Sestup
;do
Údolí
Údolí,
Mrak,
Tráva,
Stromy,
Lesní
tůň,
Léto,
Málo
z
mála,
Podzimní,
Proč
se
spustil
déšť,
Ráno
bylo
bílé,
Roztál
sníh...
Prostým
citem
prodchnutý
vztah
k
přírodě
v
jejích
nejvšednějších
projevech,
střádání
optimismu
z
jejích
každodenních
podob...
Ani
si
nemusíme
poslechnout
novou,
celkově
teprve
druhou
desku
písničkáře
Bohdana
Mikoláška,
nazvanou
Údolí:
vždyť
stačí
jen
přečíst
si
popořádku
názvy
písniček...
Mikolášek
přišel
s
tímto
rozvroucněně
naivním
přístupem
už
koncem
šedesátých
let,
tudíž
před
Janem
Nedvědem.
Oba
zaníceně
velebí
čistou
lásku,
oba
se
rozhořčují
nad
špatnostmi
lidského
světa.
Také
jejich
hlasy
si
svou
ryze
upřímnou
naléhavostí
příliš
nezadají.
A
přece
zůstává
dost
rozdílů.
Mikoláškovy
songy
především
nikdy
nepůsobí
dojmem,
že
byly
spíchnuty
narychlo.
Prozrazují
větší
promyšlenost,
kdyby
v
ničem
jiném,
tak
určitě
v
hudebním
doprovodu.
Písničkář
měl
totiž
na
promýšlení
moře
času,
neboť
i
ty
nejznámější
písně
se
dostaly
na
nosič
až
po
předlouhých
letech.
LP
Znovu...
si
totiž
Mikolášek
vydal
-
vlastním
nákladem
-
až
v
roce
1988
(později
reedice
u
Bontonu).
Vtírá
se
otázka,
zda
Mikolášek
tehdy
nevybral
ze
své
emigrantské
zásuvky
právě
ty
nejzdařilejší
kousky.
Pak
by
totiž
hrozilo,
že
každá
další
nahrávka
už
bude
o
poznání
slabší.
Aspoň
Údolí
k
podobné
domněnce
přímo
svádí.
V
porovnání
se
Znovu...
na
ní
textově
i
melodicky
výraznější
popěvek
chybí
a
v
paměti
snad
utkví
leda
Léto.
Jako
kdyby
se
Mikolášek
rozřeďoval...
Stejně
jako
poprvé,
i
nyní
si
autor
vše
zařídil
sám
-
od
napsání
a
skládání
přes
aranžmá
a
rodinné
nahrávání
v
soukromém
studiu
až
po
samotné
vydání.
(Pouze
o
výlis
se
postaraly
Loděnice.)
Rodinná
pohoda
jako
by
mírně
prosákla
celou
nahrávkou.
I
kdybychom
si
odmyslili
skutečnost,
že
Mikoláškovi
nejbližší
příbuzní
se
projektu
zúčastnili
i
pěvecky,
poslech
alba
Údolí
evokuje
ovzduší
domáckého
poklidu
a
harmonie
plné
tichého
srozumění.
Všechno
je
sladěno,
ačkoli
Mikolášek
se
jednoduchému
ztvárnění
svých
nápadů
vyhýbá.
Zkušenosti
s
elektroakustickou
hudbou
v
něm
probudily
skutečného
tvůrce,
jakkoli
doprovod
vždy
zachovává
poslušnost
vůči
rázu
té
které
písně.
Ve
svém
hledačském
rozletu
využil
Mikolášek
nejrůznějších
nástrojů,
a
k
přizvukování
si
navíc
pozval
několik
hostů,
mezi
nimi
například
svého
někdejšího
spoluhráče
Michaela
Kocába.
Udivuje
však,
že
při
vší
té
nápadité
rozmanitosti
v
aranžmá
zní
nahrávky
Bohdana
Mikoláška
poměrně
jednostrunně.
Kde
to,
kruci,
vězí?