lnd94103_087

lnd94103_087

Date19
Source typenws
Year19
Annotation statustamw
Subsettrain-2
Genreperson_interv
Text typeinf

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.

Rozhovor s vůdcem smečky Konec podtitulku Na naše první setkání nezapomenu. Bylo krásné letní odpoledne a to, co jsme spatřili v jeho zahradě, způsobilo, že v českolipské ulici Jiřího z Poděbrad bylo najednou o něco více kyslíku. Zapomněli jsme dýchat. Luboš König seděl pod jabloní jako paša a kolem něho se vlnilo jedenáct afghánských chrtů. Dnes jich patnáct a jednoho greyhounda. Otevřel branku. Psi a děti, kteří přišli se mnou, se navzájem prostoupili, prolnuli a splynuli. Děti chtěly psy líbat a chrti si to trpělivě a důstojně dávali líbit. Koneckonců, tento druh psa relativně obrovské srdce. Srdce, schopné podat obdivuhodné výkony. Magda Jogheeová Luboš König částečný invalidní důchod: 1437 korun. Staví krby a téměř všechny vydělané peníze investuje do krmení pro své psy. V jeho smečce jsou vítězové domácích a mezinárodních soutěží.

Jeden ze psů - Garry-El-Baraki Radjan, familiérně Bobeš, měl před dvěma lety třetí nejlepší čas na světě, v roce 1988 byl světovým rekordmanem. Chov Luboše Königa patří k nejlepším v republice. Fotograf Mimra tvrdí, že psi mezi sebou Luboše trpí. Že jsou pány domu, König jen host. Něco o tom vím. V Königově domě není pánů a hostů. Všichni jsou si rovni, občas někteří rovnější, ale faktem je, že uznávaným vůdcem je Luboš. Kolega fotograf říkal, že ho dobře zná. Že je to zajímavý chlap. Horolezec, který lezl i potom, co mu amputovali nohu. Určitě by s ním bylo zajímavé povídání. Měl vymyšlenou i fotku. Naaranžoval by Luboše, jak leze na skálu. Nejdůležitější by bylo, aby byla vidět protéza. Jako symbol vítězství vytrvalosti, statečnosti... nad čím vlastně? Psi by prý v tomto příběhu neměli být důležití. Napadlo , že Luboš pár roků v horách vůbec nebyl. A psi jsou pro něj momentálně všechno. Luboš König je také dobrodruh, podivín a blázen. "Víš, že lidi provokuješ?" "Jsem invalida. Měl bych sedět u kostela a žebrat. To je přece zdravý pohled na invalidu. A chrti by se měli pohybovat někde na zámku a ne v polorozbořeném domku bez plotu." "Jakou povahu jsi měl, než jsi přišel o nohu?" "Určitě jinou. Také jsem si myslel, že mi patří svět. Pak jsem jel 14. května 1973 na motorce stavět krb na Slapy a naboural jsem se. Do tohoto data často a nesnesitelně bolela hlava. Od bouračky nebolí. Zato mám "fantomy". Jako že hrozně bolí noha, kterou nemám. Ale k změně. Jak říkal jeden funkcionář Svazu invalidů, je smutné, že se člověk musí zmrzačit, aby získal správný pohled na svět. Ale zaplaťpánbu, že jsem mrzák jen fyzický." "Citový mrzák je na tom hůř?" "Z mého pohledu ano. se třeba dost stydím, jaký jsme mladým postavili žebříček hodnot. Kleňák v mém životě a změně byl... víš, co je kleňák? Kleňák je poslední, nosný kámen v klenbě. Tak kleňák byl, když jsem pořád slyšel, že morálka neexistuje. Jak neexistuje? Ten nános kolem je často tak mnohovrstevný, že někdy to opravdu vypadá, že neexistuje. Ale přistoupit na to, že není? Vezmu třeba peníze. Asi je dobré mít spolehlivé auto. Mně, když se to staré rozsypalo a nevím, jak budu přepravovat chrty na závody, se o tom dobře mluví. Je dobré mít video. Také někdy štve, že musím s nahranou kazetou, kde mám štěňata, otravovat sousedy. Jenže prachy samy o sobě? Věnovat jim život a veškeré snažení? Aby ostatní viděli, v jakém jedu fáru... tak to tedy ne. Chtěl bych být bohatší. Abych mohl dát víc psům. Některé jsem zachránil před smrtí.

Světový rekordman Bobeš žil celé měsíce v prasečím chlívku. Nechci, abych se pro zachráněné psy stal další pastí. Když jsme u psů. Věřím tomu, že i oni mohou leckomu změnit žebříček hodnot. A věřím, že k dobrému." "Proč sis vybral chrty?" "V roce 1976 jsem ležel v nemocnici spolu s inženýrem Zdeňkem Badalcem, tehdejším ředitelem liberecké zoo. On první přivezl afghány do Československa. Vyprávěl o nich tak nadšeně, že všechna ostatní zvířata ze zoologické zahrady by hrozně žárlila, kdyby ho slyšela. Pak jsem si koupil prvního afghána. Otec ho jednou zavřel do kotelny, vypadla nějaká trubka a pes se udusil. Bylo mi hrozně, tak jsem šel a koupil si za jedenáct tisíc jeho matku." "Říká se, že afgháni jsou hloupí..." "Gazzi si uměl odemknout sám dveře. Často jsme ho našli, jak leží zablácený v posteli. Je to chytrá rasa. Že jsou hloupí, o nich většinou prohlašují ti, kdo jsou zvyklí zacházet se služebním plemenem. Afgháni jsou jiní. Svérázní a umínění. Neposlouchají na klasické povely. Musí se na jinak a musí se to umět. Nejsou zvyklí poslouchat tak, jak bychom si to představovali. Nenechají ze sebe dělat blbce. Jsou to partneři, osobnosti, zranitelní jako my." "Když jsi zůstal bez nohy, proč jsi potřeboval čtyřnohého a ne dvounohého přítele? " "Je to složité, provázané. Občas, když nemám nic kloudnějšího na práci, nad tím přemýšlím. Od dětství jsem měl nějaké zvíře. Moje rodina spíš dloubala pod žebra než ochraňovala. Ačkoliv jsem byl nejmladší. To si nestěžuju. Potřeboval jsem někoho. V životě pak přišly různé zlomy. Rozvody, smrt družky, kterou jsem měl rád, úraz... Vylízal jsem se díky psům. A stejně nemám dojem, že je to náhrada. Jen veliká potřeba. Udělal bych pro všechno." "Po horách se ti nestýská?" "Těžko říct. Když jsem se dostal z nejhoršího, byly hory jediné, co drželo nad vodou. Uměl jsem to i s protézou. Jeden můj francouzský kamarád, horolezec, mi chtěl ještě za socialismu přivézt dokonalou protézu. Neprošel s celnicí. Tak si ji pověsil ve své hospodě na stěnu. Visí tam ta moje imitace nohy v Chamonix dodnes. Ale k horám. Asi nejvíc se mi stýská po Tatrách. Tam jsem zažil z horolezeckého života to nejkrásnější i nejhorší. Maximální zážitky obou pólů. Ale miluji i pískovce. Vždycky, když jedu autobusem a nastoupí ve Svojkově kluci s báglem, je z nich cítit pískovec, tak začnou svrbit ruce..." "A nejsou to fantomy?" "To teda ne. Jenže s tím, jak se zvětšovala moje smečka, ubýval čas na lezení. Jsem zralý akorát na to, abych si jednou za rok vyhodil z kopyta, vykonal vzpomínkovou cestu a zašel na pískovec." "Proč jsi chtěl zdolávat hory a velehory?" "Chlapi si rádi měří síly, něco dokazují. Taky proto, že v osmi jsem se chtěl vyrovnat o dvanáct let staršímu bráchovi. Dál to bylo jednoduché. Jsem člověk, který - když se do něčeho - nerad prohrává. Třeba si nesáhnu na slunce... ale dosáhnu alespoň toho, čeho jsem schopen." Foto: L. Mimra/Fotoport/


Download Source DataDownload textDependenciesPML ViewPML-TQ Tree View