lk_713.05

lk_713.05

ProjectPDTSC
Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
Na levé straně byl pořád dlouhý les . Šla jsem pomalu a řikala jsem jedné Němce : " Zalezte do lesa , tolik už jich tam uteklo . Ale aby vás neviděl esesák ! Schovejte se v lese , vždyť to slyšíte , jak na frontě střílí . Nechoďte nikam , než vás oddělají samotní Němci . " Vím , že mně uřízli z nějaké šunky kus masa a že ho mně i té holce vrazili a šly jsme ve čtyřech . Byla silnice , za ní ne hluboký , trávou zarostlý příkop a úzký pruh trávy , kde seděli lidi , co jedli , a hned hustý les . Šly jsme do toho lesa kousek od silnice , aby to nebylo úplně na kraji . Věděly jsme , že Němci chodili stále do lesa pročesávat . Koho tam našli , zastřelili . Vím , že pod nějakým stromem se začalo jíst . Dvě měly vždy jeden balík , dohromady jsme měly dva balíky . Rozprostřely jsme si deku , sedly jsme si a jedlo se . Nastaly šílené průjmy , zvracení , protože tam byly mléčné konzervy , masové konzervy , kakao , čokoláda , stejné konzervy , jako byly později u nás od UNRY . Už si nepamatuji , co všechno tam bylo . Ovšem byly to věci , které člověk několik let nejedl , a na ta střeva to působilo . A samozřejmě žízeň . Nevím , proč vždycky já jsem něco vymyslela . Šly jsme více dozadu do lesa hledat vodu , nevím do čeho , co jsem sehnala nebo našla . Narazila jsem tam na obrovskou skupinu Rusek , které utekly už dávno před tím , byly zřejmě z jiných baráků . Říkaly nám : " Zalezte hodně dozadu , tady stále chodí a střílí , běžte hlouběji do lesa . " Ten les byl zřejmě nekonečný , nevím . Vrátila jsem se k děvčatům a řekla jsem : " Půjdeme víc dozadu . " Říkaly , že nepůjdou a tak dále . Řikala jsem : " Dělejte , jak chcete , ale já mám deku a deka je potřebná . " Holky si daly říct a šly jsme všechny čtyři dozadu o kus dál , nevím , bylo to pár metrů . V noci jsme spaly na zemi a druhý den ráno byly zvuky tanků jiné . Říkala jsem : " To nejsou stejné tanky , to je úplně jiný zvuk " . Pomalu jsme se připlížily kousek dál a přišly jsme k místu , kde jsme byly den před tím . Strom byl pokácený a ležel tam panzerfaust . Kdybychom zůstaly , tak bychom už nebyly . Šly jsme k silnici a v protisměru jely tanky a Rusové . Tam už bylo plno žen a Rusové nás zvali sednout nahoru , ať jedeme s nimi . Já jsem nechtěla za nic na světě , ale ty tři nasedly a jely s Rusy . Pomalu jsem se vrátila k poslední vesnici , kudy jsme prošli , nějaký Wusthof , myslím . Hned první dům byla vila , vedle ní byl takový přístěnek pro rodinu šoféra a plno Rusů na dvoře . Věděla jsem , že je konec . Před tím se střílelo kolem mě a nic , teď stříleli Rusové do vzduchu a já už jsem sebou cukala jako normální člověk . V momentě , kdy člověk věděl , že je konec , nastalo zase leknutí a z něčeho strach . Půl hodiny před tím jsem nevěděla , co je strach . Ještě jsem chtěla říct , že do Wusthofu to byly tři kilometry . Trvalo od rána až do večera , než jsem tam přišla . Rusové chtěli , abychom šli dovnitř do vily . Ještě se ke mně kdosi přidal , už vím , byla to Slovenka . Nehodí se to do tohoto pořadu , ale klidně to řeknu . Byla pět let vdaná a měla strach o svoji poctivost , měla strach , aby nepřišla o poctivost . Byly z toho s ní vždycky hrozné horory , legrace . Ta vila patřila dvěma dámám , matce s dcerou , nevím . Mně se tehdy zdály staré , protože jsem byla mladá holka . Té matce mohlo být 55 , možná šedesát a dceři o nějakých dvacet let méňě .

Download Source Data • Download text • Dependencies • PML View • PML-TQ Tree View