Co
se
skrývá
pod
kamenem
Myšlenky
Jana
Sokola,
adresované
nejen
slovenskému
publiku
Za
českou
stranu
vystoupil
na
setkání
Čechů
a
Slováků
v
Luhačovicích
filozof
a
křesťanský
publicista,
bývalý
místopředseda
Federálního
shromáždění
a
dnes
akademický
funkcionář
Jan
Sokol.
Jeho
myšlenky,
které
zaujaly
české
i
slovenské
účastníky
setkání,
by
neměly
zůstat
uzavřeny
jen
v
úzkém
kruhu
sympatizantů.
Postrádáte
Slovensko?
Velice.
Můj
dědeček
byl
matematik,
učil
na
univerzitě,
byl
velký
republikán
a
zrod
republiky
vítal.
Přesto
mi,
když
jsem
byl
malý,
řekl:
Bylo
to
výborný,
ale
od
osmnáctého
roku
je
tady
vesnice.
A
teď
jsme
ještě
o
něco
větší
vesnicí.
Řekl
jste,
že
občan
ČR
má
po
pěti
letech
od
listopadu
1989
mnoho
důvodů
ke
znepokojení,
poukázal
jste
zvláště
na
vysoké
daňové
zatížení.
Fakt,
že
sociální
pojištění
je
součástí
rozpočtu,
je
asi
v
pořádku,
ale
není
možné
říkat,
že
to
nejsou
daně.
V
zemích,
kde
je
to
podobně
jako
u
nás,
také
přiznávají,
že
daně
představují
padesát,
šedesát
procent,
kdežto
mi
hovoříme
o
liberálních
daních,
a
přitom
dělají
přes
šedesát
procent.
To
považuji
za
nečistý
trik.
Váš
kritický
pohled
pramení
i
z
toho,
co
nazýváte
medializací
politiky...
Češi
mohou
být
jistě
na
ledacos
hrdí.
Na
prvním
místě
vždycky
říkám,
že
jsem
šťastný,
protože
zmizel
komunismus.
Ale
zároveň
mnoho
věcí
z
komunistické
éry
přežívá,
například
obecný
nezájem
o
politiku,
o
veřejné
jevy.
Vidím
kolem
sebe
velmi
málo
lidí,
kteří
by
měli
nějaký
pozitivní
politický
zájem.
Každý
má
své
soukromé
zájmy
a
politiku
vnímá
jako
něco
druhořadého,
co
se
občana
příliš
netýká.
Proto
se
nemohou
ujmout
politické
strany,
dodnes
mají
nejvíce
členů
komunisté
a
lidovci,
kdežto
porevoluční
formace
disponují
minimální
členskou
základnou.
Např.
ODS,
i
když
svým
členům
nabízí
řadu
výhod,
má
stále
velmi
málo
členů.
Mluvil
jste
o
tom,
že
jde
v
podstatě
o
jakýsi
návrat
k
reálnému
socialismu
v
jiných
podmínkách.
Je
to
takový
separátní
mír
obyvatel
s
vládou
a
mocí,
založený
na
pravidle
-
nechte
nás
být
a
my
vás
také
necháme.
Je
tato
skutečnost
výsledkem
jakési
rafinovanosti
politiků,
nebo
občanské
apatie?
Myslím,
že
je
to
reálný
stav
společnosti.
Výbuch
aktivity
kolem
listopadu
1989
byl
krátkodobý
a
rychle
vyprchal.
Dnes
jsou
veřejné
názory
na
jednotlivé
věci,
na
důležité
politické
otázky
velmi
neurčité.
To
vidíte
třeba
na
tom,
jak
se
o
nich
v
novinách
píše.
Kdyby
lidé
měli
opravdový
zájem,
tak
by
se
muselo
psát
mnohem
přesněji,
podrobněji,
informovaněji.
Považuji
za
hrozné,
že
prakticky
vymizelo
zpravodajství
z
parlamentu.
Sledujeme
tiskové
konference
stran
a
pak
jsou
vidět
vládní
činitelé.
Parlament
však
známe
jen
z
krátkých
šotů,
když
kamera
či
mikrofon
zachytí
některého
poslance
na
chodbě.
Obsáhlejšímu
pohledu
do
sněmovny
se
nikdo
nevěnuje.
Působíte
na
dvou
vysokých
školách,
přednášíte
mladým
lidem.
Jak
vidíte
tuto
generaci,
která
dospívá
v
"porevolučních
dobách"?
Mí
studenti
nejsou
žádným
sociologickým
vzorkem,
je
nikdo
neopije
rohlíkem.
I
mezi
nimi
je
však
málo
těch,
kteří
by
chtěli
své
schopnosti
dát
do
veřejného
života.
Spíš
vidí
uplatnění
v
kulturních,
vědeckých
a
podobných
sférách.
Pro
ně
je
nejdůležitější,
že
mají
svobodu,
mohou
cestovat,
mohou
číst,
co
potřebují.
To
není
jen
český
fenomén,
podobná
situace
panuje
v
Rakousku,
Německu,
ve
Francii,
v
celé
Evropě,
do
jisté
míry
i
v
Americe.
Všude
registrujeme
odliv
zájmu
o
veřejné
věci.
To
vidím
jako
dlouhodobý
proces,
v
němž
komunismus
byla
jen
epizoda.
Je
to
dobře,
nebo
špatně?
Za
předpokladu,
že
věci
půjdou
dobře,
že
bude
panovat
idylka,
tak
by
to
nemělo
vadit.
Ale
jakmile
by
začaly
"jít
tlustý
do
tenkejch",
tak
je
to
hrozně
nebezpečné.
Některé
politické
špičky
-
konkrétně
pan
prezident,
podporují
občanský
princip,
veřejnou
činnost
občanů
a
střetávají
se
s
odlišnou
koncepcí,
reprezentovanou
jasně
panem
premiérem.
Někteří
v
rozdílnosti
nejvyšších
představitelů
vidí
nebezpečí,
jiní
tento
rozpor
považují
za
velmi
zdravý
pro
společnost.
Já
bych
to
nepřeháněl,
jde
spíše
o
rozdíl
stylu
než
cílů.
Tento
jev
je
například
běžný
v
Německu,
kde
panuje
napětí
mezi
prezidentem
a
kancléřem.
Každý
z
nich
má
ve
společnosti
trochu
jinou
roli.
Zdá
se
mi,
že
tento
domnělý
spor
nahrazuje
skutečné
politické
diskuse.
Když
se
dnes
rozhlédnete
po
českém
politickém
životě,
vidíte
někoho,
kdo
by
takovou
fundovanou
diskusi
vedl?
Diskuse
se
sice
vedou,
ale
mají
velice
nízkou
věcnou
úroveň.
Například
debata,
zda
mají
být
v
parlamentě
podnikatelé.
Jistěže
mají.
Ale
je
něco
jiného,
když
je
někdo
podnikatel
a
pak
jde
do
politiky,
anebo
jestli
někoho
politické
změny
vynesou
na
špičku
a
on
toho
pak
využívá
k
hospodářské
činnosti
a
zastává
vysoké
funkce
ve
velkých
firmách.
Tohle
však
nikdo
nerozlišuje.
Je
přece
tak
snadné
říci,
že
podnikatelé
do
parlamentu
patří,
tedy
ergo
kladívko,
poslanec
může
podnikat.
V
jedné
ze
svých
přednášek
jste
českou
společnost
přirovnal
k
hemžení,
které
se
objeví,
když
se
odvalí
kámen
ležící
nehnutě
mnoho
let
na
jednom
místě.
Nebývá
to
povzbudivý
obrázek,
najde
se
tu
spousta
havěti
a
plísně.
Například
skandály
a
korupce.
Mají
pravdu
někteří
politici
a
komentátoři,
kteří
to
považují
za
okrajové
jevy
na
cestě
k
lepším
zítřkům?
Já
tyto
věci
považuji
za
velmi
nebezpečné,
neboť
se
tu
odehrává
něco,
čemu
se
říká
imprint.
Když
malé
dítě
přijde
do
školy,
nebo
když
vstoupíte
do
nového
zaměstnání,
tak
jste
ovlivněni
prvním
dojmem,
který
poté
vytváří
modely
jednání.
A
současná
doba
je
pro
naši
společnost
vzorem
toho,
jak
se
chovat
v
demokracii.
Proto
si
myslím,
že
zmíněné
jevy
jsou
velice
nedobré,
neboť
se
zcela
ztratila
důvěra.
Když
se
podíváte
na
průzkumy
veřejného
mínění,
shledáte
neuvěřitelný
rozdíl
mezi
politickou
podporou
a
důvěrou.
Lidé
podporují
celkem
rozumně
a
přiměřeně
politické
strany.
U
nás
nevyhrála
a
bůh
dá
nevyhraje
žádná
špatná
politická
strana.
Naproti
tomu
údaje
o
důvěře
v
politiky
jsou
alarmující.
To,
že
veřejnost
nedůvěřuje
tomu,
že
jsou
ti
nahoře
poctiví,
považuji
za
dost
hrozné.
Stejně
jako
pragmatické
spoléhání
na
to,
že
se
to
nějak
udělá,
považuji
za
velmi
riskantní.
Vypadá
to
tak,
že
skandály
a
korupce
vlastně
nikomu
nevadí,
citlivost
veřejnosti
na
tyto
jevy
je
strašně
nízká.
Je
společnost
nemocná
rasismem
a
nesnášenlivostí
k
"cizím
elementům"?
Je
to
možné
v
národě,
z
něhož
po
staletí
odcházeli
exulanti,
kteří
byli
v
cizině
velmi
často
dobře
přijati?
Nezapomínejme,
že
český
národ
je
to,
co
po
vlně
emigrací
zbylo.
To
jsou
ti,
co
neodešli.
Dnes
už
se
neodchází,
má
však
společnost
samočisticí
schopnost,
nechybí
tu
určité
korektivy?
To
patří
k
představě,
co
je
v
demokracii
normální.
Dalo
by
se
říci
-
každý
si
má
hledět
svých
zájmů.
Záleží
ovšem
na
tom,
co
se
rozumí
svým
zájmem.
Mám
však
pocit,
že
naše
společnost
hrozně
málo
hledí
do
budoucnosti.
Tady
se
zdiskreditovala
jakákoliv
myšlenka,
že
by
se
mělo
přemýšlet
o
tom,
co
bude.
Samozřejmě
že
se
budoucnost
naplánovat
nedá,
ale
je
třeba
na
ni
myslet
a
také
o
ní
mluvit.
To
naši
českou
politiku
velice
odlišuje
od
společnosti
na
Západě,
ekologická
a
zahraniční
témata,
třetí
svět
tu
nehrají
žádnou
roli.
Leccos
se
dá
svádět
na
komunistickou
diskreditaci,
ale
v
tomto
ohledu
zrovna
ne.
Nezájem
o
to,
co
se
děje
v
chudých
zemích
světa,
považuji
za
pobuřující.
Co
naše
politiky
vede
k
tvrzení,
jež
často
slyšíme
z
jejich
úst
doma
i
ve
světě,
že
jsme
v
rámci
posttotalitní
Evropy
nejlepší,
nejúspěšnější?
Dá
se
úspěch
měřit
jen
ekonomickými
čísly?
Tyto
údaje
jsou
jistě
důležité
a
jsou
docela
dobré.
Hospodářská
skutečnost
je
však
horší
než
ty
tři
čtyři
krásná
čísla.
V
souvislosti
s
propagandou
soukromého
zájmu,
pokud
možno
materializovatelného,
je
poměrně
snadné
říci,
že
tohle
je
to
hlavní.
Tuhle
jsem
četl
článek
jistého
německého
profesora
zabývající
se
veřejným
děním
u
nás.
A
ten
říká,
že
z
dob
komunismu
jsme
převzali
teorii
o
základně
a
nadstavbě.
Základnou
dnes
nejsou
uhlí,
ocel
a
energie,
ale
inflace,
bilance
zahraničního
obchodu
a
veřejný
dluh.
Tahle
nová
základna
určuje
nadstavbu.
S
tím
nesouhlasím,
myslím,
že
hospodářský
úspěch
je
založen
na
určitých
lidských
kvalitách.
Zejména
na
skromnosti,
poctivosti,
pracovitosti.
Ty
tu
jistě
jsou,
v
tom
má
česká
společnost
velké
přednosti.
Lidé
jsou
zvyklí
pomáhat
si,
pracovat,
jsou
víceméně
šetrní.
Demokratické
společnosti
ve
velké
míře
žijí
z
toho,
co
převzaly,
hodnoty
jim
vytvořily
předchozí
generace.
Pro
obnovu
těchto
hodnot
se
však
dělá
málo.
Kdo
by
v
době,
jež
je
podle
vás
poznamenána
neexistencí
veřejného
zájmu,
měl
tyto
hodnoty
rozvíjet,
pečovat
o
ně?
Masová
média?
Školy?
Noviny
dělají,
co
mohou,
ale
je
v
nich
velmi
málo
osobností.
Veřejný
zájem
o
školství
je
také
minimální.
Všude
se
dozvíte,
že
je
to
druhá
priorita,
ale
skutečnost
vypadá
jinak.
Odráží
se
třeba
v
diskusi
o
školném.
Školné
není
špatná
věc,
ale
nesmí
to
nakonec
být
další
daň.
Kdyby
se
školné
založilo
tak,
že
z
něj
školy
budou
čerpat
na
stipendia
a
rozvoj,
pak
je
to
naprosto
v
pořádku.
Ale
když
se
řekne,
že
se
zároveň
sníží
státní
příspěvek,
jde
o
další
daň.
Měl
by
se
naopak
zvýšit
zájem
společnosti
o
to,
aby
co
nejvíce
lidí
studovalo,
pracovalo
na
sobě.
Mělo
by
to
být
vidět
i
v
médiích.
Jsou
tady
často
šikovní
lidé
bez
zkušeností,
bez
vědomostí.
Vraťme
se
ještě
k
česko
-
slovenským
vztahům.
Bude
mít
Slovensko
roli
jakéhosi
speciálního
partnera,
či
nám
bude
stejným
sousedem
jako
třeba
Rakousko?
V
době
rozdělování
státu
tu
vládly
určité
iluze,
že
bude
možné
nastolit
nějaké
zvláštní
vztahy.
Po
dvou
letech
je
jasné,
že
to
na
státní,
oficiální
rovině
nejde.
Ale
dělá
se
velmi
málo
pro
rozvoj
vzájemně
se
obohacujících
kontaktů
tam,
kde
by
to
možné
bylo.
Zůstaňme
u
školství,
oficiální
výměna,
tedy
bezplatné
studium
v
druhé
zemi,
loni
obsahovala
na
každé
straně
osmdesát
studentů.
Týká
se
to
škol,
které
v
druhé
zemi
nemají
ekvivalent,
takže
lidí
je
-
zvláště
zájemců
z
Čech
o
studium
na
Slovensku
-
strašně
málo.
Slovenský
zájem
je
větší,
mám
řadu
studentů,
kteří
ovšem
za
vzdělání
v
Čechách
dávají
dvacet
tisíc
ročně.
Co
byste
Slovensku
přál?
Rozumnou
vládu.