Když
Sověti
oznámili,
že
jejich
poslední
voják
v
únoru
opustil
Afghánistán,
skeptické
hlasy
byly
téměř
přehlušeny
mezinárodním
chórem
euforie.
Byl
to
"Sovětský
Vietnam."
Kábulský
režim
by
padl.
Milióny
utečenců
by
spěchaly
domů.
Odbojová
vláda
by
vstoupila
do
Kábulu.
Ti,
kdo
tuto
iluzi
přijali,
jsou
nyní
zmateni.
Osm
měsíců
poté,
co
generál
Boris
Gromov
přešel
po
mostě
do
SSSR,
sověty
řízený
režim
v
Kábulu
zastává,
utečenci
zůstávají
ve
svých
táborech
a
návrat
afghánské
svobody
se
zdá
být
stejně
vzdálený,
jako
vždycky.
Nikdy
ale
nebyla
naděje,
že
by
afghánský
odboj
kábulský
režim
svrhl
snadno
a
rychle.
Sovětští
vůdci
prohlásili,
že
své
kábulské
klienty
podpoří
všemi
nutnými
prostředky
-
a
také
to
udělali.
USA
prohlásilo,
že
odboj
plně
podpoří
-
a
neudělalo
to.
Dohoda
Spojených
národů
"týkající
se
Afghánistánu"
z
února
1987
Sovětský
svaz
dostal
vše,
co
potřeboval
k
upevnění
trvalé
kontroly.
Podmínky
Ženevské
dohody
nechaly
Moskvě
volné
ruce
k
tomu,
aby
svým
klientům
v
Afghánistánu
poskytla
pomoc
libovolného
druhu
-
včetně
návratu
sovětských
pozemních
sil
-
zatímco
od
USA
a
Pákistánu
požadovala
ukončení
podpory.
Jediným
zakopaným
sovětským
psem
je
na
poslední
chvíli
přidaná
unilaterální
Americká
výstraha,
že
podpora
USA
odboji
bude
pokračovat
stejně
dlouho,
jako
sovětská
podpora
Kábulu.
Ale
ihned
po
podepsání
dohody
Američtí
představitelé
podporu
ostře
snížili.
V
únoru
1989,
kdy
Sověti
oznámili,
že
své
stahování
ukončili,
USA
ji
nadále
snížilo.
Ne
tak
Sověti.
Generál
Gromov
sám
prohlásil,
že
sovětské
jednotky
předpokládají,
že
Kábulskému
režim
zanechají
armádní
výzbroj
a
zařízení
za
více
než
1
miliardu
dolarů.
Od
stažení
vojsk
Moskva
přisypávala
dalších
200
až
300
miliónů
dolarů
měsíčně
-
od
února
více
než
2
miliardy
dolarů,
což
je
ekvivalent
celkové
Americké
pomoci
odboji
za
devět
let.
Toto
zahrnuje
to,
co
náměstek
ministra
zahraničí
Jurij
Voroncov
kouzelně
nazývá
"novou
mírovou
dalekonosnou
zbraní,"
včetně
více
než
800
střel
SCUD.
Do
začátku
května
například
Moskva
dodala
1000
nákladních
aut,
asi
100
tanků,
děla
a
stovky
svých
bojových
vozidel.
Později
v
tomtéž
měsíci
přidala
celou
tankovou
brigádu
včetně
120
tanků
T-72
a
více
než
40
špičkových
pěchotních
bojových
vozidel
BMP.
Do
září
dorazila
do
Kandaháru
nová
posílená
motorizovaná
brigáda
s
dalšími
300
bojovými
vozidly,
dalšími
1000
nákladními
auty
a
10 000
sověty
vycvičenými
afghánskými
vojáky.
Za
posledních
několik
týdnů
Moskva
přidala
střely
FROG-7B,
An-12
v
bombardovací
verzi,
výškový
letoun
MiG-23BN,
letouny
MiG-29,
které
mohou
být
rychlejší
než
pákistánské
letouny
F16
vyrobené
v
USA
a
bojové
bombardéry
Suchoj
SU-27,
které
mohou
být
rychlejší
než
letouny
MiG-29.
Moskva
tvrdí,
že
toto
vše
je
třeba
k
ochraně
kábulského
režimu
proti
partyzánskému
odboji.
Je
všeobecně
známo,
že
řadová
afghánská
pěchota
je
zaplněna
neochotnými
odvedenci.
Ale
toto
není
celá
afghánská
armáda,
a
už
to
také
není
jediná
vojenská
síla
Kábulu.
Celé
jednotky
byly
vycvičeny
a
ideologizovány
v
SSSR
a
dalších
zemích
východního
bloku;
vrátilo
se
asi
30
až
40
tisíc
takovýchto
vojáků.
Režim
navíc
založil
dobře
placené
paramilitantní
síly
o
celkovém
počtu
více
než
100 000
mužů
včetně
35 000
sověty
vycvičených
vojáků
Ministerstva
vnitra
(KHAD/WAD),
které
je
stále
řízeno
1500
sovětskými
důstojníky
KGB.
I
když
ne
všechny
tyto
síly
jsou
oddané
režimu,
jsou
na
něm
nyní
závislé.
A
tisíce
afghánských
dětí
bylo
odvezeno
do
Sovětského
svazu,
kde
jsou
drženi
jako
rukojmí
pro
chování
jejich
rodin.
Od
roku
1981
Indičtí
vojenští
poradci
pomáhají
kábulskému
režimu.
Při
přípravě
stahování
Moskva,
Kábul
a
Nové
Dillí
podepsaly
dvě
dohody,
podle
kterých
několik
set
nových
indických
civilních
expertů
nahradí
některé
viditelnější
sovětské
vojenské
zaměstnance.
Od
roku
1979
jsou
v
Afghánistánu
činní
i
kubánští
vojenští
zaměstnanci.
Sověti
uzavřeli
dohodu
s
Íránem:
budoucí
role
Íránu
v
Afghánistánu
výměnou
za
íránskou
podporu
sovětské
politiky.
Dohoda
byla
symbolizována
návratem
šiitského
Sultána
Ali
Keštmanda
na
post
afghánského
předsedy
vlády.
Mimoto
se
objevily
závažné
otázky
o
údajném
stažení
sovětských
sil.
Před
svým
zavražděním
v
roce
1988
pákistánský
prezident
Zia
opakovaně
tvrdil,
že
do
Afghánistánu
byly
vyslány
čerstvé
sovětské
jednotky
právě
když
jiné
byly
demonstrativně
stahovány.
Poslanec
Bill
McCollum
(republikán
za
Floridu)
uvádí,
že
to
zahrnovalo
20
až
30
tisíc
sovětských
pohraničníků
ze
Střední
Asie,
etnicky
nerozlišitelných
od
Afghánců
a
kteří
nosí
neoznačené
uniformy.
Kábulský
režim
je
nicméně
stále
úspěšnější
ve
vykreslování
odboje
jako
krvežíznivých
fanatiků.
V
tomto
jsou
podporování
roky
americké,
evropské,
pákistánské
a
saudské
podpory
nejextrémnějších
frakcí
-
radikálních
islámských
fanatiků
s
vůdci,
jejichž
politika
je
afghánskou
veřejností
nenáviděna.
Tato
těžká
vnější
podpora
nejhorších
podkopala
lepší,
umírněné
vůdce.
Například
na
podzim
loňského
roku
byla
režimní
posádka
v
Kandahru
připravena
vzdát
město
umírněným
odbojářům.
Ale
na
poslední
chvíli
pákistánské
velení
poslalo
Gulbuddina
Hekhmatyara,
asi
nejnenáviděnějšího
a
nejobávanějšího
z
extrémistů,
s
požadavkem,
aby
kapitulace
byla
učiněna
jeho
silám.
Dohoda
padla
a
Kandahár
zůstává
hlavní
prorežimní
základnou.
Odboji
nechybí
jen
letecké
síly,
obrněná
vozidla
a
experti,
ale
často
takové
základní
věci
jako
mapy,
detektory
min
a
dokonce
i
zimní
rukavice.
Zkušení
odbojoví
velitelé
chtěli
k
udolání
režimu
použít
partyzánské
akce
a
obléhací
taktiku.
Místo
toho
byli
pákistánským
ISI,
zdrojem
své
podpory,
dotlačeni
k
napadnutí
Džalalabádu.
Obětí
utrpěli
více
než
25
%;
novináři
hlásí,
že
minovým
polím
čelili
bez
detektorů
min.
Překvapením
není,
že
odboj
ve
svržení
kábulského
režimu
neuspěl,
ale
že
i
nadále
vůbec
existuje
a
bojuje.
Loni
v
létě,
v
odpověď
na
kritiku
Kongresu,
ministerstvo
zahraničí
a
CIA
prohlásili,
že
obnovili
vojenskou
pomoc
odboji
po
měsících
od
jejího
pozastavení;
není
ale
jasné,
kolik
bylo
posláno
ani
kdy
pomoc
dorazí.
Po
měsíce
byl
odboj
proti
leteckým
útokům
bezbranný.
Zatím
nejsou
známky,
že
by
jim
byly
opět
dodány
střely
Stinger
nebo
jiné
protiletadlové
zbraně.
Američtí
představitelé
samozřejmě
tisku
naznačili,
že
pokračování
v
pomoci
záleží
na
tom,
jakých
úspěchů
oslabený
odboj
dosáhne
do
konce
tohoto
roku.
Moskvě
a
Kábulu
se
tato
informace
musela
hodit.
Po
desetiletí
byla
americká
politika
nesourodá,
postavená
na
špatných
odhadech
a
ochraně
byrokratického
a
politického
území.
Žádné
urovnání
dohodnuté
jinými
nemůže
afghánský
lid
donutit,
aby
se
vzdali
svého
úsilí.
Ukončení
americké
vojenské
pomoci
je
jen
nechá,
aby
zbytečně
zemřeli.
Vytvoření
nové,
realistické
politiky
USA
je
již
dlouho
opožděné.
Pan
Klass,
editor
a
spoluautor
knihy
"Afghánistán:
Znovunavštívená
velká
hra"
(Freedom
House),
řídí
program
Freedom
House
o
Afghánistánu
a
Jihozápadní
Asii.