,
jak
to
slovo
mlčet
míní,
ozývalo
se
v
podtextu,
ovšem
nahlas
je
použít
nemohl
(Maul
halten),
nemohl
vystoupit
než
zdvořile,
ale
na
mysli
to
měl
jinak...
Když
domluvil,
pět
posluchačů
(tři
hoši
a
dvě
dívky)
mlčky
vstalo
a
odešlo
z
posluchárny.
Nehnul
jsem
ani
brvou
(ostatně
jak
jinak).
Když
jsem
svou
přednášku
skončil
s
upřímným
přáním
na
adresu
posluchačů,
posluchárna
spontánně
(což
mě
potěšilo)
tleskala
...
Když
v
roce
1990
vrátili
z
nakladatelství
Československý
spisovatel
LADISLAVU
FUKSOVI
reedice
dvou
knih
(Myši
Natalie
Mooshabrové
a
Příběh
kriminálního
rady),
které
byly
už
ve
stránkových
korekturách,
propadl
hluboké
depresi.
Rozhodl
se
dál
nepsat.
Přibližně
v
téže
době
redaktor
Jiří
Tušl,
s
nímž
se
dobře
znal
téměř
čtvrt
století
a
který
působil
de
facto
jako
jeho
sekretář
či
mluvčí,
přišel
s
nápadem
začít
pracovat
na
spisovatelových
pamětech.
Původně
měly
vznikat
jako
rozmluva
na
diktafon,
tento
způsob
práce
však
L.Fuks
nepřijal
a
začal
přinášet
již
hotové
texty.
J.Tušl
s
překvapením
zjistil,
že
jde
o
svrchovaně
fuksovský
rukopis
a
že
se
spisovatel
-
paradoxně
k
svému
rozhodnutí
už
nikdy
nepsat
-
svými
memoáry
vrátil
k
beletrii.
L.Fuks
se
důsledně
vyhýbá
hodnocení
svých
současníků
(právo
soudit
má
jenom
Bůh),
ale
není
apolitický.
Akcentuje
cesty
do
zahraničí,
setkání
s
lidmi,
líčí
proměny
světa
a
věcí,
cenné
jsou
kunsthistorické
pasáže.
S
velkou
pozorností
a
něhou
se
Fuks
na
svých
cestách
věnuje
kulinářským
zážitkům,
ústícím
někdy
až
do
receptur.
Rukopis
(560
stran)
začíná
spisovatelovým
dětstvím
a
končí
autorovými
sedmdesátými
narozeninami
(24.9.l993).
Posledních
šest
let
svého
života
L.Fuks
systematicky
třídil
a
odevzdával
do
Památníku
národního
písemnictví
svoji
pozůstalost
(v
současné
době
probíhá
jednání
i
o
převzetí
Fuksova
bizarního
příbytku).
Mnoho
dokumentace
zničil,
spálil.
Nebylo
mu
lhostejné,
jaký
obraz
po
sobě
(o
sobě)
zanechá.
Pod
názvem
Zrcadlo
Ladislava
Fukse
vyjde
kniha
na
podzim
v
nakladatelství
Melantrich.
Stranu
připravila
Alena
Plavcová
Foto
Vladimír
Opletal