Venku,
mimo
bílé
zdi
ústředí
tzv.
společnosti
Oranžských
pracujících,
se
v
nenormální
společnosti
Jihoafrické
republiky
vše
zdá
normální.
Malý
nákladní
automobil
řízený
bílým
farmářem
kodrcá
okolo
s
nákladem
černých
dělníků
kymácejících
se
na
korbě.
Naproti
v
obchodě
smíšeným
zbožím
Conradiových
přiskakuje
černý
chlapec,
aby
pomohl
starší
bílé
ženě
s
jejími
balíčky.
Dále
po
ulici
zajíždí
k
benzínové
pumpě
Shell
automobil
a
je
okamžitě
obklopen
černou
obsluhou.
Ale
za
bílými
zdmi
úřadu
Oranžských
pracujících
-
kromě
reformního
kostela
a
školy
největší
budovy
ve
městě
-
jakoby
celé
to
pěkné
rasové
uspořádání
Jihoafrické
republiky
bylo
úplně
naruby.
Tucet
bílých
úředníků
skládá
informační
bulletiny
a
vkládá
je
do
obálek.
Bílé
ženy
připravují
čaj
a
kávu,
potom
umývají
šálky
a
podšálky.
Bílé
děti
vysypávají
odpadkové
koše
a
myjí
okna.
Nikde
nejsou
vidět
černí
zaměstnanci.
Nejsou
v
kuchyni,
ve
skladu,
ani
v
obchodě
s
knihami.
"Jestliže
chceme
mít
svou
vlastní
zemi,
musíme
být
připraveni
dělat
všechnu
práci
sami",
říká
Hendrik
Verwoerd
ml.,
syn
bývalého
premiéra
a
vůdce
Oranžských
pracujících,
založených
v
roce
1980.
Oni
opravdu
chtějí
vlastní
zemi.
Ve
zbytku
Jihoafrické
republiky
je
apartheid
možná
otřesen
v
základech,
teď
když
Johannesburg
otevírá
veřejná
místa
všem
rasám,
černí
dobývají
kapské
pláže
původně
vyhrazené
pouze
bílým
a
vláda
propouští
sedm
vůdců
zakázaného
Afrického
národního
kongresu.
Avšak,
zde
v
Morgenzonu,
ospalém
městečku
obklopeném
obilnými
poli
východního
Transvaalu,
udržují
Oranžští
pracující
základy
pevné.
Oranžští
pracující
-
jmenují
se
podle
Viléma
Oranžského
z
Holandska,
hrdiny
holandských
přistěhovalců,
Afrikánců
-
věří,
že
řešením
jihoafrického
rasového
problému
není
odstranění
apartheidu,
ale
jeho
přivedení
k
dokonalosti
-
kompletní
a
totální
oddělení
ras.
Zde
je
tedy
to
místo,
kam
Oranžští
pracující
přišli
vytvořit
poslední
baštu
apartheidu.
Jejich
plán
je
vytvořit
nejprve
jedno
město
bez
černých,
a
pak
i
celou
zemi.
Může
se
zdát,
že
usilovat
v
Africe
o
něco
takového
je
nesmyslné
a
naprosto
marné.
Vzhledem
k
tomu,
že
řádných
členů
Oranžských
pracujících
je
pouze
3 000,
mohou
být
pokládáni
za
bláznivou
radikální
frakci.
Ale
jejich
představa
výhradně
bílé
Afrikánské
země
vyrvané
z
dnešní
Jihoafrické
republiky,
je
tradičně
velkým
přáním
pravice,
a
k
ní
se
přiklání
třetina
z
pěti
milionů
bílých
obyvatel.
Afrikánští
filosofové
a
teologové
už
dlouho
přemítají
o
potřebě
bílé
vlasti.
Oranžští
pracující
nyní
uvádějí
tuto
vizi
do
praxe.
A
tak
farmář
Johan
Fischer
leží
v
tričku
a
umaštěných
džínách
pod
sázecím
strojem,
utahuje
šrouby
a
opravuje
poškozená
místa.
V
Jižní
Africe
na
téměř
všech
ostatních
farmách
provádějí
opravářské
práce
černí
zaměstnanci.
Ne
však
tady.
Pan
Fischer
sám
oře
na
svých
vlastních
polích,
seje
svou
vlastním
kukuřici
a
slunečnice
a
krmí
své
ovce.
Naproti
v
továrně
na
laminát
čtyři
dělníci
montují
vodní
nádrže
a
ve
zbylém
čase
staví
kolem
silnice
rodinné
domky.
Na
hlavní
třídě
se
Alida
Verwoerdová
a
její
dcery
starají
o
obchod
s
oděvy
a
látkami
a
po
práci
spěchají
domů
připravit
jídlo
pro
zbytek
rodiny.
Dále
po
proudu
řeky
dokončuje
golfové
hřiště
skupina
Oranžských
pracujících.
Pokud
bílí
chtějí
golfové
hřiště
jen
pro
sebe,
měli
by
si
ho
také
sami
postavit,
říká
konzultující
inženýr
Willem
van
Heerden.
"Chceme-li
jako
národ
přežít,"
říká,
"musíme
změnit
náš
způsob
života.
Afrikánci
se
musí
přestat
spoléhat
na
jiné."
Při
svém
hledání
dokonalého
apartheidu
Oranžští
pracující
objevili
pravdu,
kterou
si
většina
privilegovaných
bílých
Jihoafričanů
odmítá
připustit:
Pán,
který
se
stal
závislým
na
otrokovi,
nemůže
očekávat,
že
i
nadále
zůstane
pánem.
"Pokud
apartheid
znamená,
že
chcete
levnou
černou
pracovní
sílu
a
všechny
výhody
s
tím
spojené
a
přitom
chcete
vyřadit
černé
ze
sociální
a
politické
integrace,
pak
tyto
dvě
věci
jsou
protiklady,
které
nemohou
pokračovat
věčně"
říká
pan
Verwoerd.
Sedí
ve
svém
obývacím
pokoji,
pod
portrétem
svého
zesnulého
otce,
Hendrika
F.
Verwoerda,
premiéra
Jižní
Afriky
z
let
1958
až
1966
a
budovatele
apartheidu.
Něco
se
v
apartheidu
strašně
pokazilo,
povzdychne
si
syn,
bílí
se
dnes
dokonce
spoléhají
na
černé,
že
se
postarají
o
separaci.
"Lidé
brali
oddělený
vývoj
jako
příležitost
používat
černou
pracovní
sílu
bez
toho,
aby
se
jí
pak
zbavovali.
Ale
můj
otec
měl
na
mysli
opravdovou
separaci,"
říká
syn.
Oranžští
pracující
jsou
upřímní.
"Souhlasíme
se
světovým
názorem,
že
současný
stav
v
Jižní
Africe
je
morálně
špatný,"
říká
Pieter
Bruwer,
vedoucí
pisatel
letáků
a
pamfletů
Oranžských
pracujících.
"Musíme
se
buď
čestně
integrovat
nebo
se
čestně
separovat."
Morgenzon
byl
dlouho
zvláštním
panstvím
Afrikánců.
Podle
pana
Werwoerda
první
lidé,
kteří
osídlili
východní
Transvaal
byli
bílí
afrikánští
průkopníci,
a
to
ještě
před
černochy.
Posléze,
když
byl
v
roce
1908
Morgenzon
ustaven
městem,
vlastníci
půdy
vyjednali,
že
ve
městě
mohou
bydlet
pouze
bílí;
černí
zde
mohli
pracovat,
ale
na
noc
museli
odejít.
Dnes
je
v
Morgenzonu
800
bělochů
a
dvě
dlážděné
silnice.
Puklinami
na
kraji
silnice
prorůstá
plevel,
mnoho
domů
a
skladů
je
prázdných.
Je
tu
málo
továren
a
žádné
doly.
Bylo
to
ideální
místo
pro
Oranžské
pracující,
zde
mohou
začít
pracovat
na
vytvoření
svého
nového
národa,
neomezovaní
demografickým
vývojem,
který
podkopal
apartheid
v
jiných
částech
Jihoafrické
republiky.
Doposud
sem
přišlo
asi
150
Oranžských
pracujících
a
za
poslední
tři
roky
skoupili
majetek
téměř
za
milion
dolarů.
Zatím
se
jim
nepodařilo
kompletního
a
totálního
oddělení
ras
dosáhnout.
V
chatrčích
za
městem
žije
2 000
černých
lidí
pracujících
v
okolí.
Navzdory
snaze
Oranžských
pracujících
sebrat
jim
všechny
pracovní
příležitosti
nespěchají
s
odchodem.
"Tam
my
nesmíme,
to
je
vše,
co
vím,"
říká
suše
mladý
muž
jménem
July
(podle
měsíce
svého
narození),
pracující
na
železniční
stanici,
která
se
nachází
ve
stejné
ulici
jako
úřad
Oranžských
pracujících;
ukazuje
přitom
na
dům
s
bílými
zdmi.
Více
znepokojeno
je
asi
650
místních
bílých,
kteří
se
nehlásí
k
Oranžským
pracujícím.
Ať
se
snaží
sebevíc,
nedokážou
si
život
bez
černých
zaměstnanců
představit.
"Nemožné,
je
to
nemožné,"
říkají
Conradieovi,
stárnoucí
pár,
který
už
několik
desetiletí
provozuje
obchod.
"Neobejdeme
se
bez
jejich
pomoci,"
říká
paní
Conradieová.
"Kdepak.
Potřebujeme
je
a
děkujeme
za
ně
Bohu."
Naproti
u
benzínové
pumpy
Shell
si
její
vlastník,
Rudi
van
Dyk,
stěžuje,
že
kvůli
Oranžským
pracujícím
je
jejich
město
celé
zemi
pro
smích.
"To,
oč
usilují,
není
proveditelné
v
praxi,"
říká
a
naráží
přitom
na
to,
že
má
16
černých
zaměstnanců.
"Nemohl
bych
si
dovolit
platit
16
bílých
zaměstnanců.
Jenom
Afrikánci,
kteří
nedovedou
posoudit
hodnotu
peněz,
by
byli
ochotní
pracovat
za
takovýto
plat."
Jsme
zpátky
v
domě
Verwoerdových,
Hendrik
st.
se
dívá
dolů
přes
rameno
na
Hendrika
ml.
Syn
věří,
že
až
Afrikánci
konečně
pochopí,
že
z
integrace
jihoafrické
společnosti
a
politiky
není
cesta
zpět,
Morgenzon
rozkvete.
"Naléháme
na
naše
lidi,
aby
nečekali,
až
budou
muset
bojovat
za
svoji
vlastní
zemi."
"Pokud
nyní
sami
zalidníme
nějaké
místo,
staneme
se
silou,
jejíž
názor
bude
muset
kterákoli
nová
vláda
brát
v
úvahu"
Zvláštní
je,
že
Oranžské
pracující
přirovnává
k
Africkému
národnímu
kongresu
který
jeho
otec
v
roce
1960
postavil
mimo
zákon.
"ANC
nebude
zastaven,
dokud
někdo
nesplní
požadavky
černých,"
říká
pan
Verwoerd.
"Podobně
žádná
vláda
nemůže
zastavit
plány
Afrikánců."
Omlouvá
se
za
naléhavý
tón.
"Podívejte
se,"
říká,
"jestli
chce
zbytek
Jižní
Afriky
mít
integrační
tavicí
kotel,
je
to
jen
jejich
volba.
My
je
necháme
na
pokoji.
My
si
chceme
jen
vypít
svůj
šálek
čaje."
A
oni
si
ho
i
sami
naservírují.